Z hudební minulosti Pardubic F. B. ARTOPHAEUS, UČITEL BOHUSLAVA MATĚJE ČERNOHORSKÉHO (1651 - 1721)

Ve sledu roků je sestaven kalendářní přehled významných událostí Arthophaeova života, jak kdysi na který rok připadaly a v pestrém a zdánlivě neuspořádaném urovnání přibližují nejvýznamnější události jeho plodného života.

1651 - pravděpodobný rok narození v Horažďovicích.

1671 - V tomto roce jako dvacetiletý byl přijat do řádu Minoritů provincionálem Bonaventurou Sasseinem. Ve svém rodném městě zahájil roční probaci (zkušební lhůtu).

1672 - Skládá předepsané řádové slavnostní sliby do rukou pražského kvardiána Didaca Novatia. Dále pokračuje v seminárních studiích, které byly zaměřeny na zanícenost pro pastýřskou službu ve smyslu následování Krista v chudobě, kázání podle příkladu apoštolů a studijní činnost až do vysvěcení.

1676 - V malostranském kostele sv. Josefa se v tomto roce uskutečňuje jeho ordinace (uvedení do minoritského řádu). Po své ordinaci odchází do rodných Horažďovic, které vedle Prahy, Vratislavi a Českého Krumlova patřily k nejbohatším konventům provincie.

Horažďovický konvent v té době vedl řádový hudebník Leopold Schlöhle, který pravděpodobně hudebně působil na pětadvacetiletého Artophaea.

Horažďovičtí minorité měli své velké přiznivce v členech rodu Šternberků, kteří byli majiteli tamního panství. Tento šlechtický rod patřil ve své době mezi nejbohatší a nejvýznamnější rody u nás.

(Od 12. až do 19. století zastávali jednotliví členové rodu přední místa v českém veřejném životě. Albert byl biskupem ve Zvěčíně a v Litomyšli, Aleš se stal jedním z rádců Jiřího z Poděbrad, Adam zastával v pobělohorské době úřad nejvyššího purkrabího, Kašpar a jeho bratranec František Josef stáli u kolébky českého Národního muzea mj.)

Václav Vojtěch Šternberk pravidelně konvent u sv. Michala finančně podporoval a byl v soustavném kontaktu s vedením provincie. Minorité v místech svého působení sehráli vždy důležitou roli, především v městském prostředí a jejich konventy výrazně poznamenaly i urbanistickou a stavební podobu středověkých měst.

Vzhledem k aktivní práci v duchovní správě měl řád inkorporovány (připojeny) četné fary. Proto i v Horažďovicích V.V. Šternberk financoval nákladné práce spojené s přestavbou a generální opravou minoritských objektů.

1678 - Po dvouletém pobytu v horažďovickém konventu a pod vedením řádového hudebníka Leopolda Schlöhla Artophaeus získal další hudební znalosti, které jej vedly k tomu, že požádal o udělení titulu „magister musicus“ v oblasti hudebních skladeb.

Minorité věnovali hudbě a hudební výchově uvnitř konventů snad nejpečlivější pozornost. Vzhledem k pravidelnému dennímu pořádku a disciplíně měli členové konventu poměrně (hlavně z řad žáků noviců, někdy i z členů konventu) nejvíce klidu ke studiu a zkouškám.

Minorité udělovali hudebně zasloužilým členům svého řádu titul „magister musicus“.

Ferdinand Bernardus Arthophaeus tento titul získal, neboť patřil ve své době za skladatele, jehož skladby byly velmi provozovány. V horažďovickém konventu byl na zbytek volebního období dosazen na místo kvardiána, když dosavadní, po zranění výstřelem z pušky, zemřel.

1681 - Ve svých třiceti letech podal žádost o udělení možnosti vykonání bakalaureátu (zkouška dospělosti). Akademické hodnosti získal na základě svých skladeb. Po dosažení bakalářského titulu se mu dostalo té pocty, že na shromáždění u sv. Jakuba v Praze řídil kapitulní hudbu. Zahájil tříleté studium na Ferdinandově koleji, která byla spravovaná minoritským řádem a kde získal další vědomosti.

1687 - se stal Ferdinand Bernard Arthophaeus sekretářem kapituly, poradního sboru arcibiskupa.

1688 - Z titulu definitora za pražskou kustodii dokázal zasáhnout do řízení a prostřednictvím balotáže (tajných voleb) i do vedení a celkové správy provincie.

Řád minoritů (byl zřízen generálem) se dělil na provincie, v jejichž čele stál vždy provinciál. Nižší správní jednotkou byly kustodie, vedeny kustodem a sestávající z několika klášterů, z nichž každý řídil kvardián. Česká provincie se dělila ve své době na čtyři kustodie - pražskou, královéhradeckou, krumlovskou a vratislavskou v Polsku.

1689 - Za rok po získání titulu „Magister theologiae“ za přítomnosti generála řádu a jeho italského doprovodu řídil F. B. Artophaeus kapitulní hudbu ve Vratislavi, kam bylo (po velkém požáru v Praze) zasedání přeloženo.

1690 - Ve Vratislavi potvrdil generál řádu Maria de Venetis Bottari jeho volbu za sekretáře provincie. Z tohoto jednání provincie se zachovalo několik dokumentů, které pocházejí ze zápisů vedené právě F. B. Artopheem.

1692 - V dalších dochovaných dokumentech je v tomto roce F. B. Artophaeus připomínán v čele českokrumlovského konventu. Zde se velmi zdařile zapsal nejenom jako správce konventu, ale i jako plodný skladatel.

Po dobu působení v českokrumlovském konventu vzniklo několik skladeb, které byly provozovány eggenberskou kapelou. Byly to zejména baletní instrumentální skladby, vedle četných motet, zajímavých duchovních koncertů i velmi často provozované t. zv. františkánské mše.

Provozování hudby v zámeckém prostředí bylo značně motivováno nejen osobními zálibami šlechty, ale i její společenskou potřebou. Společenská reprezentace hrála u šlechty vždy významnou roli. Byla zaměřena především na výstavbu sídel a jejich vybavení. To, co reprezentaci rozšiřovalo, (nákupy obrazů a jiných uměleckých předmětů nad běžnou míru, vydržování divadel či kapely) bylo dáno finančními možnostmi a zálibami majitelů zámků a jejich rodin.

V době působení F. B. Artophaea byla největšími mecenáši umění v jižních Čechách druhé poloviny 17. století knížata z Eggenberku na českokrumlovském zámku.

Jan Kristián z Eggenberku (1641 - 1710) se snažil ve svém sídle v duchu své doby napodobovat zvyklosti a obyčeje zavedené u císařského dvora ve Vídni. Jednou z takových zvyklostí bylo mít vlastní kapelu.

V zámeckém prostředí se hudba uplatňovala velmi často, prakticky denně při stolování, příjezdu a odjezdu vrchnosti, při význačných návštěvách zámku, při bohoslužbách, slavnostech, v zámeckém divadle, při zábavách a honech.

Přední osobností v kapele knížete Jana Kristiána z Eggenberku byl od roku 1690 kapelník Domenico Bartoli, jehož skladby patřily do běžného repertoáru eggenberského divadelního či koncertního vystupování.

V seznamu této kapely je dochováno více než dvě stovky skladeb různého žánrového zaměření. Převážná část skladeb tvořila díla duchovního charakteru. Mše, litanie, nešpory, žalmy, mešní vložky, pastorely a j. Dále to byly skladby určené pro menší místnosti zámeckého prostředí či divadla a také i skladby jen pro několik sólových nástrojů, (dueta, tria, kvarteta, kvinteta, sexteta, septeta, okteta, noneta), k nímž se přidávaly i dechové nástroje, jakož i písně s doprovodem několika jiných nástrojů. Vedle hudby asi k padesáti baletům to byly sonáty a řada skladeb pro uzavřené společnosti šlechtických komnat a klášterních komunit, také i pro soukromá provádění komorní hudby pro potěšení úzkého okruhu zúčastněných hudebníků.

V seznamu repertoáru eggenberské kapely vedle Gladika (trubač kapely), Berky, Michny, Bulovského, Bartoliho a j. byl četně zastoupen F. B. Artophaeus. V Českém Krumlově se značně rozvinula skladatelská činnost tohoto význačného minoritského hudebníka.

1693 - V tomto roce byl Artophaeus zvolen do funkce kvardiána konventu u sv. Doroty ve Vratislavi. Tento konvent (asi 30 řeholníků) co do počtu byl druhým ve velikosti v české provincii. Ve funkci kvardiána konventu byl tu až do roku 1696.

Mezi řeholníky se tu Artophaeus setkává s velmi nadaným varhaníkem Ivo Antonem, který se později stal i jeho dlouholetým spolupracovníkem.

1699 - Po tajném hlasování (z výsledku je možno stanovit oblíbenost, vzdělanost, organizační schopnost a pedagogické vlastnosti a j.) se stal F. B. Artophaeus na tři roky provinciálem České provincie. Celá jeho titulatura zněla: Ad modum Reverendus Pater Magister.

Jeho sekretářem se stal Nikolaus Danz, kterého za necelé čtyři měsíce vystřídal Ivo Anton, rodák z Třeboutic u Litoměřic (1644). Ivo Anton pod správou svého představeného studoval a dosáhl kněžského svěcení (svoji prvou mši sloužil roku 1696).

1670 - Artophaeus a Anton jako význační hudebníci se v čelných funkcích řádu po návratu z Vratislavi ujali řízení provincie, která sídlila v Praze na Starém Městě v konventu u sv. Jakuba.

Minorité měli v klášteře u sv. Jakuba pro hudbu odedávna vzácné porozumění. Již 7. února 1311 byla při svatební hostině českého krále Jana Lucemburského a jeho choti Elišky ve zdejším refektáři provozována veselá hudba „bubny, trubkami, houslemi, varhanami a všelijakými jinými nástroji“.

(Chrám sv. Jakuba a přilehlý klášter vystavěli mniši řádu minoritského, které povolal do Prahy český král Václav I. Klášteru přáli i čeští panovníci Jan Lucemburský a Karel IV. Kruh příznivců kláštera se postupně zvětšoval, takže již roku 1374 stál na původním místě nový, veliký gotický chrám, prostorný klášter, ambity, zahrada, veliký dvůr, pivovar a domek, v němž byly pečeny oplatky.

V klášteře se konaly korunovační slavnosti, zasedal sněm a byla tu vystavena také i rakev Karla IV.

Gotický kostel byl přestavěn po požáru roku 1689 Janem Šimonem Pánkem ve slohu barokním. Klenbu vymaloval František Voget. Jsou zde obrazy Petra Brandla (1660 - 1739) a V. V. Reinera (1636 - 1743) a nádherný náhrobek z mramoru hraběte Jana Václava Vratislava z Mitrovic, nejvyššího kancléře českého království, který provedl roku 1714-16 Ferdinand Maxmillian Brokoff podle plánu J. B. Fischera z Erlachu.)

1671 - Na 6. - 18. května tohoto roku bylo stanoveno konání kapituly do konventu v Římě. V seznamu účastníků je připomínán i „P.M.Bernardo Artofei (Bohemia)“, který přijel 21. dubna s prvou skupinou provinciálů.

Další dny příjížděli delegáti z Benátek, Dalmácie, Francie aj. Na zasedání byl zvolen generálem učenec Coronelli, který byl i významným podporovatelem umění. Byl odchovancem hudebních kruhů v Benátkách, velkým přítelem Antonia Vivaldiho, pozdějšího skladatele a houslisty, dirigenta a významného tvůrce houslových koncertů. Nový generál řádu vydal velmi krátce po nástupu do funkce nařízení, ve kterém zdůraznil u noviců výchovu k umění, „obzvláště k hudbě, a to nejen ve zpěvu, ale i ve hře na nástroj.“

Coronelli se také svojí autoritou zasadil o výuku chorálu v semináři a zasáhl do obsazení funkce „maestro di capella“ v konventu dei Frai v Benátkách, ve kterém chtěl vytvořit reprezentační kapelu.

Řada setkání s význačnými představiteli řádu, s hudebníky a zkušenosti z italské cesty dala mnoho impulsů pro vnímavého Arthophaea, který je později vhodným pedagogickým přístupem uplatňoval postupně v Praze, po svém návratu. V září roku 1701 byl již F. B. Artophaeus od kladské kapituly titulován jako Eximius (neobyčejný). Kromě založení matriky České provincie (s mnoha cennými údaji o hudenících) probíhala na sklonku jeho provincialátu i nákladná stavba nových varhan na kůru sv. Jakuba.

1702 - Na jeden rok odchází do konventu do rodných Horažďovic, který byl při klášterním kostele sv. Michaela.

1703 - Z rodného města přechází do konventu do Mostu, který byl založen při kostele sv. Františka Serafinského.

Řád minoritů byl uveden do města v polovině 13. století a klášter založený po roce 1273 byl několikráte opravován po zhoubných požárech.(1515, 1723).

Podle dochovaných zápisů v deníku Jana Františka Ryvoly (1649 - 1734), křižovníka v Mostě, je možno doložit, že v klášteře byly provozovány nejen vokální cíkervní skladby, ale i světská díla instrumentální. Z tohoto deníku vysvítá (Deník se nachází v knihovně pražských křižovníků), že byly velmi hojně hrány skladby tamějšího kvardiána F. B. Artophaea. Tento minoritský skladatel je autorem naší nejstarší známé sólové kostelní skladby „Concertus de resurrectione“ z roku 1691, která byla upravena pro sólový soprán, dvoje housle, dvě violy a varhany. Jednohlas se ozval i v jeho mši (a voce sola). Teprve po něm přišli naši čeští autoři s podobnou tématikou, Dukát a Plánický. Artophaesovy některé skladby jsou zachovány v Hudebním archivu-vědeckém ústavu vratislavské univerzity.

II. SOUBĚŽNÉ CESTY DVOU MINORITŮ

V tomto roce 1703 vstoupil jako novic do řádu minoritů u sv. Jakuba Bohuslav Matěj Černohorský, syn kantora v Sezemicích, Samuela Černohorského.

Před vstupem do minoritského řádu byl B. M. Černohorský zapsán jako posluchač filosofie na Karlo-Ferdinandově universitě v Praze. (1702). Přestupem k minoritům z univerzity sledoval Černohorský patrně možnosti se věnovat hudbě, výhodnější zabezpečení a pozdější i lepší uplatnění. Jako klerik se mohl u minoritů dobře hudebně vyškolit. Mniši u sv. Jakuba provozovali hlavně instrumentální mše, a měli pro to i velký sbor zpěváků a hudebníků.

Pro hudební rozvoj v oblasti varhanní hry byla příznivá i ta okolnost, že před jeho příchodem ke sv. Jakubu byly nově instalovány (1700) varhany, na které později Černohorský vyučoval snad i Wilibalda Christopha Glucka, pod jehož taktovkou příští slavný skladatel a reformátor opery zpíval.

1704 - Po smrti Antonia Cymburka (1704), který se zasloužil o obnovu požárem zničeného konventu sv. Jakuba, vrací se na místo pražského kvardiána Ferdinand Bernardus Artophaeus. Také Ivo Anton, který byl znovu 21. května 1702 zvolen sekretářem provincie a v Praze zůstal po generálově potvrzení volby (1703), se objevuje v matričních zápisech v Praze jako učitel nově přijatých mladíků - noviců.

1705 - Od listopadu t.r. do srpna 1709 vedle sebe žili 54 letý F. B. Artophaeus, 41 letý Ivo Anton a 21 letý Černohorský, který již 10. dubna 1704 vykonal slavné sliby a dále studoval v minoritském semináři. Žili v jednom konventu s odlišnými řádovými povinnostmi, ale vázáni jedním mocným pojítkem, kterým byla hudba. Anton jako učitel noviců (magister novitiorum) a Artophaeus jako nadřízený kvardián. Oba lze považovat za Černohorského učitele. Čtyři léta společného pobytu v konventu a pravidelný denní kontakt měly bezprostředně vliv na nadaného B. M. Černohorského, u něhož se vedle varhanního umění projevilo záhy i skladatelské nadání. Černohorský měl během svých studií v Praze velmi dobrou příležitost srovnávat činnost v oblasti hudby s různými pražskými institucemi.

1708 - B. M. Černohorský postupně získával vyšší a vyšší svěcení, až 2. července se stal knězem.

1709 - Po kladské kongregaci se zcela příznivá situace v hudebním vývoji B. M. Černohorského zásadně změnila, a to z toho důvodu, že oba jeho velmi zkušení učitelé - Artophaeus a Anton - byli přiděleni mimo Prahu do jiných konventů. Jejich odchodem ztratil dvacetipětiletý Černohorský odborné vedení a nemohl ihned nalézti v řádu u sv. Jakuba za ně rovnocennou náhradu.

Provinciálem se 13. 5. 1708 stal Artophaeův protivník Walter Schopen, který nadále B. M. Černohorského nepodporoval tak jako jeho bývalí učitelé, i když Černohorský se už mohl prezentovat jako autor příručky chorálního zpěvu „Santus choralis“.

Artophaeus odešel zpět do svého rodného města - Horažďovic a Ivo Anton se stal vedoucím konventu poblíže svého rodného města - Třeboutic u Litoměřic.

Černohorský, jak bylo vzpomenuto, byl kantorským synkem, takže jinak nás nemůže překvapit jeho hudební nadání a zaměření. Právě jeho nevšední hudební nadání a posléze i jeho skladatelská činnost mu umožnila (i když jeho cesty do Itálie jsou zahaleny mnoha nejasnostmi), aby byl poslán do Itálie. Vzájemný styk mezi pražskými a italskými minority nebyl novinkou, a tak byla i Černohorskému dána příležitost seznámit se s italskou polyfonií. V Itálii byl celkem čtyřikrát a byl tam nazýván „Padre Bo¨emo“.

1711 - Přichází do Pardubic Ferdinand Bernardus Artophaeus řídit minoritský konvent, který vznikl o mnoho později než konventy v Litoměřicích, v Hradci Králové, Vysokém Mýtě, Novém Bydžově, v Českém Krumlově a j.

V Pardubicích klášter Minoritů s kostelem dostal své pevné místo roku 1514 za vlády pánů z Pernštejna. Po roce 1534 činnost minoritů ochabla v důsledků malého počtu katolických občanů. Klášter po tomto roce byl vyklizen a nastalo odumření dosavadního katolického střediska.

Po pražské defenestraci v roce 1618 odešel z města katolický děkan M. Appian i minorité a venkov se vracel k evangelickým zvyklostem. Organizace církerního života brzy po bělohorské bitvě trpěla nedostatkem vhodného kněžstva. Vedle domácích i polských kněží působili na pardubickém panství minorité z česko - polské provincie a řeholníci různých profesí.

Na některých sloučených kolaturách působil roku 1631 člen kláštera pardubických minoritů P. Silverion Mazurkowicz, původem z Polska, v několika jiných farnostech sloužil roku 1629 pardubický kvardián Bartoloměj, po něm další pardubičtí správci. V době války třicetileté a po jejím konci zase Antonín Štěpán Rulikovský, kvardián minoritů z Pardubic. Na pardubickém panství roku 1650 bylo z 18 far s 21 kostely obsazeno pouze pět farních chrámů. Pardubický kvardián Rulikovský, který se ve svém řádu dočkal hodnosti provinciála, měl na starosti 4 farní a 8 filiálních kostelů.

Koncem 17. století byl v čele konventu kvardián Hillarius Pučálka a v další posloupnosti kvardiánů se připomíná Nereus, Leopold Lochman a jiní. Pacifikus Havele, místní rodák, byl posledním kvardiánem kláštera. Roku 1786 byl císařským patentem pardubický konvent zrušen.

Ferdinand Bernardus Artophaeus z Pardubic dojížděl v době morové epidemie do Hradce Králové na kongregace. Za svého pobytu v Pardubicích jistě plně rozvinul své pedagogické schopnosti nejen v oblasti theologické, ale především hudební.

1721 - Vynikající hudební skladatel a pedagog umírá v rodných Horažďovicích 25. března.

Uzavřel se život minority, který značnou měrou ovlivnil hudební růst člena minoritského řádu Bohuslava Matěje Černohorského, který po svém návratu do Prahy se stal ředitelem kůru u sv. Jakuba a v Týnském kostele. Pod jeho pedagogickým vedením potom v pozdějších letech byla vytvořena škola českých kontrapunktiků.

Černohorský se měl možnost setkat ještě se svým dřívějším učitelem, který patřil mezi nejstarší v provincii s titulem „Děkan provincie“. Ten z jeho hudebních výsledků měl velikou radost! Bohuslavu Matěji Černohorskému byl také přiznán titul „Magister musicus“, a to na zasedání provincie v Hradci Králové 24. 9. 1721, za jeho zásluhy v oblasti hudby, kterou rostla značně prestiž pražských minoritů. PADRE BO¨EMO, syn sezemického kantora, který jako skladatel nezůstal pozadu po technické stránce za vynikajícími skladateli své doby...

Skladatelský odkaz Ferdinanda Bernarda Artophaea

Dílo Artophaeovo rozšířilo se téměř po celých Čechách. Nebylo většího kůru, na němž by se neprovozovaly jeho skladby. Zásluhou inventárních záznamů jsme dosti přesně zpraveni o rozšíření a provozování Artophaeových skladeb. Pečliví minorité nebo ředitelé kůrů neopomenuli poznamenati na deskách notového svazku data provozování. Ač se s touto poznámkou neshledáváme u všech jeho děl, přece jen i za ty nejstručnější zprávy jsme dnes vděčni, neboť i ty k nám promlouvají o délce života jednotlivých skladeb.

Prohlížíme-li skladbu za skladbou, objeví se nám jména míst, v nichž byla díla Artophaeova provozována (jedná se patrně o místa všude tam, kde delší dobu plnil své správní funkce: Horažďovice, Český Krumlov, Vratislav, Mladá Boleslav, Pardubice aj.) A to jistě nejen všechna místa, v nichž skladby Artopheovy byly prováděny. Vždyť veliké množství chrámových archivů nebylo dosud vůbec prohlédnuto a nevíme, co se v nich skrývá. Z běžného výčtu jmen vysvítá, že mnohé oblasti Čech a Polska jsou zastoupeny, aby vydaly svědectví o oblibě a rozšíření Artopheuova umění skladatelského.

Z jeho skladatelského odkazu je možno prezentovat na padesát dva titulů, v nichž je 19 skladeb dochovaných i s udáním provenience „Coris. Jacobi“ nebo „s. Annae“ z Prahy. Ve vokálních skladbách se projevuje jako skladatel Benátsko-vídeňského okruhu. Zvláštní pozornost zasluhují italské hudební vlivy, projevující se tématicky v komposici „Missa Paduana“ nebo zhudebněním textů „O Roma felix“ v „Hymnu a tre pro festo Ss. apostolorum Petri et Pauli“ pro tři hlasy a varhany, z roku 1705. Velmi dobře známá sólová kostelní skladba „Concertus de resurrectione“ z roku 1691 byla upravena pro sólový soprán, dvoje housle, dvě violy a varhany. Františkánskou mší pronikl mimo řád minoritů do mnoha kostelů (Zásmuky, Moravská Třebová, Hejnice). Další figurální kompozice jsou doloženy v záznamech u piaristů v Kosmonosích, oseckých cisterciáků, piaristů ve Slaném, benediktinů v Rajhradě, v třebenickém inventáři a j.

Dále vedle ofertorií psal i světské taneční skladby, zejména pro zámecké orchestry (taneční suity pro orchestr) a j. Artophaeovo dílo nebylo záhy zapomenuto, nýbrž žilo velmi dlouho. Veliké teoretické znalosti Artophaeovy i úspěchy skladatelské získaly mu větší a větší okruh ctitelů. On, jako skladatel znající všechny taje hudebních disciplín a sledující pozorně každý pokrok, nemohl nikdy ustrnouti...

LITERATURA:

-   archiv autora

-   Jiří Berkovec - České pastorely

-   Československý hudební slovník, svazek prvý (A-L)

-   Hudba v českých dějinách - 1983

-   Luděk Jirásko: Církevní řády a kongregace

-   Jan Němeček: Nástin české hudby 18. století

-   Jan Padrt: Jihočeská vlastivěda - hudba

-   Jan Racek: Česká hudba

-   Sborník Pedagogické fakulty v Hradci Králové - hudební výchova 1987

-   Bedřich Ševčík: Historický průvodce Prahou - 1946

-   Toulky hudební Prahou

-   Umělecké památky Čech

Poznámka:

V dějinách Pardubic - Díl III., část první - život náboženský Josefa Sakaře není jméno F. B. Artophaeus uváděno.