Z MÉ KRONIKY - 7. část

Tento případ se stal mně v roce 1980, kdy jsem byla ve věku 68 let. Dcera si u mě vyzvedla k večeru svoji dcerušku Martinu a já jsem osaměla. Na stole ležel nedojedený rohlík, který byl pomazán medem. Aniž bych si vzala brýle, tentokrát jsem již dobře neviděla, vzala jsem rohlík a jedla ho. Jakmile jsem spolkla sousto, projela velká bolest mým krkem. Pochopila jsem okamžitě, že mě v krku bodla vosa. Co činit? Bylo mi hned naprosto jasné, že potřebuji pomoc okamžitě a obracet se na sousedy by mohlo znamenat zdržení velmi osudné. Telefon byl v tom okamžiku němý, bez zazvonění. Vzala jsem si lehký plášť přes zástěru a vyběhla z domu. Nebyla jsem nikdy sportovcem a běh jsem znala jen z těch dob, kdy jsem se snažila doběhnout včas k trolejbusu. Nyní situace vyžadovala, abych doběhla včas do zdravotního střediska u Husova sboru. V té chvíli jsem nevnímala nic, co se na ulici dělo. Utíkala jsem jako šílená Sakařovou ulicí, nebezpečnou křižovatkou U Jirmanů jsem doslova proletěla a za mnou doznívala nelichotivá volání šoférů asi ze dvou aut, kterým jsem se dokázala v té rychlosti vyhnout. Do budovy zdravotnictví jsem vběhla a otevřela dveře čekárny. Sedělo tam asi pět lidí, ale já mířila ke dveřím ordinace, které byly na štěstí pootevřené. Vtrhla jsem dovnitř a než mohl překvapený lékař projevit svůj nesouhlas s mým počínáním, vychrlila jsem ze sebe: „Pane doktore, mě píchla vosa uvnitř krku“.

Pamatuji se ještě, že jsem okamžitě seděla na židli a pan doktor mi dával injekci do ruky. Bylo to snad za vteřinu po mém sdělení. Teprve pak se mě zeptal: „Kdy vás vosa štípla?“ Podívala jsem se na své hodinky a řekla dle pravdy: „Před sedmi minutami.“ „A jak jste se dostala sem?“ „Utíkala jsem z Gebauerovy ulice.“ „A váš věk?“ „68 let.“ „To tedy činím poklonu vašemu srdci“. Řekl tenkrát pan doktor. Nevím, kdo to tehdy byl, ale obdivuji jeho pohotovost a rychlost. Je pravda, že jsem pak musela ještě jet do nemocnice, ale stihla jsem svůj závod o život a zůstala naživu.

Uvažovala jsem nad svojí kronikou, zda mám tento příběh uveřejnit a usoudila jsem, že může míti svoji důležitost. Za krásných podzimních dnů bývají lidé daleko od města na svých chatách a může se stát při neopatrností dětí nebo i dospělých, že je potká podobný případ a ten může skončit tragicky, zvláště není-li po ruce auto. Bylo to rok po smrti mého manžela a já se domnívala, že život pro mně ztratil navždy cenu. Skutečnost mě přesvědčila, že život má svou cenu pro starého člověka a že i člověk vysokého stáří, který není již schopen chůze, může býti vždy své rodině užitečný. Jsem již tři roky odkázána na vozíček a přesto děkuji Bohu, že mi dal před 19 lety schopnost žít ještě další řadu let.