REQUIESCAT IN PACE

Průvod se ubíral kolem chorobince a vojenské nemocnice vzhůru po cestě k Pardubičkám. Jen málo diváků na okrajích silnice postávalo, aby pohřeb shlédli. Ten došel až k výletní restauraci naproti honosné bráně, rozmáchlým obloukem se klenoucí nad vchodem do továrny Kosteleckých. A potom už za železniční tratí odbočil nalevo polní cestou, vedoucí k nedalekému vojenskému hřbitovu v borovém lesíku.

Bylo to za podzimního odpoledne, prosvětleného slabě hřejícím sluncem, v roce 1902. V písku cesty, vroubené nízkými jeřáby s rudými bobulemi jasně svítícími v zeleni korun stromků, se kondukt pohyboval téměř neslyšně. Hudba ustala hrát ihned poté, jak na písčitou půdu vkročila, a pomalý krok účastníků se drolil v šumivém šelestu zvadlého listí i v sypkém písku. V čele tři ministranti, dva po boku středního nesoucího křížek, vzali své dlouhé žerdě do ponosu i s rozsvícenými lampami, neboť jim nízké větve jeřábů v chůzi vadily. I pohřební povoz a koňmo zvolnil krok a takřka bez hluku pojížděl k lesíku.

Za rakví šli ti, jimž to nakazovala strohá povinnost vyznačená ve služebním předpise a ukládala citace v posádkovém rozkaze. Příbuzných zemřelého nebylo. Však mnohý i z těch účastníků dnešního pohřbu se patrně se zesnulým dobře neznal, a tak kráčeli všichni z povinné úcty, jež je poslední poctou kamarádu-vojákovi. Hlavy v tichém hovoru byly skloněny k zemi, kde jen občas o kámen zazvonila podkova koní, zařinčela šavle nebo ostruhy vojáků. Kněz dávno již přestal číst z modliteb a občas se zahleděl stranou přes holá pole za trať k Familii, na obzor vyznačený namodralou výšinou Kunětické hory, jak za kulisou prozlátlých topolů s tmavě namodralou stuhou okolních lesů se tyčí do prošedlé oblohy, téměř ještě zastřena jakoby babím létem.

Tak průvod tiše odešel ke hřbitovu. K bráně, prostě a žlutě natřené onou žlutí nepomíjející císařské erární barvy, která přečkává i přes veškerá protivenství snad věky. Kontrastující brána svou barvou nápadně ohraničovala místo klidu mezi načervenalými i fialovými kmeny borovic, pod jejich rozložitými korunami potemnělé zelené barvy. Tady ty stromy šumí z písčitého vátého písku Polabí zasněným ševelem za všechna slova i písně živých, věnovaná těm, jež tu pod kořeny borovic očekávají Zmrtvýchvstání.

Ve chvíli, kdy se do brány hřbitova vcházelo, znovu se rozehrála hudba. Pádné a rytmické akordy zabušily a břeské trubky se rozezněly. Průvod se přitom rozplýval mezi stromy na neznatelné, travou zarostlé vstupní cestě. A les vracel hudební motiv stísněnou ozvěnou, dřív než v korunách stromů třesk syté hudby zmlkl i s duněním bubnů docela. Zatím nosiči přenesli a postavili rakev nad prohlubeň hrobu, projasněného světlým pískem. Kněz zanotil De profundis a hrobník za všechny antifonou odpovídal. Nato se kněz krátce ještě rozhovořil na téma ke cti zemřelého. Po něm jeden z důstojníků vzpomněl na druha z povolání. V těch slovech krášlil jeho uplynulá léta vojenským lyrismem, jímž prokládal i líčený zanícený zájem nebožtíka o vše, co s vojenským životem souvisí, jeho oduševnělý patriotismus. Uvedl jeho neohroženost a bravuru i statečnost, osvědčenou tolik na nedalekém polabském bojišti, při srážce jezdectva u Střezetic a konečně těžké zranění při šarvátce u Troubska. Připojil uznání jeho jezdeckým schopnostem a odvaze při jízdě na koni, které zesnulý podnikal téměř do posledních let svého života, kdy se zúčastnil i parforsních honů. A zakončil téměř ódou na kamarádskou oddanost i vojenské přátelství a věrností vojenské přísaze. Ale i tato slova opadla v odmlku proloženou tichem: to se ujal dalšího sledu povel důstojníkův a třeskla salva, která se ještě jednou vrátila z korun stromů nad hrob dunivým zarachocením. Pak opět hudba: přednes poslední skladby požadoval ustrnulý postoj všech přítomných, jen mrtvému dopřáno, aby v trhavých pohybech popruhů se spustil na dno hrobu. Pak hrudky písku a hlíny tam za ním dopadaly na víko rakve. Zašuměl jemný písek, zašustěly stuhy na jediném věnci. A znovu nové hlasy, jasnější a výraznější těch, kteří se mezi sebou loučili a na odchodu se rozcházeli ke kočárům, jež zatím ke hřbitovním vratům předjely. Také hudba se znovu ozvala. Tentokrát veselým pochodem odváděla čestné setniny zpět do kasáren. Nohy vojáků ve vysokých botách ztěžka udržovaly krok v měkké půdě, aby stačily rytmu vojenského pochodu.

Hřbitov osaměl. I hrob. Hrobník nechvátal. Snad jen on sám se nyní v myšlenkách obíral postavou onoho důstojníka. Znal jej, mnoho o něm věděl, o jeho dávných úspěších i bídě, která ho ve stáří provázela v jeho samotě. Proto snad nebylo tu přátel při loučení, příbuzných, nebylo dojetí, slz rozloučení - prostě nic. Hrobník lopatou navyklými pohyby hrob s pozapomenutým důstojníkem zavaloval pískem. Víc a víc jej do hrobu nahrnoval a zasypával - i rov na něj navršil.

Po čase se nad hrobem objevila tabulka s číslem. I jméno bylo pohřbeno. Jen břečťan z okolních hrobů se tu přes ten nový rov rozrostl a celou tu chudobu skryl do svého milosrdného listí. A po několika létech už ani nikdo nepoznal místo, kde hrob leží. Ti, co přicházeli obdivovat se honosnému mramorovému pomníku věnovanému památce příslušníků 11. pluku Alexandrovských hulánů, chodili po břečťanu nad pozůstatky toho, který rovněž kdysi poznal lesk i slávu vojenského života - žel i bídu, úpadky v jednom mezidobí válek.

Hrob zapadl, zmizel v hustém travním drnu. Když jednou tu kolem projížděla kavalkáda jezdců při parforsním honu, vracející se z Bělobranské dubiny přes Pardubičky do resoursu, ani nikoho nenapadlo se tu u hřbitovního plotu zastavit a třebas jen slovem vzpomenout mrtvého druha dřívějších honebních jízd. To spíš spěchali a s dojetím vzpomínali u nedalekého pomníku na rozcestí, kde v latinském nápisu byla zvěst o tragickém skonu pana hraběte Kinského, který na honu se tu pádem s koně zabil.

Nikdo už nevěděl či nevzpomněl, že tu za plotem na hřbitově v nepovšimnutí je pochován někdejší kadet 4. dělostřeleckého pluku z Josefova, těžce zraněný v roce 1866 v ústupových bojích, kdy velel posledním salvám před hradeckou pevností na okraji zatopeného území, aby tak kryl ústup rakouských jednotek na Pardubice. Který byl léčen v pardubické nemocnici a pak s částí amputované nohy dále sloužil v armádě a nadále plnil své povinnosti za čestnou odměnu, protože osvědčil oddanost a věrnost, jak mu kázala čest. Jenž s blahovůlí posádkových velitelů mohl dlouhá léta jezdit i na parforsních honech, když tu v městě žil na odpočinku v čestné hodnosti majora, žil i z minulosti svých druhů, aby nakonec ve vojenské nemocnici i zemřel a byl tu zaznamenán jako:

UNANGESTELLTE MAJOR NENNTWIG KARL, MVK u. GTM., + 10. 10. 1902 - R.I.P.

(Major mimo službu Karel Nenntwig, majitel vojenského záslužného kříže a zlaté medaile za statečnost, zemřel 10. 10. 1902, odpočívej v pokoji)