ČESKÝ MUZIKANT Čeněk Holub

V Holicích získal své první muzikantské zkušenosti u místního kapelníka Františka Horyny, který mladému Holubovi dal velmi dobré hudební základy, takže se později uplatnil jako houslista v kapele svého učitele. Za dalším vzděláním pak Čeněk Holub odešel do Prahy, kde se zdokonaloval u kapelníka Jana Pavlise. Tento český kapelník a skladatel byl absolventem pražské konzervatoře (1834-40) ve hře na trubku a pozoun. Později se stal kapelníkem husarského pluku a pozounistů Stavovského divadla. Od roku 1843 byl ředitelem hudební školy v Praze (po kapelníkovi J. V. Svobodovi), v níž odchoval mnoho dobrých praktických hudebníků. Mezi odchovance Pavlisovy hudební školy patřil tedy i Čeněk Holub, který hrál téměř na všechny nástroje. Jeho oblíbeným nástrojem, který také nejlépe ovládal, byla flétna. Čeněk Holub po návratu do Holic byl ve svých 18 letech jmenován městským kapelníkem, ale i sbormistrem, pedagogem i úspěšným skladatelem. Holubova kapela se velmi brzo proslavila po celých severovýchodních Čechách. Koncertovala nejen na Národopisné výstavě 1895 v Praze, ale dále i na krajinských výstavách v Pardubicích, Hradci Králové a v mnoha dalších místech severovýchodní oblasti Čech. Se svou kapelou dosáhl Čeněk Holub významných ocenění. Byla to kapela, která byla schopná hrát nejen taneční a zábavnou hudbu, ale stejně dobře hrávala i skladby symfonické a operní. Byl jedním z prvních, kdo kromě skladeb Bendlových a Blodkových uváděl v repertoáru také skladby Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Rodné Holice uslyšely Blodkovu operu V studni, Smetanovu Prodanou nevěstu i Dvořákovu Stabat mater, při nichž spoluúčinkoval holický pěvecký sbor Neptalín, jehož sbormistrem byl samozřejmě zase Čeněk Holub. Byl nejen dobrým dirigentem, ale i skladatelem a instrumentalistou. Psal skladby taneční, pochody, pro dechový orchestr upravil kromě jiného např. Malátovy Zpěvy lidu českého aj. Největším význam pro Holice a nejširší okolí měl Holub hlavně jako pedagog. Velmi těžko by se daly spočítat zástupy jeho žáků, kteří se uplatňovali na všech různých postech muzikantského světa. Byli to nejen vesničtí kapelníci, ale i také další dobří pedagogové či vynikající umělci. Značně obtížně by také bylo vyjmenovat i jenom všechny ty, kteří vynikli vysoko nad průměr.

Je tomu také 105 let, co s Bohumilem Kašparem založil spolek „Jednotu hudebních stavů (ředitelů kůrů, varhaníků a kapelníků)", jež se později sloučila se Spolkem majitelů soukromých hudebních škol (1896).

Ze šestnácti dětí Čeňka Holuba šest zemřelo. Zůstalo šest dcer a čtyři synové. Všichni se stali dobrými hudebníky a dál šířili dobré jméno svého otce.

Kapelnickou taktovku převzal v Holicích později syn Jan, klavírista, pedagog a také i úspěšný skladatel, který zůstal rodnému městu věrný, a tak jako jeho otec šířil slávu muzikantskému rodu Holubů v oblasti Holic a jeho okolí.

O dobré jméno české hudby, hlavně pak v moravské metropoli, se postarali další členové rodu Holubů. Byl to zejména výtečný varhaník a profesor brněnské konzervatoře Bohumil Holub, dále profesor JAMU Josef Holub, vynikající český houslista, žák Otakara Ševčíka, pozdější koncertní mistr Vídeňských filharmoniků a primárius Ondříčkova kvarteta, František Holub, houslista orchestru Janáčkova divadla, klavíristka Anna Holubová, profesorka brněnské konzervatoře, Marie Holubová, učitelka klavíru v Brněnské Besedě, Pavla Holubová, ředitelka kůru v Letohradě, Růžena Holubová, učitelka hry na klavír v Týništi nad Orlicí a později sbormistryně ženského pěveckého spolku Smetana v Hradci Králové. V Petrohradě, Varšavě, Zhořelci a ve Lvově obdivovali návštěvníci tamních operních scén umění harfenistky Louisy Holubové, pozdější profesorky státní hudební školy v Záhřebu.

Čeněk Holub byl jedním z těch muzikantů, který udržoval laťku hudebního života na našem venkově hodně vysoko. Byl duší a srdcem života kraje, byl „pravým synem své doby“, který se nesmazatelně zapsal do dějin hudby našeho regionu.

Adresa autora: Miroslav Hanuš, Bělehradská 271, 530 09 Pardubice

Prof. dr. Jiří FRAJDL, CSc.:

Špion od Kunětické hory

Dne 9. ledna 1933 zemřel v Pardubicích Jaroslav Červinka, o němž se tvrdilo, že je špion od Kunětické hory. Proslýchalo se, že to byl trojnásobný generál, že sloužil v Rusku za cara, pak za prozatímní vlády, u legionářů na Sibiři a posléze v československé armádě. Nejvíc se přetřásala otázka, zda to byl člověk zpravodajských služeb…

Roku 1921 získal Jaroslav Červinka v době pozemkové reformy od Státního pozemkového úřadu myslivnu, skoro zámeček ve vesnici Ráby u Pardubic, přímo pod Kunětickou horou. Na doporučení z nejvyšších míst (od prezidenta Masaryka a z legionářského ústředí) získal Červinka výhodný úvěr s 20letou splatností a stal se majitelem statku o rozloze asi 12 ha. Do důchodu odešel 1. února 1924 v hodnosti generála. Záhy na sebe upozornil knihou Trp, kozáče, budeš atamanem. Byl generálem i spisovatelem. Ale jak to bylo s dalšími legendami? Byl i špionem?

Jaroslav Červinka se narodil v Ostředku 13. 5. 1848 a byl příbuzným F. L. Riegra. V březnu 1866 se přihlásil do armády a poznal východní Čechy – bojoval u Vysokova a byl svědkem porážky u Hradce Králové. Sám byl ještě za bojů povýšen na kadeta, čekatele na důstojnickou hodnost. V rakouské armádě však nebyl spokojen a roku 1878 nabídl své služby carské armádě. K I. světové válce bylo ještě daleko, ale v Petrohradě ve vyšších vojenských kruzích se již počítalo s válkou s Německem a Rakousko-Uherskem. O Červinkovy služby byl zájem, byl to přece vzdělaný a informovaný nadporučík a sympatizoval s Ruskem…

O Červinku tedy projevila zájem ruská výzvědná služba. Carská armáda již za válek s Tureckem využívala informací od bulharských ozbrojených družin, vedoucí gerilovou válku. Podobně se uvažovalo o Červinkovi. Byl služebně zařazen na Volyň, kde v několika vesnicích žilo asi 11 tisíc českých rodin. Červinka sloužil také u pohraniční brigády a zde přišel do styku se zpravodajskou činností. V Rusku studoval na vojenské akademii a svou kariéru urychlil přestupem na pravoslavné náboženství. S řadou vyznamenání dosáhl v roce 1908 hodnosti generálmajora. Poté byl penzionován, ale když vypukla světová válka, Červinka se hlásil do služby. Dostal za úkol organizovat Českou družinu, která vznikla v Kyjevě a stala se zárodkem legionářského sboru. Koncem roku 1916 měla 1673 příslušníků a carská armáda je používala jako rozvědčíky na různých úsecích fronty. Dne 20. ledna 1916 vznikl dokonce 1. čs. střelecký pluk, 6. května druhý a 27. března 1917 třetí pluk. Generál Červinka byl předsedou komise pro výstavbu československých jednotek a 28. října 1917 se stal velitelem čs. náhradní brigády.

Červinka ve zmatku občanské války neudržel kontakty s čs. armádním sborem, byl donucen opustit Polsko a do vlasti se vrátil na konci roku 1918: 29. prosince1922 mu byla udělena hodnost čs. generála a působil jako předseda zkušební komise ministerstva národní obrany. Napsal historicky cennou publikaci Cestou našeho odboje. Byl nositelem Čs. válečného kříže a sedmi carských vyznamenání. Ve stáří vzpomínal na osobní přijetí u cara a rád se vracel k jednání v ruském hlavním stanu v Mogiljově, kde jednal o vzniku čs. jednotek s generálem Alexejevem, který v době občanské války vyslovil přání velet našim jednotkám. Generál Jaroslav Červinka i jeho syn byli 15. srpna 1917 provždy zapsáni do stavu 5. střeleckého pluku T. G. Masaryka, což byla vysoká forma uznání. Jak je vidět, na pověstech pardubických občanů přece jen bylo něco pravdivého…