Jak vznikly Hrčáky (pověst)

Šiška nabral lidi, co se jich jen vešlo na prám, a vyplul s nimi proti proudu Labe. Dlouho pluli klikatými zátočinami řeky. Až pak v jednom místě, tam, kde Labe přibíralo opukově zbarvenou vodu Loučné, kázal přirazit k břehu a rozbít tábor.

Sám se vydal na obhlídku. Již z prámu si vyhlédl vysoký strom, z kterého chtěl stanovit trasu. Pustil se hustým lesem k němu. Šlo to pomalu, les byl těžko prostupný.

Konečně byl u rozložitého kmene velikána. Vzhlédl vzhůru a promýšlel, jak vylézt do nejvyšších větví. Když očima shlédl k zemi, ustrnul - v dutině stromu stál stařec, opřen o sukovitou hůl.

„Vím, proč přicházíš, Martine“, promluvil. „Pomohu ti stanovit nejpříhodnější směr, kudy strouhu hloubit. Pod jednou podmínkou. Až při hloubení narazíte na skálu a v ní na jeskyni s okovanou truhlou, truhlu nesmíš otevřít, ale necháš ji dopravit neporušenou sem do tohoto stromu. Pokud nepotlačíš zvědavost a truhlu otevřeš, pamatuj, že strouhu nedokončíš! - Teď se vrať a do večera nech vykopat jámu. Ráno najdeš na jednom jejím okraji zlomenou větev. Kam bude zlom větve ukazovat, tím směrem nech kácet les a kopat koryto.“

Jak řekl, bylo. Každé ráno zlomená větev ukazovala směr kopání. Postupovali rychle, protože kopali v písku a měkké hlíně. Čas od času vykopané koryto napustili vodou, aby věděli, kde kopat hlouběji nebo kde naopak zvýšit a zpevnit břeh.

Po několika dnech si Šiška uvědomil, že starcovy značky vedou kopáče stále víc a víc blíže ke korytu Labe. A již se jim nekopalo tak snadno jako dřív, půda začínala být kamenitá a nakonec jim to vůbec nešlo. Narazili na skálu. Ke slovu přišla veliká kladiva a železné klíny. Pracovali tvrdě. Teď je čekalo uvolnit a odvalit obrovský balvan, který obnažili. Ráno se do toho pustí.

Ale Martina něco k balvanu táhlo. Když tábor usnul, vzal dva spolehlivé chlapy a s nářadím se vydali k balvanu. Dalo to hodně práce, ale podařilo se.

Za odvaleným kamenem se objevil otvor. Když do něj lucernami posvítili, uzřeli okovanou truhlu. Šiška si vzpomněl na starce i na to, co mu stařec prorokoval, ale nedbal. Motykou otevřel víko truhlice. Všichni tři ohromeni odskočili. Truhlice se třpytila zlatými poháry, prsteny a řetězy, posázenými blyštivými drahými kameny. A mezi tím vším se lesklo plno zlatých a stříbrných mincí...

Martinu Šiškovi mžikem prolétlo myslí, co mnohokrát slyšel vyprávět o pokladu kláštera, vypáleného před necelým stoletím dvě hodiny cesty na půlnoc od Pardubic. „Opatovický poklad!“, hlesl staženým hrdlem.

Jak předtím překvapením odskočili, tak se nyní k truhlici vrhli, aby si každý nahrabal co nejvíc. Než však mohli zabořit ruce do té zlatavé spousty, víko s rachotem zapadlo a za truhlicí stál stařec, opřen o sukovitou hůl. „Varoval jsem tě, Martine!“, zazněl jeskyní jeho hněvivý hromový hlas...

+ + +

Když ráno v táboře vstali, zírali překvapeně na nevídanou věc. Tam, kde ještě před večerem byla skála s velkým balvanem, bylo volné koryto a všechen kamenný masiv byl odvalen v řečišti Labe, kde voda na své cestě nazlobeně přeskakovala novou překážku. A když ta voda doplynula až k Pardubicím, vytáhli z ní rybáři tři utonulce.

+ + +

Té struze říkali nejdříve Sezemská, potom Halda. Tak jí říkají dodnes. Tam, kde se Halda nejvíce přibližuje Labi, v Úzkém, tam se dříve - ještě než v Pardubicích postavili zdymadlo - valila perlivá labská voda přes kamenné prahy, mezi kterými to čas od času zablýskalo, jako když se zlaté sluneční paprsky z vody ven derou. A protože tady voda přes kameny hrčela, říkali lidé po léta těm místům Hrčáky. Nevěděli, jak a kdy se zde ty kameny vzaly.

My to teď ale již víme...