Hetmani od Střebských

Za svou snahu nebyl však budovatel za živa pardubickou veřejností doceněn, ačkoliv on stavbu hotelu hlavně podnikl, aby po sobě zanechal památku a zároveň přispěl ku povznesení a rozkvětu města, v němž strávil většinu svého života, s nímž srostl a byl i členem jeho zastupitelstva; vždyť jsa bezdětný a maje výnosný obchod a dům, nepotřeboval mít zbytečných starostí. Střebský nedočkal se radosti ze svého podniku, zemřev 1. ledna 1891. Ačkoliv hotel změnil již dva majitele, proto přece stále se zove po svém budovateli: hotel Střebský.

A jako se každá dobrá věc sama chválí, tak bylo i s hotelem Střebského, jenž byl s počátku po otevření veřejností pomíjen a slabě navštěvován, neboť tehdejší hospodští hosté raději vysedávali ve starých hospodách, v nichž o hostinské hygieně nebylo potuchy, avšak zanedlouho návštěva hotelu se povznesla, obzvláště, když se poznala jeho výborná kuchyně a sklep. Důstojníci místní jezdecké posádky přesídlili do hotelu a zde se stravovali. A tehdy v té posádce sloužili bohatí šlechtičtí synové, kteří milovali dobrou stravu a obsluhu. O parforsních honech navštěvovali hotel šlechtičtí komorníci a štolbové, kteří měli mlsné jazyky a znali nejpřednější kuchyně jak na evropské pevnině, tak v Anglii. Sem také docházel komorník knížete Fürstenberga, černoch s červeným tureckým fezem, kterého jeho aristokratický chlebodárce jmenoval „černou sviní“. Kníže Max Egon Fürstenberg byl vůbec znám svým „uhlazeným“ společenským vyjadřováním.

Kromě společnosti důstojnické nastěhovala se do hotelu společnost denních hostů – štamgastů. Členové její byli: profesor Sova, advokát dr. Zajíc, lékaři dr. Cibulka, dr. Pohl, dr. Novák a já, architekt Boža Dvořák, lékárník Jakub Vítek, mlynář Vilém Jaňura, obchodník Eduard Růžička a zlatník Josef Horák. Ke společnosti také patřili advokát a starosta města dr. Formánek, abbé Hruška, duchovní správce v místní zemské donucovací pracovně a profesor Lavička, kteří, když ne každodenně, tedy často do ní přicházeli.

Do společnosti občas zavítali s arch. Dvořákem pražští umělci – akademičtí malíři a sochaři – a s profesory Sovou a Lavičkou zemští školní inspektoři, když přijížděli na pardubickou reálku na inspekci nebo maturitu. Pamatuji se, jak jedenkráte zemský školní inspektor Rosický zdráhal se jísti tatarský biftek (připravené škrabané, syrové, hovězí maso), k jeho poctě po večeři podávaný z obavy, aby nezískal nákazu živočišnými příživníky (parasity), jež jako přírodozpytec znal. Naše společnost biftek za něho snědla a zůstala chvála Bohu zdráva, ačkoliv ještě potom častokráte na tom božím daru sobě pochutnávala.

Kteří kumštýři ve společnosti denních hostů prodlévali, je zjevno ze slovního doprovodu na originále obrazu hetmanů od mistra Mikuláše Aleše. Roku 1903 zavítal totiž do naší společnosti a pojmenoval náš stůl stolem hetmanským nás hetmany a zvěčnit nás akvarelem, jehož majetníkem jest arch. Dvořák. Snímky obrazu (pohlednice) dostávali všichni hetmani. Sám chovám pohlednici jako památku.

Na obraze lze  naše tváře dobře poznati, neboť abbé Hruška jako dovedný fotograf – amatér zhotovil pro mistra Aleše k malbě obrazu naše podobizny. Hetmani jedou na koních v krojích husitských bojovníků s palcáty; v čele jich prof. Sova. Dr. Novák je vyobrazen jako husitský kněz. Vzadu na obraze zobrazena je Kunětická hora.

Slovní doprovod na obraze Alešově zní: Od hetmanského stolu u Střebských, kde sedával při dobrém truňku ze z Plzně za hetmanským stolem, mistr Mikuláš Aleš, malíři Vojtěch Bartůněk, Václav Jansa, Karel Rašek, Karel Záhorský, sochař Amort, abbé Hruška, Karel Štapfer a umělci a literáti byli vždy vítáni v letech 1890 – 1910.

Kdykoli se kumštýři v naší společnosti octli, vždy bývalo veselo, neboť ti náladu nepokazili, a jako uměli zdařile malovat a modelovat, tak také uměli pořádně hledět na dno nádobám s pěnivým plzeňským prazdrojem. Cechovalo se dlouho do noci, sklenky zvonily na přátelství, na bratrství a při tom se pělo:

Příteli, co myslíš,

půjdeme domů již,

aneb tu zůstaneme

až do rána?

Až kohout zapěje,

slunko se zasměje,

pak teprve vzpomenem

na domov svůj.

A proto pijme, pijme, pijme,

dokud sklenka kyne nám…

Ze jmenovaných umělců většina již zemřela a z hetmanů dosud žijí

prof. Sova, arch. Dvořák, abbé Hruška, duchovní správce v zemském ústavě choromyslných v Bohnicích, a já.

Kdykoliv zavítám na vyšehradský hřbitov v Praze, nikdy neopomenu navštíviti hrob Alešův, a když popatřím na jeho mramorové poprsí na pomníku, vždy vzpomínám na jeho návštěvu a veselou náladu u Střebských. Tehda mistrovi truňk za hetmanským stolem opravdu chutnal.

Zemřelý akademický sochař Vilém Amort zvěčnil se v Pardubicích svými reliefy, a to reliefem na domě Občanské záložny (král Jiří Poděbradský utkává se s papežským legátem Fantinem), Husem na  domě č. 621 v Žižkově ulici, Madonou na domě č. 586 ve Svatojánské ulici (Buď vítán každý, kdo s dobrým srdcem vcházíš), sv. Ludmilou na vile dra Mesanyho a štítem na přístavbě děkanského kostela.

Roku 1900 pořízen byl společností zápisník pro zapisování hry v karty „dardy“, které některé členové holdovali. Avšak z tohoto zápisníku stala se stolní kronika, když totiž dr. Zajíc a abbé Hruška začali do něho vypisovati své verše, hlavně satirického obsahu o hetmanech a běžných časových událostech, k nimž pak arch. Dvořák kreslil pastelkami (barevnými tužkami) ilustrace a podobizny hetmanů.

Dr. Zajíc byl vrozený humorista, satirik a ironista, nikoho však nenapadal, nikoho neurážel – byl to člověk dobrého srdce. S viržinkou v ústech bavil nás často, takže jsem ze smíchu nevycházeli. K velikému zármutku našemu zemřel r. 1904 ve věku 45 let.

Na prvním listě kroniky vyobrazován byl kozonohý Satyr s brýlemi, jemuž sedí obkročmo na krku nahá dívka s rozpuštěnými vlajícími vlasy, třímající pravicí karty, levicí sklenici s pivem. Všichni hetmani byli v knížce zvěčněni jak kresbou, tak přiléhavými satirickými verši. Dr. Pohl jednou v mnišském hábitě jako kvardián cd jeptišek; mělť jako primář ve staré nemocnici ošetřovatelkami jeptišky, a po druhé jako nemocný podágrista se zabalenou nohou zároveň s profesorem Sovou, který taktéž trpěl chronickou pakostnicí a občas býval na lůžko upoután. Ta papáníčko a pivečko musilo se přece někam vraziti! Dr. Novák, městský policejní radní, chytající při nočním štrajfuňku s policajty lasem pouliční prostitutky.

K mému obrázku na němž si pochutnávám na večeři, dr. Zajíc přibásnil, paroduje umění lékařské:

Když neduhy trápí lidstva bídnou smečku, předepíšou z apatyky břečku; když ale je hryžou pivní splašky, daj si humry a pak vína flašky.

K podobizně mlynáře Viléma Jaňury s nadpisem „První mlynář, který se stal svatým“:

Kumštýři se věc nezdaří chvílema.

Chtěl nám vypodobit otce Viléma. Dlouho čmáral; avšak, pro Krista Pána! teď máme svatého Rocha nebo Šebestiána!

V kronice byl také vyobrazen nebožtík pardubický lékař dr. Vohryzek, jak jede na známém svém psu Tritonovi s klystérkou na rameni hájit Hilsnera před porotu do Písku. A dále napřed vzpomenutý Fürstenbergův komorník fezem byl tam zvěčněn. Taktéž byly v kronice zkarikovány rakouské volby do V. kurie.

To jsou ovšem jen některé ukázky z kroniky. Kroniku zachránil  po smrti dra Zajíce tehdejší čísník u Střebských p. Dostálek, nyní restauratér Na Kopečku v Pardubicích.

U hetmanského stolu u Střebských byly napřed inspirovány a luštěny mnohé obecní a veřejné záležitosti, nežli se projednávaly na radnici, vždyť společnost měla ve svém středu starostu a členy městského zastupitelstva.

Když správa velkostatku pardubického vandalským lámáním kamene pustošila Kunětickou horu, napsal arch. Dvořák, jako státní konservátor, stížnost k ministerstvu vojenství do Vídně. Stížnost, kterou podepsali také hetmani od Střebských, zaslal nebožtík pardubický děkan Sloup k rukám tehdejšího ministra vojenství Krieghammera, s nímž byl osobně jako s bývalým bývalým hulánským důstojníkem znám z Bohdanče, kde dříve kaplanoval. Za týden na to přijela vojenská komise z Vídně a stanovila mezníky, až kam se smí kámen lámat. – Kunětická hora byla totiž trigonometrickým, strategickým bodem. I. řádu.

V hetmanské společnosti u Střebských panovala shoda, vzájemná úcta a přátelství. V hotelu bylo příjemné posezení a vzorná obsluha. Kuchyně pod dozorem paní Střebské byla výborná, výběr v jídlech byl  hojný a cena jich poměrně levná. Porce vepřové s knedlíkem a se zelím stála 50 kr. a obložený anglický pifstek 80 kr., a to byla báseň, po požití bylo uvnitř příjemně, jako ve vytopeném pokojíčku. Půllitr plzeňského měšťanského moku stál 12, později 13 kr. A což teprve ten znamenitý silvestrovský vlašský salát, který paní Střebská každoročně připravovala svým hostům a kterého mohl každý sníst podle libosti a k tomu zdarma. Byla to pozornost paní hoteliérky vůči hostům. Dobrá ta paní, která se po léta o naše žaludky mateřsky starala, zemřela r. 1916, když byla před tím r. 1912 hotel pronajala a uchýlila se na zasloužený odpočinek. Ach, kam jste se poděly, vy zlaté časy?! Nejvíce toho blahobytu bylo vzpomínáno za světové války při známé nouzi o potraviny a pivo.

Silvestr u Střebských býval vždy veselý – pilo a pělo se o sto šest na starý i nový rok:

Vždyť jsme jen jednou na světě,

Život jak růže odkvete - -

Napij se, bratříčku, napij,

napij se zhluboka,

kdož ví, zdali tu pobudem

do dne a do roka.

Kdo tě bude, pivo, pít,

Až já budu v hrobě hnít - -

O jednom silvestrovském večeru zapěl dr. Zajíc, jako bývalý voják, starou vojenskou píseň:

Byla vojna, byla,

tam u Solferina,

bylo tam krve dost –

krve po kolena

a na fůry masa,

vždyť se tam sekala osmnáctá chasa.

Přítomní důstojníci místního 8. dragounského pluku vyslechnuvše píseň, přistoupili k našemu stolu a připíjeli dr. Zajícovi i ostatním hetmanům.

Takhle se lidé za dřívějších časů bavívali. Zdali pak se ještě někdy navrátí ten krásný společenský život do našeho národa? Věru, toho bychom si přáli!

Poznámka redakce: Otištěno ve Východočeském republikánu 18. 11. 1927.

MUDr. Vincenc Černohorský (1857 – 1934), okresní lékař v Pardubicích napsal v roce 1926 knihu „Mé paměti“. Prosíme o jakoukoliv zprávu ve věci „KRONIKY HETMANŮ“ a restauratéra p. Dostálka. Děkujeme.

Redakce