Nový vodojem na Kunětické hoře

Zde nás však čeká překvapující a prozaická informace o tom, že pozemek a objekt na něm se nacházející patří firmě Vodovody a kanalizace – tedy se jedná o vodohospodářské těleso a odtud je jen krůček k určení toho, že před námi stojí moderní, nově zbudovaný vodojem, jehož „strategické“ umístění je dané především jeho funkcí, tedy jímáním vody k tomu účelu, aby si i v nejvyšších patrech domů blízkých Pardubic mohli lidé pohodlně odtočit pitnou vodu.

To jakým způsobem řešil autor – zde stál u zrodu stavebního díla architekt Jan Klimeš – v podstatě technicko-průmyslový objekt, lze hodnotit z více pohledů. Podle mého názoru byla nejvíce určujícím hlediskem jeho urbanisticko-krajinná souvislost, při níž šlo o co nejšetrnější zasazení objektu s co nejmenším rušivým momentem vzhledem k charakteru místního terénu a přírody. Tento přístup pak dále formoval daný objekt od hmotového konceptu až po zvolený stavebně – architektonický detail.

Tento chvályhodný urbanisticko-ekologický postoj byl ale také určen i tím, že se jednalo o památkově chráněné a cenné místo s dominantou středověkého hradu, jehož historická důležitost a stále potřebná vážnost vzhledem k nově zbudované stavbě zůstaly zachovány. O uvedeném přístupu také svědčí nejen zvolená barevnost nátěru (odstín šedomodré, který může evokovat skalní podloží hradu), ale i zatravněná střecha, jež umožňuje a nově odkrývá nerušené výhledy severozápadním směrem z turistické trasy, která se vine dále nad objektem směrem k hradu.

Pokud bychom se chtěli pokusit o vlastní popis vodojemu, nebylo by asi přesné napsat, že stavba je jakousi umělou vrstevnicí zvolna se zvedajícího, severního svahu, neboť je postavena na pravoúhlém půdorysu a v tom případě nemůže ani kopírovat pomyslné, bohatě tvarované vrstevnice. Přesto se však toto nepřesné přirovnání tak trochu samo nabízí především asi proto, že většina hmoty objektu se nalézá pod terénem a jenom nevelká část – jakýsi betonový pás, vyčnívající nad ním, by vzdáleně mohl odkazovat ke skalnímu zlomu místního horninového podloží.

Pokud bychom se dále chtěli pokusit o srovnání s obdobným stavebním typem v blízkém i vzdáleném okolí, pak bychom obtížně hledali podobné, koncepčně-technické řešení. Většina místních vodojemů je řešena jako konstrukcí vynešené cisterny na vodu, jejichž výšku od zemského povrchu určuje velikost tlaku vody, potřebná k dodávce vody na všechna určená místa. V tomto případě došlo k přirozenému využití výhodně umístěného vrchu vůdči dvěma, v rovině položeným městům k tomu , aby se do hmoty tohoto vrchu umístil jakýsi podzemní „bazén“ , a mohl bezproblémově sloužit svému účelu.

Toto inženýrské dílo se však na druhou stranu nesnaží zneviditelnit za každou cenu, přiznává, že je lidským výtvorem z betonu a oceli, ale obsahuje v sobě pokoru a přívětivost a jakoby říkalo „…my lidé jsme si zde na hoře půjčili kus prostoru, který potřebujeme pro ochranu vody, bez které není náš život možný“.

Jen by mě zajímalo, zda si „my lidé“ třeba právě v souvislosti se zmiňovanou vodou a jejím stavem tuto přívětivost skutečně zasloužíme. Měli bychom se snažit.