Pplk. Karel Kašpar Popis činnosti směřující proti okupantům

2) Přes všechna nejpřísnější nařízení a opakované hrozby neodevzdal jsem svou pistol Browning 7,65 mm s 50 náboji a přechovával ji ve svém bytě až do osvobození.

3) Rovněž jsem neodevzdal fotografický přístroj Leica vojenské správy, svěřený mi na počátku okupace a uschoval jej až do osvobození.

4) Ve styku s rtm. Končelem žel. pluku upravoval jsem po odstranění krátkovlných cívek radiopříjímačů radiopřístroje svých známých na tajný příjem krátkých vln. Zmíněný rotmistr byl prozrazen a na Pankráci v roce 1944 popraven.

Úpravu jsem provedl spolu se zmíněným rotmistrem u plk. Ing. Klicpery, u mého bratra pplk. M. Kašpara, u sekčního šéfa min. vnitra Oty Hladíka, pana F. Runštuka a několika dalších osob.

5) Umožnil jsem v mém bytě stálý radioposlech ciziny dr. Hrochovi a občas i několika známým z ulice (u příležitosti projevů pana presidenta).

6) Spolupracoval jsem od roku 1940 ve zpravodajské skupině škpt. gen. št. Gregora, později škpt. gen. št. Vovsa prostřednictvím MUDra Hrocha donášením zpráv, které jsem vyzvěděl za mé služby u řed. st. drah v Hradci Králové a při různých jiných příležitostech.

Konkrétně jsem mu dodal asi v roce 1944 zprávu o zřizování podzemních továrny v lesích poblíž Mnichova (v prostoru Trauenstein), získanou ze soukromé korespondence. Tato továrna byla prý později spojeneckými letci bombardována.

Pomáhal jsem též MUDr. Hrochovi radou při pokusu o přemístění tajné vysilačky poblíž Pardubic po atentátu na Heydricha (zatčení a poprava skupiny parašutistů a spolupracovníků v Pardubicích - Dr. Bartoň, Košťál atd.).

V posledních dnech před květnovou revolucí jsem zjišťoval v Pardubicích německý obranný plán Pardubic (zábrany a překážky): zakreslil jej do mapy, určené pro případné dobývání města skupinou podzemního hnutí poblíž Pardubic a dodal ji prostřednictvím Dra Hrocha na vyžádáné místo.

Kromě toho jsem byl tou dobou ve spojení s revolučním záv. výborem městských elektrických podniků /strojmistrem Kašparem), s kterým jsem projednával otázku spuštění jezu na Chrudimce, zamezení zničení elektrárny a vodní přehrady na Seči pro případ boje o Pardubice.

Dále jsem umožnil ve stejné době navázání spojení partyzánské skupiny ruského kapitána Ivana prostřednictvím šrtm. Kosiny, tč. voj. útvar 5426, umístěné poblíž Němčic, s úkolem chránit silniční most přes Labe, s revolučním národním výborem Blahout-Krátký.

7) Od roku 1943 byl jsem ve spojení s revolučním národním výborem Dra Blahouta, viz čl. 34, jemuž jsem doporučil plk. Ing. Klicperu jako vojenského poradce.

8) Od jara 1945 byl jsem ve spojení s revoluční skupinou „Hnutí za svobodu“ (viz příl. 1), jíž jsem zprostředkoval spojení a sjednocení se skupinou Dra Blahouta.

9) Podporoval jsem členy pozůstalých po rtm. Končelovi a jiných mně neznámých z Pardubic, poslední částku pro pozůstalé rtm. Končela jsem odevzdal o vánocích 1944 - 45 šrtm. Starostovi, t. č. u voj. útvaru č. 5426. Podrobnosti jsem si neznamenal a nepamatuji se již na ně.

10) Od počátku okupace byl jsem v nepřetržitém styku a nynějším plk. Ing. Klicperou, voj. útvar 8968, s nímž jsem spolupracoval a za povstání v květnu 1945 plánoval přípravy pro obsazení voj. objektů býv. železničního pluku, kteréž jsem též v noci ze dne 8. na 9. 5. 1945 na jeho rozkaz provedl.

V Pardubicích, dne 18. května 1946.

Pplk. Karel Kašpar.

K údajům o činnosti pplk. Karla Kašpara za okupace potvrzuji toto:

ad 2.) Pro případ svého zatčení upozornil mě, kde má skrytu zbraň, abych ji v případě potřeby mohl použít.

ad 4.) Úpravy radiopřístroje pro poslech krátkých vln s rtm. Končelem prováděl v mé přítomnosti a s rtm. Končelem mě seznámil, takže jsem mohl v době jeho vězení s ním jako vězeňský lékař vejíti ve styk a podávat zprávy jeho rodině, které opět pplk. Kašpar zprostředkoval.

ad 5.) Pplk. Kašpar systematicky sledoval zahraniční rozhlas a mně umožňoval, abych nenápadně mohl rovněž systematicky u něj sledovati zprávy cizích rozhlasů pod záminkou lékařských návštěv. Rovněž hromadné poslechy presidentových projevů umožnil a mimo to umožnil, aby stručné výtahy důležitých projevů dostaly se do ústní propagandy.

ad 6.) V Pardubicích existovala asi 100 členná skupina lidí, spolehlivých, kteří aniž to věděli byli pro dodávání zpráv zapojeni k dispozici štkpt. Gregorovi a po jeho zatčení štkpt. Vovsovi, s kterými jsem se znal od jara 1939 a kteří mně osobně dali pokyny k činnosti. Pplk. Kašpar byl uznávanou autoritou po stránce všech zpráv, které vlastně všechny cesuroval a soustavnou korrekturou za pomocí cizího rozhlasu se staral, aby mohla býti paralysována šeptaná propaganda od Gestapa rozšiřováná prostřednictvím vlajkařů (Hrbek, Hybský). Zpráva o německé továrně byla dána jinam a sice britskou vojenskou cestou. V r. 1942 řídil pokyny činnost pro skupiny parašutistů Bartoš, Valčík, Tolar, z nichž s prvým jsem se osobně setkal hned po přistání v lednu 1942 u popraveného Janáčka. Zprávy pro Bartoše mnou každý pátek k Janáčkovým donášeným pplk. Kašpar censuroval. V dubnu 1945 mně osobně štkpt. Vovsem sdělený úkol o nákresu obranného plánu Pardubic provedl a technicky vypracoval pplk. Kašpar. Výkresy doručil přednosta pardubického nádraží Špička štpkt. Vovsovi osobně.

Mně osobně prostředkoval styk s určeným předsedou ONV řed. Blahoutem, od něhož jsem pak já dostával pokyny pro pozorování činnosti Gestapa, k čemuž jsem měl příležitost. O sloučení skupin, které o sobě navzájem nevěděly má hlavně zásluhu pplk. Kašpar, který skupině Krátký odmítl kandidaturu na předsedu a místo toho je zapojil na exitující již ill.ONV.O všech těchto krocích konali jsme spolu dlouhé porady.

Věděl jsem od počátku o spojení Ing. Klicpera - pplk. Kašpar, ale poněvadž se jednalo úzce o vojenskotechnické otázky, úmyslně jsme se vyhýbali tomu, abych příliš mnoho nevěděl pro případ zákroku Gestapa.

Tyto své údaje jsem ochoten kdykoliv přísežně potvrditi.

MUDr. Jan Hroch, okresní lékař, Teplice-Šenov

Doc.Ing. Miroslav Matrka, DrSc., Ing.Vlastimil Rusek, Pardubice

Rozvoj chemie v Pardubicích a jejich  bezprostředním okolí v prvé polovině 20. století

Mezi základní a charakteristické rysy rozvoje města Pardubic a jeho nejbližšího okolí ve 20. století patří bezesporu chemie a  chemický průmysl. Jeho počátky je však možno datovat již koncem minulého století. Pro tuto dobu to jsou především typická potravinářsko – chemická odvětví, jakými jsou cukrovarnictví, pivovarnictví, lihovarnictví apod.  Dokumentuje to založení lihovaru v roce 1867, cukrovaru v roce 1869, pivovaru v roce 1879 a následně výstavba závodu na výrobu kávových nahrážek  v roce 1897. Z hlediska tématické odlišnosti oboru je pak významným počinem založení a výstavba závodu na zpracování minerálních olejů D. Fantou v roce 1889.

Ve 20. století, v prvních letech vzniklého československého státu, byla nedaleko Par-dubic postavena továrna na výrobu výbušnin (Explosia). Výstavba probíhala přibližně od roku 1920 průběžně  s řadou provázejících vývojových změn v oblasti obce Semtína. V rámci výstavby byla vybudována i potřebná železniční vlečka ze stanice Rosice nad Labem. Podnik  byl napojen na protékající řeku Labe, což zajistilo jak potřebnou vodu pro výrobu, tak možnost odvodu odpadních vod. Již v průběhu výstavby bylo uvažováno o přístavbě výroben potřebných lučebnin, především lučebnin anorganických. Proto v roce 1928 dochází k dobudování sesterského závodu Synthesia. Cela tato akce byla řízena generálním ředitelem Ing.O.Husákem. Ve funkcích technických ředitelů se vystřídala řada pracovníků jako např. Dr.Ing.J.Šedivý, Ing.K.Novák, Ing.V.Pelant, Ing.R.Šmerda či Dr.J.Žižka.  V roce 1938 byl do čela závodu jmenován Dr.W.Voss. Po roce 1945 se do funkce generálního ředitele Synthesie a Explosie vrací opět Ing.O.Husák.

  Asi po desíti letech, tedy v roce 1938, rozhodlo vedení v té době největšího chemického podniku v Československu, tj. Spolku pro chemickou a hutní výrobu, že v blízkosti Pardubic bude vybudován nový chemický závod. Důvodem byla nově vzniklá politická situace, kdy nacistické Německo přešlo k otevřené agresi vůči Československu s následnou anexí pohraničí naší republiky. Především bylo nutno neprodleně vybudovat plnou náhradu za ztracený mateřský závod v Ústí nad Labem.  Tento záměr měl být realizován ihned po odprodeji ústeckého závodu německému koncernu I.G.Farbenindustrie za 280 milionů Kčs.

K započetí výstavby bylo přistoupeno v prvé polovině roku 1939 na území katastrů obcí Rybitví a Lhotka Blatnikovská. Do výstavby byla zapojena řada předních pražských stavebních firem, jako např. Lanna, Skorkovský, Čech a z pardubických J.Hořeňovský. Vedením celé akce byl pověřen zkušený pracovník a zaměstnanec zlínského koncernu T.Bati – Ing. R.Dohnálek.

Od prvních záměrů bylo přistoupeno k rychlé realizaci. Strategie postupu výstavby byly taková, že v prvé řadě byly postaveny výzkumné a kontrolní laboratoře, dále pak poloprovozy, provozy a potřebné sklady a dílny. Teprve na místě posledním administrativní budova. Veškerá činnost, a to na všech úrovních, probíhala za osobního dohledu centrálního ředitele Dr.Ing.V.Ettela.

Explosia zakoupila firmu Juralit v Lipníku nad Bečvou, která se zabývala výrobou umělých pryskyřic na bázi fenolu a později kresolu a v roce 1941 tak vznikl v areálu Explosie za spolupráce se Zbrojovkou Brno závod UMA a.s., vyrábějící později (koncem války) celuloid a lamináty (např. Umakart).  Ředitelem závodu byl Dr.Ing.J.Mečíř, později Ing.V.Krátký a Ing.A.Kern.

Odborná kvalita nově dosazovaných pracovníků byly garantována jakousi zkušební komisí složenou z významných, ředitelstvím doporučených  specialistů. Uveďme alespoň některé: Dr.Ing.J.Wanka, Dr.Ing.V.Čech, Ing.V.Hanousek, Dr.Ing.J.Weigner, Ing.J.Otčenášek a další. Většina z nich později pracovala v závodě Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Rybitví. Tato komise podrobovala uchazeče pečlivému výběru, především přezkoušením z teoretických disciplin. Část zkoušky však byla věnována i praktické činnosti uchazeče přímo v laboratoři.

Poměrně velká část pracovníků se rekrutovala se závodů v pohraničí, především pak ze zmíněného Ústí nad Labem, z Falknova, Hrušova, ale také Neratovic, Chrastu u Chrudimi a dalších.

Po uzavření vysokých škol našlo v Rybitví uplatnění nemálo nedostudovaných vysokoškoláků, kteří po roce 1945 dokončili studia a z převážné míry se vrátili zpět do závodu. Není bez zajímavosti, že  již v průběhu války byli do výchovného procesu tamních pracovníků zapojení především externí odborníci, jakými byli mimo jiných doc.Dr.R.Brdička, prof.Dr.J.Heyrovský, doc. Dr. Ing. R.Lukeš, doc.Dr.V.Křepelka a další.

Jak již bylo řečeno, rybitevský závod vedl od počátku výstavby  Ing.R.Dohnálek, a to až do roku 1943. Tehdy byl do této funkce ustaven Ing. J.Srb a souběžně nacista s českou národností Ing.R.Rybczuk. Po ukončení války po nich  nastoupil  Ing.J.Hrbek.

Po roce 1945 došlo v rámci dalšího rozšiřování závodu k řadě významných změn. Tyto změny neměly zdaleka charakter lokální, ale probíhaly na úrovni změn celého chemického průmyslu v tehdejší republice. Až do této doby měl rybitevský  závod  tématicky velmi rozsáhlý výrobní program (anorganická a organická chemie, metalurgie, farmacie a další) a bylo třeba nového uspořádání. Do čela rybitevského závodu Spolku pro chemickou a hutní výrobu přichází ředitel Ing.J.Herynk, později vedoucí pracovník ministerstva chemického průmyslu a v závěru své odborné činnosti profesor a prorektor Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích.

Typickým příkladem těchto velikých změn byl obor farmaceutické chemie, který byl situován převážně na Slovensko, včetně farmaceutické  fakulty University Karlovy, která přešla z Prahy do  Bratislavy. Zbylá část této výroby, včetně výzkumu, se stala součástí vzniklého Výzkumného ústavu farmacie a biochemie v Praze. Toliko farmakologická část zůstala na detašovaném pracovišti tohoto ústavu v nově vybudovaném areálu v Rosicích nad Labem, tedy v blízkosti Pardubic a Rybitví. Poněkud menšími změnami byla postižena i jednotlivá zbylá odvětví. Příkladem jsou např. anorganická chemie a  elektrochemie, fotografická chemie, metalurgie barevných kovů apod.

Současně s tím docházelo pochopitelně k přesunům  zaměstnanců. V roce 1945 bylo v rybitevském podniku přibližně 500 lidí, z toho pracovalo ve vývoji a výzkumu asi 200. Ale již koncem roku 1945 odešla řada perspektivních odborníků na opětně otevřené vysoké školy, kde byli jmenováni docenty a profesory. Jako příklad je možno uvést Dr.M.Kalouska, Dr.J.Staňka, Dr.Ing.PhMr.A.Regnera  a další. Odešli jednak na přírodovědeckou fakultu University Karlovy, jednak na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze a řada z nich později i do zahraničí. K dalšímu odlivu předních pracovníků  z průmyslu došlo i o něco později (1950), a to  po založení  Vysoké školy chemické v Pardubicích.  Byli to např. Dr.Ing.M.Jureček, Dr.Ing.J.Mýl, Dr.Ing.J.Klikorka, Dr.Ing.J.Wanka, Dr.Ing.V.Vaníček, kteří se na této škole stali docenty a profesory.

Na druhé straně však zůstávala řada významných pracovníků jak ve výzkumu, tak v provozech, kde neméně dobře plnili nové úkoly chemického průmyslu. Nelze opomenout alespoň některé výrazné osobnosti, jako byli např. Dr.Ing.Z.Allan, Dr.Ing.O.Daněk, Dr.Ing. V.Nosek, Dr.Ing.M.Večeřa, Ing.E.Fridrich, Ing.V.Hanousek, Dr.Ing.J.Panuš, MUDr.Ing.J.Marhold, Ing.M.Stodola, PhMr. V.Herain, Ing. J.Štěpán, Dr.Ing.J.Habada a další.

Vznikající chemický gigant  se rozvíjel nejen v roli producenta chemických meziproduktů a finálních výrobků, a to především pro export, ale nezastupitelnou roli sehrál i jako tvůrce zázemí pro nárůst dalších pracovníků, tj. především odpovídajícího bydlení. Prvním počinem byly výstavba známá pod termínem „kolonie“ nedaleko výrobního závodu. Byla realizována formou typizovaných jednopodlažních domků podle vzoru zlínského koncernu T.Bati. Poté následovala výstavba činžovních domů  v místě dnešní Sukovy třídy a ulice Sladkovského. Pak následovala  další  výstavba v Nerudově a Jungmannově ulici a v lokalitách na sídlišti Dukla a Višňovka.

Zcela samostatnou kapitolu tvoří vznik výzkumných ústavů. V první fázi byly tyto instituce integrovanými součástmi závodů. Příkladem byl Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Rybitví. Tam byl výzkum soustředěn ve dvou velkých budovách s laboratořemi, pokusnými modelovými zařízeními, velkou technickou odbornou knihovnou atd. Je třeba uvést, že již při vlastní výstavbě bylo uvažováno o dělbě činnosti na výzkumnou a výrobní – a tato myšlenka byla zřejmě motivem pro ustavení samostatných ústavů. Tak tomu bylo i v jiných případech a vlastně v rámci formování ministerstva chemie obecně. Snahy, diskutované přibližně od roku 1948 do roku 1950, vyústily vznikem „Výzkumného ústavu všeobecné chemie v Pardubicích a Rybitví“. K témuž datu byl mateřský závod přejmenován na „Československé chemické závody n.p.“, a to k 1. lednu  1951.

Ředitelem ústavu byl jmenován Ing.M.Stodola, který vykonával svoji funkci poměrně krátkou dobu a ze zdravotních důvodů byl odvolán. Na jeho místo nastoupil Dr.Ing.J.Arient, který ústav vedl poměrně úspěšně řadu let. Současně byl v roce 1952 ústav přejmenován na „Výzkumný ústav organických syntéz“.

K podobné situaci došlo i v závodě Synthesia n.p., kde vznikl „Výzkumný ústav průmyslové chemie“.

V rámci podniku Synthesia n.p., v najatých prostorách, byl ustaven již v roce 1946 útvar „Ústav pro plastické hmoty“ o přibližně 15 zaměstnancích. Ten v roce 1950 přešel do prostor bývalé továrny Čupr a syn v Pardubicích a v témže roce byl přejmenován na „Výzkumný ústav syntetických pryskyřic“. Problematika byla následně spojena mimo jiné také se vznikem závodu UMA začleněným do komplexu závodu Synthesia n.p.

Vznikající vysoká koncentrace pracovníků v oboru chemie byla spjata s potřebou nových mladých odborníků. Pro jejich výchovu byla založena  chemická průmyslová škola, nejprve dvouletá, později čtyřletá s maturitou. Škola byla přechodně umístěna v prostorách střední odborné školy potravinářské, později přemístěna do současných míst v symbiose s budovou soudu v lokalitě zvané „Na třísle“.  

O něco později, i když úvahy na toto téma byly pronášeny již dříve stejně jako diskuse s centrálními úřady v Praze, došlo k rozhodnutí o zřízení vysoké školy technické se zaměřením na  chemicko-technologické inženýrství v Pardubicích. Výuka na „Vysoké škole chemické“ započala v roce 1950. Zástupně bylo k tomu opět využito střední odborné školy potravinářské technologie, k čemuž byly využity stávající chemické laboratoře za spolupráce průmyslové školy chemické vedené v té době jejím ředitelem Ing.J.Syrovým. Ve stejné budově  byla improvizována také první posluchárna a umístěn rektorát školy. V čele stál doc.Dr.Ing.V.Santholzer, který byl o něco později nahrazen doc.Dr.Ing.J.Klikorkou. Ale to je již jiná kapitola, která bude předmětem oslav padesátého výročí této vysoké školy, nyní Univerzity Pardubice.

Co říci na závěr tohoto zkoncentrovaně komponovaného sdělení? Účelem nabyla snaha zmapovat a uvést všechny události, které vedly k tomu, že Pardubice nejsou toliko městem perníku, koňských dostihů, motocyklových závodů a jiných sportovních událostí, ale též oprávněně městem „chemie“. Tato chemie, chemický průmysl a odborné školství zanechalo po sobě nesmazatelnou stopu v odcházejícím dvacátém století. Proto i historie  tohoto města musí být spojena s tímto fenoménem. Pro zjednodušení je zde načrtnut jen krátký výčet toho, co se při této cestě udělalo. K některým dílčím otázkám je pochopitelně možno se vrátit a o mnohé doplnit. Bylo by vhodné uvést v závěru poznámku, že v článku byl uveden jen zlomek  z bohatého výčtu jmen těch, kteří se zde o rozvoj chemie, a konec konců i v celosvětovém měřítku zasloužili. To proto, že i tyto lokálně pojaté dějiny uvedeného tématu nevytvářejí instituce, ale lidé. Proto se omlouváme všem, jejichž jména v předloženém příběhu uvedena nebyla.