Zamyšlení nad starými deníky

Vývoji odpovídá i vzhled deníků. Zážitky prvních studijních let jsou zaznamenávány na linkových stránkách tlustých účetních knih a dalo by se říci, že vůbec jsou ve znamení slova první. První výstřel na vránu z otcova Lancasteru, první pětka v životě, první jízda automobilem, první elektrické osvětlení budějovických ulic, první návštěva kina, první kachní hon, první pes svěřený mu do výcviku, poprvé viděl letadlo při vzletu ing. Kašpara na vojenském cvičišti a na korze dvě dámy v kalhotách.

Od sexty se smršť milostných poryvů a jim příslušných dívčích jmen stěhuje do šviháckých zápisníků vázaných  v černém moaré. Po čtvrtém semestru a první státnici na vídeňské „Hochschule für Bodenkultur“ je lesklý brokát vystřídán tenkými notýsky osmerkového formátu. Snáze se vešly do torny či kapsy jednoročního dobrovolníka v uniformě c.k. rakouského infanteristy.

Je zvláštní pocit sledovat na stránkách popsaných chvatným neúhledným písmem, jak se velké dějiny proplétají s malými, dějinné okamžiky se zážitky ryze soukromými. V kvintánském deníku je u data 20. listopadu zapsáno: „Zemřel spisovatel Tolstoj. Byl jsem vyvolán z dějepisu (1) Dostal jsem z domova chlupy z Hehera: Dal jsem si je do přívěsku k Bleskovým“.

Heher byl kůň, Blesk pes a pisatel romantik. V den, kdy zazněly sarajevské výstřely, absolvent druhého semestru píše: „Byli jsme na Gänsekäuftu a se slečnami na loďkách. Záblesk radosti v mé stabilně zkažené náladě“.

Za pár dní vypukla první světová válka a nastaly stabilně zkažené roky s občasnými záblesky radosti. Je úsměvné pozorovat, jak se z mladíka „národnosti schwarzenberské“, kterého zajímali jen psi a koně (kromě slečen ovšem), stává ve válečném kotli český vlastenec.

„Mé neznalosti věcí veřejných vzbuzují podiv mých kolegů“, konstatuje  v zápiscích z Bolzana. O kus dále ale již píše: „Sedávám v české společnosti. Pod vlivem kamarádů se stávám stále nadšenějším Čechem“.

Ti nadšení Češi se jmenovali Mainer,  Steiner, Steinitz a Heinz. A oficír, kterému vadilo, že hoši spolu mluví česky, se jmenoval Částka, psáno ovšem Czastka. I vztah k Czastkovi doznal vývoje: „Czastka zpočátku nejprotivnější, nyní imponuje mi ze všech nejvíc. Snad jen jedinou chybu má, že je Němcem.“

Ale úplně nejvíc mne pobavila historka, kterou jsem v denících nenašla, v ústním podání však slyšela mnohokrát.

Kadet Steinitz byl potrestán převelením  na frontu z Bolzana do krutě ostřelované Arsie. Při hledání svého útvaru ho soumrak zastihla ve zpustošené krajině, v širém poli jen jedna jediná polozbořená chatrč. S pistolí v ruce kopl do dveří a zaklel: „Sakra, tady je tma jako v prdeli!“ Z nitra chatrče se ozvalo: „Ty seš taky Španěl?“ Seděl tam Červenka z Pardubic. Možná z Čelákovic, táta tyto zeměpisné údaje občas zaměňoval. Nevím, zda-li v Čelákovicích žil nějaký Červenka, ale v Pardubicích určitě, v lavici za mnou od sexty do oktávy seděla Věra Červenková. Jednou se dala slyšet, že člověk vydrží víc než kůň, prý to zažil její tatínek na italské frontě. Můj také, viz deník notýsek:

„31. X. 1918

Vršek a vršek, koně nemohou, tlačíme.

5. XI.

Nebylo beznadějnější chvíle. Hlad se ozývá. Lid nechce dál mašírovat, Mannschaft do Bolzana. Jablka z čepic mizejí, nastupují kokardy. Tyrolským večerem hlaholí Kde domov můj a Hej Slované“.

Horečnatou anabázi z Bolzana do Bosňan završuje úlevný povzdech: „Konec válečných útrap“! Do maminčiných voňavých peřin, ze kterých nevylezl pět dni a nocí, se zachumlal už uvědomělý a nadšený Čech.

Po letech ho přivedla do úzkých otázka gestapáckého důstojníka, který si těsně před vypuknutím heydrichiády přišel prohlédnout písecký hřebčinec. Zaujali ho nejen koně, ale i bezchybná němčina direktora. „Kolik generací máte českých?“, zeptal se na odchodu. Téhož dne odjel otec na služební cestu a za dva dny mu přišla obsílka, aby se dostavil na místní velitelství a přihlásil se k německé národnosti. Maminka vlastenka ji vhodila do planoucího ohniště kuchyňských kamen, odvázala zástěru, sebrala všechnu doma jsoucí peněžní hotovost plus potravinové lístky, sedla na mé kolo a rozjela se do Protivína, aby zachytila vlak, kterým se měl její muž vracet domů. Jezdit neuměla, na kole seděla poprvé v životě, ale láska a strach dokážou nemožné. Jela, padala, vstávala, celá potlučená vyhnala v Protivíně životního partnera z vlaku a nařídila mu, ať se do Písku nevrací, jak dlouho to jen půjde. Nevím kam a na jak dlouho se táta zašil, ale dobře to dopadlo, jinak bych nemohla psát tyto řádky.

Dr. ing. Jidřích Steinitz zakončil  svou životní pouť 7. listopadu 1973 v Pardubicích. Jméno našeho města se v jeho denících objevuje dvakrát. Poprvé v souvislosti s inženýrem Kašparem, podruhé v záležitosti poněkud košilaté.

Psal se 9. říjen 1910 a v kvintánském deníku je uvedeno: „Šel jsem na cvičiště vojenské podívati se na vzlet inženýra Kašpara, českého aviatika

z Pardubic. Sotva jsem si našel místo, byl aeroplán vytažen z hangáru. Vzduch zachvěl se výkřiky. Zástupy nahýbaly se přes zábradlí, bariéry praskaly. Automobily jezdily, pořadatelé pobíhali. Naposled přejel cvičiště tryskem jezdec. Na to popošel ing. Kašpar asi 40 kroků prohlédnouti terén. Pak se vrátil, roztočil vrtuli a usedl do letadla. Stroj počal pracovati. Dáno trubkou znamení, zástupy se nahnuly, bariéry praskly úplně. Ing. Kašpar se prudce rozjel, asi 50 kroků ujížděl po zemi, v tom se zadek nadzvedl, klesl a aeroplán se majestátně vznesl do vzduchu. Obrovské vodní šídlo letem orla vznášelo se ve vzduchu. A na vrcholu seděl aviatik Kašpar, ovládaje mistrně svého jezdeckého orla. Nádherná podívaná. Výkřiky údivu vyrážely z úst kolemstojících. Tak nádherně objevila se mi zde lidská inteligence, podmaňující si poslední živel – vzduch“.

Patnáctiletého obdivovatele určitě tehdy nenapadlo, že se svým idolem bude sdílet místo posledního odpočinku ve městě na soutoku Labe

a Chrudimky. O rok později byl zavolán do ředitelny k vyšetřování. Tentokrát to nebylo „skrz kouření a lezení do kanálů“ jako v sekundě, jednalo se

o Dvanáctku, široko daleko známý budějovický nevěstinec a hotel Bahnhof, což bylo něco podobného, ale asi ne tak věhlasného.

„Sazyma napsal Prokopovi do Pardubic na veřejné kartě, že byl

na Dvanáctce a že se mnou byl v hotelu Bahnhof. Tamější p. ředitel poslal ten lístek sem. Byl jsem vyslýchán, nešel –li jsem do nějaké restaurace nebo do nějakých podezřelých místností a nočních kaváren. Podobně byl vyslýchán i kolega Štika. Nakonec se p. p. třídní zeptal přímo: „Štiko, víte, co je to Dvanáctka?“ Do Štiky jakoby hrom uhodil, pak ze sebe vypravil chraptivým hlasem: „Prosím, nevím.“ „Víte vy to?“ obrátil se na mne. „Ano, vím“. „Jak to víte?“ „To, prosím, ví v Budějovicích každý malý kluk“.

„Hrozilo nám velké nebezpečí, mně však to bylo lhostejné, myšlenky mé zalétaly k Miladě. Navečer opět kráčel jsem S NÍ po ulicích města.

A tu pravila mi, že Hampla již nemá ráda, že má ráda jedině mne. Cítil jsem se nevýslovně blažen. Stále mi znělo v uších Miluji a jsem milován.“

Blažený hoch si nakonec ve slezské Opavě vzal za ženu Blaženu a prožil s ní čtyřiačtyřicet let blaženého manželství. Zazvonil zvonec a zamyšlení nad deníky je konec…