O HANĚ ZIKOVÉ - KRUPKOVÉ OČIMA PAMĚTNÍKA

Pod svým dívčím jménem Hanka Ziková byla mou předválečnou velice blízkou kamarádkou. Bydlela se svou babičkou v posledním patře paláce Na Kopečku. O jejím otci nevím nic určitého, její matka, jak jsem vyrozuměl, žila na tehdejší Podkarpatské Rusi. V roce 1935 u ní Hanka trávila prázdniny a trojice zanícených cyklistů (tj. můj starší bratr Josef, kamarád Jan Tejčka, o němž ještě bude řeč, a já) se za ní - ovšem ne jen za ní - vypravila do Užhorodu. Shledání bylo velice příjemné, zejména pro mě. Ani zdaleka jsme netušili, jakými podivnými cestami se v nejbližších letech bude Hančin osud ubírat.

Ale to se již musíme přenést do válečných let se zatemnělými okny, neosvětlenými ulicemi, s občasným houkáním sirén a hlavně nesmírně ponižující atmosférou nacistické okupace. V té době byla už Hana Ziková provdána za důstojníka Čs. armády, později učitele či profesora pana Krupku. Byl to hezký urostlý muž, známý lehký atlet - oštěpař. Nejbližší Haninou kamarádkou byla Táňa Vranešičová, provdaná za Františka Hladěnu, obchodníka a majitele auto-servisu, ale především známého motocyklového závodníka. Byl o mnoho let starší a svou předstíranou kolaborací, z níž vytěžil mnoho užitečných poznatků i materiálních zisků (např. benzín), vydatně posloužil našemu odboji. Byl zatčen a když mu při mučivých výsleších docházely síly, 19. června 1942 v nestřeženém okamžiku dobrovolně ukončil svůj život skokem z okna. Že tyto výslechy byly skutečně brutální, svědčí i fakt, že Táně, jeho manželce, při nich mj. zlomili ruku. I ona svou odbojářskou činnost později zaplatila svým životem.

S touto statečnou kamarádkou, s jejím manželem a po boku vlastního muže se tedy Hana Krupková zapojila do odbojové činnosti. S Táňou téměř po celém protektorátě úspěšně plnily nebezpečnou úlohu spojek. Pro úplnost možno podotknout, že to byla dvojice velice pohledná. Táňa byla hezká černovláska jižního typu (její otec byl Jugoslávec) a Hana zase světlekaštanová kráska se zajímavým výrazem. Svou veselou, až bezstarostnou povahou se dobře doplňovaly.

V průběhu jejich ilegální činnosti byl v baru Na Veselce „zaměstnán“ parašutista Josef Valčík. Do tohoto baru chodili i manželé Krupkovi. Při alkoholu se tam z gestapáků, kteří bar v čele se svým vedoucím Gerhardtem Clagesem často navštěvovali, dalo ledacos vytáhnout. Tam se tedy Hana Krupková s Clagesem poznala a tam v ní nalezl velké zalíbení.

Ke zhroucení pardubické protinacistické sítě nechtěné přispěl mj. i odvážný majitel Veselky hoteliér Arnošt Košťál. Gestapácké pozornosti totiž neušel nový číšník (Valčík) a Clages se zdánlivě nevinně Košťála zeptal, jak k němu přišel. Košťál celkem pohotově odpověděl, že je to syn známého hoteliéra z Ostravy a že je tu na praxi. Clages si to dal samozřejmě ověřit a zjistil, že žádný hoteliér udaného jména v Ostravě neexistuje a že jde o konspiraci. Valčíkovi se podařilo ještě včas zmizet, Erna Košťál byl však zatčen a po výsleších zastřelen na Zámečku.

Nastalo hromadné zatýkání a v souvislosti s atentátem na Heydricha i masové popravy. O tom bylo mnoho napsáno, i o smrti Alfreda Bartoše, vedoucího skupiny Silver A, který měl v Pardubicích svou základnu a na niž měl místní odboj nejužší vazby. Výslech Hany Krupkové vedl sám Clages. Nakonec se s ní domluvil, že když vyslýchajícím dobrovolně potvrdí, na co se jí budou ptát, zachrání si život (nepochybně tu hrál roli jeho citový vztah k vyslýchané). Paní Hana na to přistoupila, ale pouze za podmínky, že se to bude týkat i jejího manžela, že budou oba uchráněni. K tomuto rozhodnutí jí napomohlo Clagesovo tvrzení, že údajně od jiných členů odboje, mj. i z Prahy, stejně už všechno vědí a nemá cenu zapírat. Proto též potvrdila, že její manžel o veškeré podvratné činnosti věděl. Snad to řekla i jemu při konfrontaci do očí. Proto ji potom (už na svobodě) velmi nenáviděl. Život mu to však zachránilo.

Toto mně paní Hana vyprávěla po svém propuštění při našem náhodném setkání v Pardubicích. Říkala, že chce po válce vydat svědectví, že i proto chtěla přežít. Sdělila mně dále, že ji Němci odstěhují k Berlínu „s babičkou a nábytkem“ někam na statek. O svém muži, kromě toho, že ji asi nenávidí, nemluvila. Tlumočím její diskutabilní slova tak, jak se uchovala v mé paměti.

O jejím manželovi víme, že po návratu z koncentráku se s ní dal rozvést, protože se nedokázal vyrovnat s tím, na jakou hru jeho žena přistoupila. Před několika lety zemřel.1) V zájmu objektivity je třeba ještě uvést hlasy těch, kteří zpochybňovali, že gestapo se od Hany Krupkové dovědělo jen to, co podle Clagesových slov už předtím vědělo.

Od té doby se Hana Ziková-Krupková zcela ztratila z mého života, až na jednu událost v Praze nedlouho po konci války. Měl jsem tam sraz s panem Tejčkou, o němž jsem mluvil na začátku. Šel jsem tehdy po Karlově náměstí a u věže Novoměstské radnice jsem ji potkal. Měl jsem dojem, že se polekala. Dávala mně rukou znamení, abych se nezastavoval. Šel jsem tedy dál. Při setkání s přítelem Tejčkou jsem mu o té podivné příhodě vyprávěl. Kupodivu mi řekl, že jemu se to stalo také, ale on ji přesto oslovil. Její odpověď však zněla: „Pane, já vás neznám“. Byla asi sledována, jinak si to nedovedu vysvětlit. Ale kým?

V Praze ji ten čas zahlédl i můj mladší bratr, ale nehovořil s ní. Podle jeho slov s ní měl dlouhý rozhovor pracovník ČSAV historik doc. dr. Čestmír Amort, DrSc., který se problematikou heydrichiády zabýval profesionálně. Na bratrovu otázku, co se od Krupkové dozvěděl, odmítl odpovědět, pouze řekl, že nikoho, kdo při gestapáckém výslechu nevydržel a vypovídal, neodsuzuje.

To je tedy moje vzpomínka na jednu etapu války a na mou rozporuplnou známou Hanu Zikovou, provdanou Krupkovou. Bylo by dobře, kdyby své zážitky a vědomosti napsali i další pamětníci, třeba jak s ní po válce probíhal soud, u něhož byla nakonec osvobozena.

Podle zprávy, kterou jsem však nemohl ověřit, už před více lety někde v Německu zemřela.

Poznámky:

1) zemřel v Praze 26. 1. 1994 ve věku nedožitých 80 let.