Z mé kroniky - 2. část

Činnost písařek, mezi které jsem se tehdy zařadila, spočívala v celodenním psaní dle diktátu vedoucích referentů, kteří navrhované vynálezy překládali rychle do češtiny. Tehdy byly ještě velké rachotící psací stroje, každý diktát předpokládal šest průklepů. Firma žádala vzornou práci, překlep nebo chyba se nesměla vyskytnout. Také neexistovaly píchačky nebo jakákoliv kontrola příchodu. Každý zaměstnanec si byl vědom, že by opožděným příchodem riskoval ztrátu zaměstnání. A v těch letech začínala velká nezaměstnanost. Pracovalo se nepřetržitě celý den, v 10 hodin byla čtvrthodina na svačinu, kterou přinášel zaměstnanec pan Janíček, v poledne byla hodina a půl na oběd. Oběd byl zajištěn v Krakovské ulici.

Mým referentem byl Ing. Kovařík. Trvalo to dlouho, než jsem si zvykla na tuto práci. Je nekonečný rozdíl mezi úřednicí, která vyřizuje různé administrativní práce včetně psaní na stroji a mezi úřednicí, která píše celé dny na rychlé diktáty. Odcházela jsem z práce znavená, hlava se mi točila a šla jsem ze schodů pomalu s obavou před upadnutím. V noci jsem nemohla usnout, stále jsem cítila ťukot psacího stroje.

Ve vedlejší kanceláři pracoval JUDr. Karel Šviha. Byl tehdy v Praze významnou osobností. Ovládal pět jazyků a vyprávělo se o něm, že v roce 1914 měl proces, ve kterém ho hájil T. G. Masaryk. Byl obžalován „Národními listy“, orgánem mladočeské strany z konfidentství. Před porotou v Praze se přiznal, že vypracovával politické analýzy pro následníka trůnu Františka Ferdinanda d’ Este. Vyplácen byl z policejní pokladny. Musel se vzdát poslaneckého mandátu a odejít z politického života. Byl rodákem z Nového Bydžova a narodil se v roce 1877. Zemřel v Praze roku 1937. Byl politickým předákem národně - sociální strany.

Jeho spolupracovnicí byla Polka, paní S. Působila skličujícím dojmem. Byla bledá, v očích měla uštvaný výraz a často při diktátu kašlala krev. V blízkosti tohoto kolektivu jsem pracovala plné dva roky. Jednoho dne, bylo to těsně před vánočními svátky, venku hustě chumelilo a paní S. se nedostavila do práce. Místo do Jindřišské ulice šla na Staroměstské náměstí. Došla až k starci, který prodával vánoční stromečky, svlékla se a tančila mezi stromky. Přijela ambulance, odvezli ji do ústavu a Dr. Šviha byl bez úřednice.

Paní S. byla jedna z nejrychlejších písařek v podniku. Dozvěděla jsem se, že se zúčastnila mezinárodní soutěže v rychlosti psaní na stroji a že získala druhou cenu. Proto když jsem se dozvěděla od Dra Švihy, že si mě vybral za svou spolupracovnici, strachem jsem nespala, zda nezklamu.

Dr. Šviha byl velké postavy, halasného hlasu a mě nazýval Mery. Teprve po týdnu jsem zjistila, že ty diktáty zvládnu. Dnes na něj vzpomínám jako na hodného člověka, asi za týden již mi byl zvýšen plat a to byla určitě jeho zásluha.

Když jsem nastoupila své místo, byla jsem v počtu pracovníků šestašedesátá. Při nástupu do zaměstnání jsem měla plat 611 Kčs. Na tehdejší poměry nebyl to plat malý, protože potraviny byly velmi levné. Chodila jsem večeřet do Zemky v Jindřišské ulici a vím, že velmi náročná večeře stála 3 Kčs.

Dovolená byla pro každého stejná - 4 týdny. I když jsem nastoupila v květnu 1930, dostala jsem placenou dovolenou 4 týdny jako ti, co tam byli již od ledna. Peníze jsme brali vždy 1. každého měsíce dopředu a 1. prosince jsme dostali dva platy. Referenti měli pochopitelně vyšší platy, protože každý ovládal nejméně tři jazyky, ale jinak neměli žádné výhody, svačinář byl oceněn jako každý referent.

Jednou jsem četla v nějakém tisku, že psaní na stroji je nejtěžší práce, která se vyrovná vykládání uhlí z vagonu. Vzpomenu-li na ten rok u Dra Švihy, tak s tím článkem plně souhlasím.

V roce 1933 se podnik rušil. Byla jsem propuštěna jako jedna z prvních pracovníků, protože Ing. Schmolka zjišťoval poměry u každého doma a já jsem měla rodiče, kteří byli schopni mě živit, než naleznu jiné místo. Ty, u kterých to znamenalo určitou újmu, platil ještě pak, i když již nepracovali a kancelář byla zrušena.

Později jsem se dozvěděla, že vedoucí firmy odjeli do Ameriky kromě rady Pavlouska, který nebyl žid. Také Ing. Mendl zůstal v Praze a později zahynul v Terezíně.

Když jsem nastupovala nové zaměstnání u Krajského soudu v Chrudimi, ptal se mě soudce, ke kterému jsem byla přidělena: „Slečno, dovedete psát na stroji?“