JAK JSME PO PRVÉ DĚLILI RAKOUSKO - UHERSKO Vzpomínka na MUDra. Stanislava Schulhofa

Když náhoda tomu chtěla, že jsem přesídlil i s redakcí „Osvěty lidu“ do téhož domu, kde bydlil dr. Schulhof, a to v přímé s ním sousedství, styky naše se rozhojnily a utužily v srdečné osobní i rodinné přátelství. Několikráte za den dr. Schulhof přišel ke mně do redakce, prohrabal se v došlých časopisech i v knihách, pohovořil si o běžných událostech i o otázkách politických, kulturních a sociálních, které právě zaujaly jeho vnímavou a hloubavou duši. Dobře jsme si rozuměli, názory naše se většinou shodovaly, a kde se rozcházely, tam byly podepřeny na obou stranách věcnými a poctivě míněnými důvody, které jsme navzájem respektovali, takže nemohly býti příčinou odcizení nebo roztržky mezi námi.

Když koncem července roku 1914 Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku zločinně válku, dr. Schulhof, mocně vzrušen a rozčilen, byl u mne v redakci takřka nepřetržitě. Tušili jsme oba, že je to začátek ohromného válečného požáru, který nezůstane omezen jen na Evropu. Když vystoupila na jeviště také Anglie a vyhlásila Německu brutálně přepadnuvšímu neutrální Belgii válku, dr. Schulhof, který byl dosud stále velice nepokojný a starostlivý, „jak to asi dopadne“, vpadl ten den do mé redakce s nezvyklým u něho spěchem a hlukem. Dobrácký jeho obličej zářil a již ve dveřích volal: „Anglie Německu vyhlásila válku! To znamená, že Německo a Rakousko to prohrají. Válka ovšem potrvá dlouho, ale rozhodnuta je vlastně již dnes.“ A přiznal se mi, že až dosud v noci špatně spal, protože ho mučily obavy a nejistota, zdali to Německo a Rakousko dík své důkladné připravenosti na válku a dík své centrální poloze, která jim umožňuje soustředěný útok, ve dvou nebo ve třech měsících nevyhrají; ale od té chvíle, co vstoupila do řad válčících mocností Anglie, světová moc námořní, že mu spadl kámen se srdce a že dýchá zcela volně a spokojeně. „Válka se protáhne sice na léta - pravil věštecky - ale sevrou nás blokádou a umoří nakonec hladem. My to vyhrajeme!“

Tímto „my“ nemyslil ovšem Rakousko-Uhersko, naši „širší vlast“, tím mínil český národ a dávný jeho sen: obnovení české samostatnosti. Rozmlouvali jsme tenkráte do pozdních hodin večerních, oba rozjaření a plni nejlepších nadějí v budoucnost.

Druhého dne dr. Schulhof přišel již před 8. hodinou ráno do redakce, v ruce držel kus papíru a na něm měl načrtnutu mapu střední Evropy, jak bude vypadati po válce. „Víte, nemohl jsem v noci spát, tentokráte pro radost a rozjaření, a tak jsem vstal a rozdělil jsem Rakousko; tady to máte“ - a podával mi při tom svůj náčrtek.

Pustil jsem se do upřímného smíchu a ukazoval jsem Schulhofovi, na čem já kutím a na co jsem si schválně přivstal. „Ne, je to podivuhodná náhoda!“ zvolal dr. Schulhof v radostném údivu, když viděl, že i já jsem právě dokončil mapu nové, poválečné Evropy, ze které rovněž zmizela „říše, která nepomine“ - habsburská monarchie.

S velikým zájmem a zvědavostí vyměnili jsme si své náčrtky, abychom porovnali, v čem se shodujeme a v čem se lišíme. Dle pravdy musím doznati, že projekt Schulhofův hodně se přiblížil dnešní skutečnosti. Stát československý měl načrtnut celkem v přítomných jeho hranicích, ale bez Podkarpatské Rusi, zato však s celým Těšínskem, Spiší a Oravou, jakož i s Moravským polem, Vitorazskem, Ratibořskem a kusem Kladska (u Náchoda). Rakousko měl v dnešních jeho hranicích, pouze jižní Korutany přidělil Jugoslávii, kterou také obdařil celou Istrií a Goricí, dále severní Albánií - jižní Albanii dal Řecku. Bulharsko, o kterém předpokládal, že půjde s Dohodou, obmyslil evropským Tureckem a Thracií; z Cařihradu udělal svobodné město pod ruským protektorátem. Rumunsku vytyčil tytéž hranice, jaké má dnes, podobně Maďarsku. Obnovený stát polský načrtl bez východní Haliče, kterou přidělil i s Podkarpatskou Rusí autonomní a samosprávné Ukrajině pod ruskou svrchovaností. Italii dal jižní Tyroly, Německu ubral Alsasy a Lotrinsko (ve prospěch Francie), Šlesvik (ve prospěch Dánska), Poznaňsko a polské kraje Horního Slezska (ve prospěch Polska).

Můj projekt se v lecčem lišil od náčrtníku Schulhofova, hlavně jinak naložil s alpskými zeměmi rakouskými: Horní Rakousy, Solnohrady, Tyroly (bez italské jižní části), Vorarlberk, Korutany (bez jižní slovinské části) připojoval k Německu; Dolní Rakousy až po Dunaj přivtělil k čsl. republice, od Dunaje na jih, jakož i celé Štyrsko k Jugoslavii, čímž dosaženo společné hranice mezi oběma státy a vytvořen mezi nimi dostatečně široký korridor, který ještě byl zesílen t.zv. Burgenlandem. Z Vídně jsem utvořil svobodné, internacionální město, ve kterém češtině a srbštině zajištěna stejná práva jako němčině. Aby přírustek Němců připojením Dolních Rakous až po Dunaj nebyl v čsl. republice přílišný, můj náčrtek přidával některé ryze německé vyběžky, zejména Chebsko a Ašsko Německu. Z Těšínska postoupil jsem „dobrovolně“ Polákům pro dobrou vůli a přátelskou shodu okres bílský. Východní Halič rovněž jsem, jako dr. Schulhof, připojil k Ukrajině.

Po důkladném odůvodnění obou náčrtků rozvinula se mezi námi živá výměna názorů a důkladná debata; zejména dlouho jsme se zdrželi u varianty, která připojovala Rakousko k Bavorsku a Německo rozdělovala na protestantský sever a katolické státy jihoněmecké. Nakonec jsme ji oba svorně zavrhli. Zdála se nám nedemokratická a trochu středověká.

To bylo tedy první dělení Rakousko-Uherska, které se událo v Pardubicích počátkem srpna roku 1914. Stalo se sice jen na papíře, ale bylo míněno upřímně a opravdově. Čtyři a půl roku trvala vřava válečná, centrální mocnosti dobývaly prvá tři léta vítězství za vítězstvím, až se nám hruď často svírala úzkostí a v bezesných nocích jsme si dávali otázku: „Což by bylo možno, aby zvítězil dynastický zájem nad právy národů, surové násilí nad myšlenkou, militarism nad demokracií a svobodou?“ Často jsem u lože beznadějně nemocného syna - kdysi redaktor vždy samostatně, bez ohledu vpravo nebo vlevo píšící, ale tentokrát surovou vojenskou mocí znásilněné „Osvěty lidu“ a do vojenského kabátu strčený nevolník - zmítal se mezi nadějí v konečné naše vítězství a mezi mučivými pochybnostmi, zdali nakonec přece nenabude vrchu surová ozbrojená pěst.

Tu přicházel dr. Schulhof a vždy dovedl mne potěšiti a povzbuditi, rozptýliti pesimism a vlíti novou naději a důvěru. Měl bystrý smysl politický a při své universálnosti (často jsem mu žertem říkával, že je polyhistor, jací bývali v 17. a 18. století, a že se omylem narodil o dvě stě let později) rozuměl trochu i strategii. Pamatuji se aspoň, že po bitvě na Marně, kdy francouzský generál Joffre zatlačil Němce o 100 kilometrů zpět a vnutil jim boj posiční, dr. Schulhof prohlásil: „Válka je rozhodnuta! Teď jest jen otázkou času, kdy Německo a Rakousko polezou ke kříži.“

Že dr. Schulhof měl dobrý politický čich a intuici, patrno i z rozmluvy, kterou jsme měli krátce po tom, když jsme „rozdělili“ Rakousko-Uhersko. Shodli jsme se v ní velmi brzy, že československý stát bude republikou, a namítla se nám poté sama sebou otázka, kdo by měl býti presidentem. Dr. Schulhof, jehož nadšení pro esperanto bylo přímo náruživostí, mínil, že budoucí president Čsl. republiky rozhodně musí znát esperanto; já jsem mu odporoval a vyslovil názor, že stačí, když bude znáti hlavní jazyky evropské: angličtinu, francouzštinu, němčinu a ruštinu. „Pak to nemůže být nikdo jiný než Masaryk!“ vyhrkl dr. Schulhof, a ihned jsme byli oba za jedno v tom, že Masaryk, který zná vedle toho i řadu jiných jazyků a jest politik i státník širokého, světového rozhledu, byl by nejvhodnějším, ba jedině možným presidentem. Masaryk, který teprve později odebral se za hranice a tam si v pravém slova smyslu vysloužil presidentské ostruhy, jistě netušil, že byl již v srpnu roku 1914 v Pardubicích zvolen hlavou budoucí Čsl. republiky.

Dru. Schulhofovi nebylo dopřáno, aby v samostatném československém státě dlouho se těšil z dosažené naší samostatnosti. Smrt zkosila jej náhle v létě roku 1919, plného nejživější účasti a zájmu pro další výstavbu i vývoj naší republiky; uvědomoval si dobře, za jak nesmírně svízelných okolností budujeme svůj stát, ale přes to posuzoval naši situaci optimisticky a s největšími nadějemi pohlížel do budoucnosti. Pamatuji se jen, že zle žehral na naše politické strany, jejich sobectví a upřílišněné stranictví. „Toho ve vlastním našem státě nemůžeme potřebovat, celý náš stranickopolitický život musí se nyní postavit na docela jiné základy.“ Také správně předpovídal obtíže, které naší republice vzniknou z různého kulturního vývoje Slováků pod maďarským režimem; Slovensko znal vůbec velmi dobře, z knih i autopsie a jevil živý zájem o vývoj tamních věcí. Nesouhlasil s tím, že hlavní město Slovenska bylo vytvořeno z Bratislavy, která se k tomu po jeho názoru nehodí pro svoji periferickou polohu, a s Niederlem i mapou v ruce zdůrazňoval návrh, aby hlavním městem Slovenska staly se buď Zvolen nebo Baňská Bystřice. O všelijaké, více méně dobré nápady nebylo vůbec u dra Schulhofa nouze. Jeden zde uvádím: Jako vedle oficielního názvu SHS s oblibou se všeobecně užívá označení „Jugoslávie“, tak by se prý doporučovalo, aby vedle úředního, trochu těžkopádního titulu: Československá republika byl zaveden a zpopulárněn název „Čechoslavie“. Napsal o tom dokonce novinářský článek, ale návrh jeho nedošel povšimnutí.

Kladu tuto hrst skromných pomněnek na hrob dra Schulhofa, jehož popel uložen jest na hřbitově pardubickém v urně naproti pomníku jeho přítele a spolupracovníka v českožidovském hnutí MUDra Viktora Vohryzka. Snad ta historie našeho rozdělení Rakousko-Uherska a designování prvního presidenta Čsl. republiky hned na počátku světové války bude se zájmem čtena v kruzích Schulhofových přátel a ctitelů a oživí památku muže nevšedního, který v mnohých oborech českého života vykonal kus poctivé, záslužné práce.