Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
04.12.2022 08:05

Posázaví ze Světlé nad Sázavou

Světlá n.Sázavou - Michlův statek - Podél Sázavy - Světlá n.Sázavou. Délka trasy 14 km. Odjezd 8:09 hod. vlakem ČD z hl.n., návrat 17:55 hod. vlakem ČD. Vedoucí L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka na vlastní nebezpečí!

typ akce: Turistické vycházky

04.12.2022 10:05

Na Barborku-na Barborku (rozhledna)

Jeníkovice – Barborka - Heřmanův Městec. Délka trasy 7 km. Odjezd v10:09 vlakem ČD z hl. n. Návrat v 14:31 (16:02) h. BUS. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka na vlastní nebezpečí!

typ akce: Turistické vycházky

07.12.2022 18:00

Perníkářství na Pardubicku

Přednáška připomene historii výroby sladkého pečiva. Vstupné dobrovolné. Koná se v přednáškové místnosti Institutu Paměť národa v prvním patře v Machoňově pasáži na tř. Míru.

 

typ akce: Hovory o Pardubicku

11.12.2022 07:40

Předvánoční Betlémy

Týniště n Orlicí - Albechtice - Suté Břehy - Štěnkov- Třebechovice p Orebem. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:40 hod. vlakem ČD z hl.n., návrat 15:27 h. vlakem ČD. Vedoucí Z. Řehák. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka na vlastní nebezpečí!

typ akce: Turistické vycházky

11.12.2022 09:35

Potkáme ještě čerty na Čertově skále?

Lhota pod Přeloučí – Škudly - Čertova skála - Spytovice - Řečany nad Labem. Délka trasy 8 km (6 km). Odjezd v 9:38 h. vlakem ČD z hl. n. Návrat v14:41 h. vlakem ČD. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka na vlastní nebezpečí!

typ akce: Turistické vycházky

Archiv aktualit

Dr. Václav MITMÁNEK, ideolog novoutrakvismu

obrázek k článku (příspěvek k portrétu) Máme-li pochopit dostatečně události let 1546 - 47, je třeba pečlivě vnímat i jakýsi prolog k nim, jenž se udál na začátku 40. let 16. století. Vévodí v něm výrazná osobnost dr. Václava Mitmánka, rodáka z Uherského Brodu, jenž v tomto období sehrál nespornou úlohu ideologa novoutrakvismu v Čechách. Proto se stává v letech 1543 - 44 obětí habsburské perzekuce, jež vrcholí jeho vypovězením z Čech a na začátku 50. let i dvěma pokusy zbavit jej života, v době, kdy žil na zámku Zarudz u Zborova na území dnešní Ukrajiny. Když r. 1931 vydal Kamil Krofta edici jeho listů otci Janovi z let 1533-531), konstatoval o jejich pisateli: ?Muž obecně málo známý, ačkoli jej sluší počítati k nejznamenitějším osobnostem předbělohorských Čech?2) a dále: ?muž jistě nevšedního ducha, velikých snah a vzácné mravní síly?.3) Uvážíme-li, že byl ideovým otcem myšlenky na ?vytvoření jednotné české národní církve evangelické na husitských základech?4), jak o tom píše historiograf Jednoty bratrské Rudolf Říčan, bude jistě přínosem věnovat mu pozornost i v rámci našich Zpráv. Vzpomeňme v této souvislosti ještě badatelské práce Josefa Jirečka5), Kamila Krofty6), B. Součka7), Josefa Janáčka8), kteří se v minulosti postavou V. Mitmánka též zabývali a přispěli tak k jejímu poznání.

I.

Do roku 1544

Pokusme se nastínit základní obrysy Mitmánkova pozoruhodného životního osudu.9) Narozen okolo roku 1510 v Uherském Brodě v měšťanské rodině náležející k Jednotě bratrské stal se jejím kazatelem. Roku 1530 byl vyslán do Wittenbergu na studia spolu s bakalářem Jiřím Poděbradským a Hynkem Perknovským. Roku 1531 byl pak s tímto Hynkem zapsán na zdejší universitu. Na podzim 1533 přichází Mitmánek do Basileje a porovnává asketickou morálku Českých bratří se zdejším životem. Předcházejícího roku měl sice ještě osobní podíl na „Apologii učení bratrského“, sepsané pro markraběte Jiřího Braniborského, ale v Basileji je však již k Jednotě kritický: „V těch městech měšťané a měštky v pěknějším rouše chodí než v Moravě páni... Viděti snadné jest, že Bůh na ty věci nic nedbá, aniž jemu jest milejší ten v šeré sukni nežli ten v zlatohlavě.“10) Tak poznání cizích měst ovlivňovalo bratrské studenty proti dosavadním strohým řádům v Jednotě. Roku 1534 v říjnu a listopadu zažil v Paříži Václav Mitmánek pronásledování protestantů pro vyhlášky proti mši, počátkem r. 1535 se sešel ve Wittenbergu s poselstvím Jednoty bratrské k Martinu Lutherovi. Roku 1537 se Mitmánek vrací do Čech, i když mu je Jednotou slibováno, že se bude moci do Wittenberka vrátit se synem p. Slavaty, slib není splněn, což Mitmánek chápe jako úskok, „šibalstvo od boleslavských mníšků“, tedy od vedení Jednoty. Vlivem luterství se Jednotě odcizil úplně. Stal se vychovatelem u pana Arnošta Jilemnického z Újezdce v Jilemnici.11) Konfesijně odchází od Jednoty k podobojím (staroutrakvistům), navazuje styk s dolní konsistoří, když r. 1539 přichází do Prahy. V dopisech otci potěšen vzpomíná na dobré lidi, jež ve straně podobojí poznal. Touží po vyrovnání rozporů v českém nekatolickém táboře a doslova říká: „Pán Buoh rač dáti, aby sekty, různice a roty v srovnání, lásku a křesťanský mír byly uvedeny.“12) Opouští v této době luterství, vrací se plně k obyčejům a řádům staroutrakvistů. Aby v této církvi mohl působit, zjednal si v Benátkách doklad o kněžském vysvěcení v klášteře P. Marie dell[hash] Orto u rodilého Řeka biskupa Dionýsia de Franciscis a roku 1540 se vrátil do Prahy dokonce s doktorátem teologie. Začal kázat v chrámu P. Marie před Týnem a získal si oblibu zvláště u měšťanských vrstev. V květnu 1542 se stal členem dolní konsistoře a její duší, pravou rukou administrátora Jana Mystopola, kterého E. Denis charakterizoval jako „člověka bezcharakterního, ješitného, zištného a ctižádostivého“.13) Mitmánek měl zřejmě výrazné sociální cítění, neboť se ujímal u purkmistra chudých. Roku 1543 na sebe upozornil „listem na potupu Jednoty bratrské“, kde označil Jednotu za „sektu výtržnou“, plnou pyšných, domýšlivých a nesnášenlivých lidí. Odpověděl mu jáhen Jednoty Lauryn ze Záhoří, zv. Lorek. Historik těchto let v Jednotě bratr Jan Černý v díle „Poznamenání některých skutků Božích obzvláštních“14) velmi na Mitmánka sočí: „Vašek (= rozuměj Mitmánek) u pána z Pernštejna t.č. velikou zlost proti Bratřím ...podněcovali, aby lál a zlořečil Bratřím a zvláště br. Johannesovi (= rozuměj Augustovi) a správcům...Myslili jsou na to a k tomu přivésti chtěli, aby král zapověděl kněžím bratrským kázání a br. Johannesa Augustu aby vypověděl z zemí svých aneb jej dal stíti aneb upáliti, jakož u dvora páně z Pernštejna zjevně to jemu vinšovali před mnohými z Bratří, ano i doktor Mitmánek mu tím před dvěma mistry zjevně hrozil, kteříž ho zastávali.“ 15)

Věnujme nyní zvláštní pozornost integračním pokusům v českém duchovním a církevním životě ve 40. letech 16. století. Již roku 1542 se neúspěšně vyjednávalo o sjednocení strany podobojí s římskokatolickou církví. Litomyšlský děkan Jakub Volynský zaslal tehdy dopis Jednotě bratrské, jehož jazyk silně připomíná i dnešní integrační tendence v církvích vyvolané encyklikou Jana Pavla II. „Ut unum sint“. Ocitujme alespoň část tohoto dopisu: „Abychom obojí, tak dobře my jako Vy a Vy jako my, jednomyslně toho povážili, jaká naše hanba Čechův i Moravanův, že majíce jednoho Boha, jednu víru, jeden křest, jeden zákon, jednu řeč a jsouce i krví a příbuzností mnozí jedni s druhými sloučeni a nad to výše všichni z pouhého milosrdenství božího skrze zasloužení Krista Ježíše z víry spasení očekáváme, že v jednosvorné náboženství uhoditi nemůžeme...“16)29. dubna 1543 na sjezdu stavů podobojí v Karolinu byla již řeč o Václavu Mitmánkovi jako o možném voleném světícím biskupovi, poněvadž byl nedostatek kněží. Staroutrakvisté však paradoxně zabránili volbě, poněvadž jej podezřívali z náklonnosti luteránství. Ferdinand I. odkazoval stavy podobojí na platná basilejská kompaktáta z r. 1437. Na nové schůzi stavů v Karolinu 6. května 1543 vzal Jan z Pernštejna v ochranu Mystopola a Mitmánka za jejich porušování kompaktát. Nakonec se všech přítomných dramaticky zeptal, zdali se chtějí řídit kompaktáty či „zákonem božím“. Ke kompaktátům se přihlásili jen 2 kněží. Znovu se na tomto sjezdu stal aktuálním plán na reformu v českém církevním životě, podle nějž by církev podobojí přijala určité věty z učení Lutherova a měla vlastního biskupa. Kněží podobojí obdrželi od stavů 3 otázky: 1) je-li mše sv. obětí, 2) sluší-li se uctívat svaté, 3) ospravedlňují-li dobré skutky před Bohem či jen samotná víra. Na 1. otázku byla dána odpověď, že mše svatá není obětí, na další dvě nebylo dosaženo dohody. Do nové církve měli být uvedeni i Bratří. Administrátor J. Mystopol a Jan z Pernštejna byli pověřeni k jednání s nimi. Jednota se obávala podřízení reformované církvi a Mitmánkovi nepřátelé v ní z této tendence vinili právě jeho, přičítajíce mu kariéristické úsilí o biskupský úřad. Na zemském sněmu v Praze měl být požádán král o svolení k volbě biskupa, jemuž měl vymoci papežské potvrzení. Král přijal Jana z Pernštejna, Mitmánka i Mystopola, byl však zásadně proti „slyšení Bratří“ a odkázal znovu stranu podobojí na dodržování kompaktát. 15. června byla uvedená trojice znovu u krále. Králův hněv při této audienci sugestivně popsal Jan Černý, který takto ocitoval králova slova: „Víme to dobře, že Vás některé bujnost a přílišná svoboda hněte, a vymýšlíte a béřete před sebe rozličné věci všetečné, prve nebývalé. Než shledáte, že Vám to všecko zastavíme a ostudíme, v malém čase ukážeme Vám, kde Vy sedati a jak se míti máte, zkrotíme tu drzost a všetečnost Vaši.“17) Král prý „poskakoval, mezi oči klepal“, takže deputace odešla beze slova.

Novoutrakvisté se chtěli radikálně odlišit od statokališníků také nedodržováním předepsaných obřadů a zvyklostí, takže 6. července 1543 musel katolický král Ferdinand I. vydat příkaz k oficiálnímu svěcení svátku M. Jana Husa v Praze. Tradiční procesí tedy vyšla - jedno, vedené administrátorem J. Mystopolem od chrámu sv. Mikuláše na Starém Městě, druhé z Týna vedené V. Mitmánkem. Na Staroměstském náměstí se procesí slila a namířila do Betlémské kaple. Zde z Husovy kazatelny pronesl administrátor radikální projev proti modlářství, t.j. i proti procesím a zakončil slovy: „Je čas a hodina, aby dáno bylo místo pravdě.“ Pro toto buřičské kázání povolal král Mystopola k sobě. Ten ještě s věrným druhem V. Mitmánkem a několika mladými kněžími marně čekal celý den až do večera v královských předpokojích na slyšení. Byli pozváni nazítří, kde se na Mitmánka obořil před králem starokališnický farář od sv. Havla: „Milostivý králi, tento doktor byl jest prve mezi Pikarty (= rozuměj Bratřími) mnoho let a mezi nimi se i vychoval. A potom byl mezi Lutryány také ňáký čas, pak teď nedávno přistoupil k straně naší a jest jedna strana s administrátorem nyní.“ Na to se Mitmánek hájil: „Znám se k tomu, že jsem mezi těmi byl, kteréž Pikarty jmenují, a byl jsem i mezi Luterány, ale již nejsem. Ano, sv. Pavel byl prve veliký protivník víry křesťanské a potom apoštolem Kristovým byl. Když poznal lepší, opustil to, co horší jest. I já také, když jsem poznal to, co lepšího jest, toho se držím.“18) J. Mystopol převzal písemnou žalobu staroutrakvistů, na niž měl do 3 dnů odpovědět. Za 3 dny bylo nové slyšení u krále. Protože Mystopol neuměl německy ani latinsky, hájil jej Mitmánek: „Jsou mnozí sokové, milostivý králi, kteříž ze zlosti mnoho snad mohou na nás před Vaší král. Mtí mluviti k naší zkáze, i to, čehož při nás není, na nás žalovati, protože my se chceme čistého slova božího držeti a to, což jest na odpor slovu božímu, že hledáme opouštěti a z lidí vyvoditi a pravdu boží bohdá čistou podle zákona Páně v jich srdci uvoditi hledíme. Pro kteroužto pravdu všichni, kteříž ji milovali, v nenávisti od mnohého lidu bývali jsou, jakož se i nám děje, takže žaloby i před mocnými v světě až i před králi činívali jsou na svaté. Což i po dnes musí se díti, neb svět lásky, pravdy nemůže přijíti (rozuměj přijmouti), ale ji vyhladiti usiluje, kudy jediné může, užívaje k tomu i mocných a povýšených v světě. A protož, milostivý králi, potřebí jest Vaší král. Mti takovým rozuměti a poněvadž křesťanský král býti ráčíte, tedy křesťanův a zemí Vaší král. Mti poddaných sluší před pohany a domácími nesvornostmi obhajovati, aby v svém řádu a v pokoji i všeliké časné spravedlnosti všech a království i knížectví se chovala. A s tím dosti ráčíte míti pracovati, to spraviti už nepostačíte. Než v spravování náboženství a věcí církevních Vaší Milosti královské nesluší se dávati zvláště na zprávu lidí postranních, neb k tomu od Boha povoláni neráčíte býti, abyšte duchovní věci spravovali, než v spravování věci světské Bůh jest Vaší Mti královské postaviti ráčil, v nichžto hojně dosti co ráčíte míti spravovati.“19) Král mlčky přijal Mystopolův obranný spis a propustil je.

4. srpna 1543 oznámil Mystopolovi zákaz kázání. Jemu a Mitmánkovi řekl latinsky: „Víme, jak se vy oba dva i někteří z vás chováte a jaké neřády působíte, po kvasích i hodech i po frejích chodíte, ožíráte se a s tím se vším nad jiné lepší býti a je potupovati chcete.“20) Král při tomto výstupu opět křičel a poskakoval, jak bylo jeho zvykem při vypjatých situacích. „Téhož léta 7. dne srpna, v outerý na sv. Donata, doktor Václav, kazatel v kostele Matky boží před Tejnem, od krále Ferdinanda z Prahy z království českého vypovědín.“21) Mitmánkovi to oznámili staroměstští konšelé. Ptal se jich po příčině, ale odbyli jej. Při odchodu jim řekl: „Poněvadž Vy mne neslyšíte, neuslyšíť Vás Bůh.“ Třetí den poté (t. j. 10. srpna 1543) Mitmánek odjel Poříčskou branou do Pardubic, kde se jej ujal Jan z Pernštejna a tajně jej hostil na zámku.22) Kamil Krofta sem (s otazníkem) klade Mitmánkův dopis otci: „Pane tatíku můj milý! Nemaje času volného, krátce Vám píši. Mám za to, že jste slyšeli o mé příhodě, kterak král, nemoha tak mnoho žalob snésti nepřátel mých, mne pro slova božího kázání vypověděl a proto, že jsem i před ním i mnohokráte stávaje, pravdu směle mluviti jsem obyčej měl. A tak z mnohých a rozličných žalob a příčin příkře a ukrutně mne vypověděl. A protož, pane tatíku můj milý, za to žádám, že sobě mé těžkosti nic ztěžovati nebudete, ale rozpomenete se, že jest pán Kristus svým věrným, a zvláště pak kazatelům, ten kříž předpověděl, pravíc, že je budou honiti z města do města. Já na krále nic se nehněvám o to, nýbrž za něj Boha prosím, aby jemu ráčil srdce otevřít k slovu svému. Já nyní pobudu kromě královských zemí a v tom času chci králi psáti a k stavům, žádaje, abych slyšán byl... Zpráva mne došla, pane tatíku milý, že by Bratří zvláštní měli potěšení z toho, co se mně přihodilo. Povězte jim tak, že se nemají z čeho radovati, nebo já s p. administrátorem byl jsem více než půltřetího léta co na špici, jednak psaním bráníc své pře a učení pravého před králem, jednak před ním stávajíc osobně, a dotud jsme vyznávali jemu ne k vůli, až již nemohl více strpěti. Nechať čekají Bratří na sebe nějaké pohramy! Ale jim jest snadno v koutě býti zmužilým a statečným, když není žádného nepřítele. Tuť potom zvědí, co jest to se lvem zacházeti, když na ně to dojde, což na nás dlouhý čas stálo.“23)Tento dopis je jistě reakcí na ironické komentáře br. Jana Černého, že Mitmánek chtěl být biskupem na úkor Jednoty. Černý citoval žalmistu: „Prý osidlo, kteréž polékli na nevinné, samy je popadlo a sami v něm uvázli a v jámu tu, kterou spravedlivému vykopali, sami upadli jsou.“24) Správně konstatuje historik Jednoty R. Říčan, že Černý „ neprojevil...obzvláštní prozíravost, když si nezdar Mitmánkův a jeho strany pochvaloval jako pád nepřátel Bohu libé Jednoty, která se proti vůli protivníků smí těšit z „pokojíčku a oddechnutíčka“.25) Mimochodem - již po 5 letech Černý jako exulant hledal azyl v tomtéž Polsku, do nějž uprchl Mitmánek. Ten po pobytu v Pardubicích odešel přes Slezsko do Míšně, aby ke konci roku 1543 riskoval návrat do Prahy. Chtěl se zřejmě pomocí stavů domoci slyšení u krále. Jeho další osudy líčí opět kronika Marka Bydžovského: „Téhož léta 3. dne měsíce ledna, ve čtvrtek po Novém létě (= rozuměj 1544) doktor Václav, předtím kazatel slova božího v kostele Panny Marie před Tejnem v Starém Městě pražském (kterýž předešlého roku měsíce srpna z české země od krále Ferdinanda vypovědín byl a tehdáž tejně do Prahy se navrátil) jat v domě Jana Koukole26) a dán nejprve na rathouz staroměstský, odtud na Hrad pražský do Mihulky, až potom na hrádek Křivoklát, kdež až do neděle po sv. Jakubu seděl, a učiniv na sebe jistý zápis, po druhé z království českého i z zemí k němu příslušejících přísně pod ztracením hrdla vypovědín.“27) Tento stručný kronikářský zápis lze doplnit tím, že s Mitmánkem byli zatčeni i bakalář Jan Koukol a impresor Bartoloměj Netolický, zv. Bárta, původně Český bratr, jenž měl na Malostranském náměstí v domě „U Splavínů“ tiskárnu. Na zemském sněmu 1544 se za Mitmánka přimlouvalo 250 osob z Nového Města pražského, dokonce deputace měštek za něj orodovala u královny Anny, jež se u svého manžela Ferdinanda I. přimlouvala, ale marně. V Mitmánkově věci navštívil krále i Jan z Pernštejna, jemuž král řekl: „Pomníme my, pane z Pernštejna, když jste Kladsko drželi zprvu, že jsme Vás žádali, abyste nějaké ženy zemanky tam ponechali a bytí jí v tom městě aspoň na nějaký čas nedlouhý přáli, ale Vy jste toho učiniti na naši žádost nijakž nechtěli. A protož, poněvadž Vy chcete býti pánem i v městech těch, kteráž naše sic dědičná jsou, než že je v jisté sumě držíte: i my také v našich městech dědičných nebo vlastních pánem jsme a býti chceme. A co rozkážeme, chceme, aby tak bylo, a v tom nám nemá žádný co za zlé míti.“28) Pan z Pernštejna jen sklonil hlavu a odešel. 20. února 1544 žádali ještě pražští faráři na schůzi v Karolinu na králi Mitmánkovo propuštění, na konci února byl však „doktor Václav“ odvezen v ručních poutech v průvodu 20 jezdců na Křivoklát, kde byl držen do léta t.r. V červnu byly podniknuty za něj další intervence u krále. Byl tedy donucen podepsat zápis, že si zasloužil svůj trest, že se pod ztrátou hrdla již do královských zemí nevrátí a že nebude nic zlého mluvit o králi. Pak byl znovu vypovězen ze země. Tyto události let 1543-44 lze považovat v jistém slova smyslu za prolog k roku 1547.

II.

Exil

Kamil Krofta se domníval, že za stavovského povstání 1547 měl dr. Václav Mitmánek podíl na jednání saského kurfiřte Hanuše Fridricha s českými stavy a byl editorem protihabsburských pamfletů v Sasku. Stavové v Čechách žádali za povstání jeho rehabilitaci a návrat do vlasti, protože se mu stala křivda. Roku 1548 žil v Krakově. Bratří mu vytýkali, že ovlivnil pruského vévodu Albrechta svým výkladem o rozdílech mezi augsburskou konfesí a bratrskou doktrinou, takže jim nebyl vévodou poskytnut azyl. Roku 1549 je doložen Mitmánkův pobyt v Dziedzilówě u Lvova, kde působil jako vychovatel a kazatel. Roku 1551 pak přichází na zámek Zarudz u Zborova. T. r. chtěl navštívit svého otce, jemuž chtěl přispět penězi na koupi vinice, byl však oloupen vlastním sluhou. Zadlužil se tedy a otce požádal o prodej dvou prstenů. V dopise otci z 6. ledna 1552 se zmiňuje o tom, že na něj vloni u zámku Zarudz střílel najatý vrah z ručnice. V dopise z 1. února 1553 píše, že se na něj o vánocích 1552 doptávali ve Lvově „špehéři“, taktéž i na Kašpara Pluha z Rabštejna, jenž byl r. 1547 nejvyšším hejtmanem českých stavů. V tomtéž dopise popisuje podrobně událost z léta předchozího roku, t. j. r. 1552: „V létě jsem šel na procházku nedaleko od zámku pod město a nějaký zrádce udeřil ke mně z ručnice tak, že kulka mimo samou hlavu letěla a svištěla, a služebník, kterýž se mnou šel, upadl. Domníval jsem se, že zastřelen, ale on, slyše, že třeskla ručnice a že švičela kulka, připadl k zemi, bojíc se, aby nebyl zastřelen. Hned hledáno všudy i v městě ptáno pilně, nemohli jsem se doptati. A tu byl malý lístek, tím lesem musel ujíti. Potom jsme se doptali, že tu byl nějaký cizozemec, kterýž se zejména na mne ptal s pilností a pravil, že má ke mně z Čech poselství. Bylo jemu mluveno, aby na zámek šel, a on prosil, aby mu to zjednali, abych k němu z zámku přišel. Ale ti lidé věděli, že málokdy v městě bývám, a že nerozumějí tomu, abych mu k vůli z zámku sšel. A též o něm pravili, že jest měl ručnici, a že nevědí, kam se poděl. A protož lépe mlčkem všemu pokoj dáti, než-li pro neopatrnost v nebezpečenství upadnouti.“29)

Závěr zajímavého života ideologa novoutrakvismu dr. Václava Mitmánka neznáme. K. Krofta klade jeho smrt do roku 1564, R. Říčan mezi roky 1553 a 1564.30)

 

Poznámky:

1) K. Krofta, Dr. V. Mitmánek panu tatíkovi milému, 3.sv. edice Blahoslavovy společnosti, Praha 1931.

2) Tamtéž, s. 8-9.

3) Tamtéž, s. 30.

4) R. Říčan, Dějiny Jednoty bratrské, Kalich 1957, s. 167.

5) J. Jireček, Dr. V. Mitmánek z Uherského Brodu, ČMM 1873.

6) K. Krofta, V. Mitmánek. List z náboženských dějin českých za Ferdinanda I., Lumír 1911, č. 8-11, K. Krofta, V. Mitmánek a Bratří, ČMM 1917.

7) B. Souček, Rukopis XVII C3, Reformační sborník I., 1921.

8) J. Janáček, Doba předbělohorská 1528 - 1547, kniha I., díl 2., Akademia 1984.

9) V základních údajích jej rekonstruoval K. Krofta v práci uvedené v poznámce 1.

10) R. Říčan, dílo uvedené v pozn. 4, s. 147 - 148.

11) Arnošt Jilemnický z Újezdce byl r. 1526 purkrabím Pražského Hradu, r. 1543 pak zasedl v královské radě.

12) K. Krofta, dílo uvedené v pozn. 1, s. 17-18.

13) E. Denis, Konec samostatnosti české, díl II., překlad J. Vančury, 4. vydání 1932.

14) Rkp XVII C3 v NK v Klementinu, viz o něm práci B. Součka, pozn. 7.

15) Cituji podle K. Krofty, Dr. V. Mitmánek p. tatíkovi milému, s. 29.

16) Tamtéž, s. 34.

17) Tamtéž, s. 39.

18) Tamtéž, s. 41.

19) Tamtéž.

20) Tamtéž, s. 43. E. Denis, dílo uvedené v pozn. 13, též viní Mitmánka, že si „jeho nepokojný duch více oblíbil svobodu těla.“

21) Marek Bydžovský z Florentina, Svět za tří českých králů (edice J. Kolára), Svoboda 1987, s. 49.

22) J. Sakař, Dějiny Pardubic nad Labem, vyd. 1920, díl I., s. 70.

23) K. Krofta, dílo z pozn. 1, s. 46-47 a 71-72.

24) Tamtéž, s. 45.

25) R. Říčan, dílo z pozn. 4., s. 169.

26) Bakalář Jan Koukol skrýval V. Mitmánka v domě čp. 86-6 v Křižovnické ulici. Viz S. Klíma, Země Husova, historický průvodce po Praze a Čechách, 1915, s. 41.

27) M. Bydžovský, dílo uvedené v pozn. 21, s. 51.

28) K. Krofta, dílo uvedené v pozn. 1., s. 48-49.

29) K. Krofta, tamtéž, s. 83-84.

30) R. Říčan, dílo z pozn. 4, s. 169.

 


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem