7. ČERVEN 1918 v PARDUBICÍCH

Odhalil ji 27. července 1924 tehdejší starosta města Vojtěch Znojemský. Jaké události ta deska připomíná? Jsou popsány podrobně tehdejším radním a ředitelem měšťanských škol Arnoštem Kabeláčem v knize „Pardubice za světové války“ připravené F. Váchou (vyd. 1937 v Pardubicích, s. 44 - 49). Tak tedy stručně: 7. června 1918 došlo již dopoledne na pardubickém nádraží k drancování potravin vezených do Německa. Odpoledne si dokonce některé hladovějící ženy lehly na koleje, aby vlastním tělem zastavily vlak s moukou, cukrem a jinými potravinami. Maďarská hlídka 12 mužů z uherského pěšího pluku 39 v čele s poručíkem Reménim zahájila střelbu do lidí poté, co jeden její slovenský příslušník byl omylem střelen do nohy svým kolegou při ládování pušek. Výstřel, který padl, se tak stal signálem pro salvu do davu. Na místě zůstali ležet tři mrtví, jejichž jména uvádí pamětní deska: profesor obchodní akademie Josef Slezák, střelený zezadu do krku, koželuh František Hatle s prostřeleným hrudníkem a chlapec, školák Oldřich Kudrna. Redakce našich Zpráv získala z pozůstalosti A. Těšíkové vzácné dokumentární fotografie prof. J. Slezáka (foto č. 1) a pohřbu J. Slezáka (foto č. 2), na nichž je vzadu uvedena hodina střelby (7 hodin večer). Profesor Slezák byl podle vlastnoručních

poznámek A. Těšíkové na fotu č. 2 převezen 10. června do Litomyšle a zde 11. 6. v 16 hodin pohřben. Fotografie nám ukazuje pohřební kondukt tehdejší Královskou třídou (dnešní Třída míru). Fotografie z pozůstalosti A. Těšíkové doplňujeme dalšími třemi ze zmíněné publikace F. Váchy: drancování vlaků (foto č. 3), pohřební průvod prof. Slezáka od chrámu sv. Bartoloměje (foto č. 4), podobizna F. Hatle v rakouské uniformě. (foto č. 5) Je škoda, že se zatím nepodařilo více zjistit o O. Kudrnovi ani získat jeho podobenku. Děkujeme člence výboru KPP paní Marii Pavlišové za zapůjčení fotografií č. 1 a 2. Kromě toho monografie „Pardubicko-Holicko-Přeloučsko“ přináší ve svém III. díle (Místopis) na s. 545 fotografii od známého K. Stoklase „Četa maďarských vojínů hotova k palbě do lidu v Sladkovského třídě“, jež kompletuje dosud známé dokumentární fotografie z nešťastného 7. června 1918 v Pardubicích. (foto č. 6).

Závěrem přetiskujeme z deníku tehdy 16 leté Anny Těšíkové (nar. 18. 6. 1902), studentky dvouleté obchodní školy v Pardubicích, jejímž třídním profesorem byl právě Josef Slezák, její osobní vzpomínku na pohnutý rok 1918. Tento deník nám také laskavě zapůjčila paní Marie Pavlišová.

„19. března oslavovali jsme svátek našeho třídního Slezáka. Před večer jsme mu koupili těžítko hodinové na stůl a ráno vystrojené, lavice potažené růžovým papírem a na tabuli byla mou rukou nadepsaná slova: „Ať žije náš pan proffesor třídní“. Když vstoupil, byla nálada, děvčata přinesla také víno a lahvičky a bylo veselo. Odpoledne jsme byly v dubině a tancovaly jsme...

Červen byl pro nás nešťastný, tuze nešťastný, a zvláště tento již nevymizí mi po celý život z mysli. Dne 7. června 1918 táhl hustý temný mrak nad Pardubicemi. Červen-ten vždy jest těžký měsíc a zvláště byl chudý lid postižen. Není divu, že vzbouřil se. Zástupy lidí táhly hlavními ulicemi jako tmavá hmota. Tu dělník, tu pán (těch poskrovnu) a na nádraží zastavili vlak a vybrali špek a sádlo. Tu přišla maďarská patrola se strojními puškami a lidé se rozešli jako štvaná zvěř strachem. Utíkaly jsme na dvůr a počkaly, až přejde ten dav... P. profesor Slezák šel domů.

Bylo odpoledne..., neměli jsme školu a asi v 1/2 7.hod. večer lidé zas shromáždili se u Sladkovského ulice a právě šel prof. Slezák z procházky a zezadu napaden byl vrahem, ach... zastřelen byl zrovna 1. dům na rohu Sladkovského ulice. Mrtev padl a nevinně tak, naproti němu p. Hatle, koželuh od nás, také padl mrtev...

Ten den chtěla jsem jít do bio... a zatím plakala jsem hořce. Druhý den ve škole, ach ten smutný den, ten nářek všech, a lítost hrozná... Byl to smutný týden, přesmutný. Co jsme se naplakaly, až hrůza. Ale což platny slzy, když chladná mrtvola se zakrvácenou hrudí leží na prknách márnice. Ty lidské slzy, ach ne, nechci více plakati... Pak s Julčou Gočárovou, s Červenkou a Blážou Jirs. šly jsme na místa, kde byl Slezák střelen, tam jsme se zase rozplakaly...

Cestou pod Vinici šly jsme ke hřbitovu, byl krásný den letní, tu přišly jsme ke hřbitovu, poprchávalo a došedše k tmavé umrlčí komoře, pootevřely jsme dveře a na prkně natažený vedle prof. Slezáka p. Hatle, svorně leží vedle sebe, zaplaveni v krvi, ten jeho šedý šat zamazaný a mrtvolný zápach čpěl síní. Ach, tu přicházel lékař a tchán a budou mrtvoly mýti. A jeli jsme mu na pohřeb až do Litomyšle, byl to smutný pohřeb, ty zástupy dívek kráčející, by svého učitele doprovodily ke hrobu. U hrobu házejí větvičky, dívky si něco schovávají i na památku, líbají poslední upomínku na milého učitele. Touto hroznou ranou zrušeny byly zkoušky postupné, my za třídního dostaly jsme p. Škorpila...

Nastal poslední den ve škole. Ruch zvláštní vládl v celé třídě, loučení, loučení... Ano, rozloučení po dvouletém sdružení je bolestné. Třídu věnčily jsme smrčím jako vždy. Na vycíděné tabuli skvěla se slova: „Je těžko loučit se s tím, co jsme měli rádi...“ To byl nadpis v prostřed zeleně. Dole ve vínku z rudých a bílých karafiátů visel malý obrázek o zdobném rámečku nezapomenutelného profesora. Pak rozdali nám vysvědčení a s květinami, jež zdobily stůl a tabuli, ubíraly jsme se k podivnému hrobu milého profesora. To místo, kde klesl, zaskvělo se v záplavě kvítí. Tak končila má škola...

Věnováno J. S. - 6. srpna 1919 (zemřel 7. 6. 1918)