Několik kapitol z pozoruhodného života pardubického závodníka Lubora Šimka III. část

V květnu 1948 podal novou přihlášku do KSČ v naději, že snad bude mít konečně trochu klidu pro svou vlastní práci a k normálnímu životu. Přihláška byla kladně vyřízena, ale bylo mu vydáno jen prozatímní osvědčení o členství. Komunisté mu nikdy plně nedůvěřovali. Novou legitimaci neobdržel. Teprve na podzim r. 1948 byl přijat do KSČ jako kandidát s jednoroční čekatelskou dobou. To již bylo zřejmě v čase, kdy byl již Lubor ve spojení s třetím odbojem, který se v Pardubicích začal organizovat bezprostředně po „únoru“. O Šimkově spolupráci s odbojem se dá hovořit prakticky od září 1948, kdy se setkal s Ing. Žemlou v parku před gymnáziem, jak bylo již výše uvedeno. Tehdy zde bylo ujednáno další setkání o následující neděli, které se pro déšť uskutečnilo až za čtrnáct dní.

Po tomto setkání se již Šimek aktivně zapojil do odbojové činnosti. Brzy nato odcestoval vlakem do Týniště nad Orlicí s dopisem, který tam měl odevzdat neznámému muži. Lubor úkol splnil. Své setkání s neznámým popisuje při výslechu 17. ledna 1949 v Pardubicích:

„…V sobotu jsem odejel vlakem do Týniště nad Orlicí, kde mě na nástupišti skutečně očekával jakýsi muž vysoké postavy, štíhlý, pěkně rostlý, černých vlasů a očí, který činil dojem jižního typu, ve stáří asi 35 roků. Oblečen byl v tmavohnědý kožený kabát, u něhož měl vyhrnutý límec. Na hlavě měl čepici. V obličeji byl příjemný zjevem, obličej spíše podlouhlý, rovného nosu, snědé pleti, bezvousý a bez brýlí…“ Šimek mu předal dopis a obdržel jiný, zapečetěný, který po svém návratu předal Ing. Žemlovi. Brzy poté měl odcestovat s dalším dopisem do Vysokého Mýta. Kolik dopisů Šimek kde předal, dnes nevíme. Byl později obžalován, že dělal spojku.

Jak dalece byly pravdivé všechny Šimkovy výpovědi, lze jen stěží odhadovat. V podobných případech vyšetřovanci lhali a vypovídali spíše opačně, než se věci ve skutečnosti měly, a i policii se podařilo zjistit možná sotva desetinu ze skutečnosti, které ji mohly zajímat. To, co nakonec sloužilo jako podklad k obvinění jednotlivců, byla mnohdy ubohá, vymlácená torza výpovědí, která pak byla všelijak uměle spletená a pospojovaná, jen aby bylo možné obvinit a odsoudit nepohodlné osoby, v tomto případě bývalé pracovníky II. odboje. Šimek se údajně v té době připravoval na svůj  útěk do ciziny a hovořil o tom i s Ing. Žemlou, který mu dal potřebné instrukce pro přípravu k útěku a slíbil, že mu k němu pomůže. Stýkali se spolu pravidelně až do dne, kdy se Žemla na sjednanou schůzku nedostavil. Šimek se později údajně z tisku dověděl, že Ing. Žemla uprchl před svým zatčením do zahraničí (25. 11. 1948).

Byl také při výsleších obviněn ze styků se zahraničním agentem Jiřím Konopáčem, který byl po Žemlově odchodu do ciziny jím odtud vyslán do ČSR, kde byl zadržen, m. j. i se vzkazy pro Šimka. Muselo to zřejmě být někdy v prosinci 1948 nebo na začátku ledna 1949. Šimek se proti obviněním zuřivě bránil a všechno sváděl na svou zamýšlenou cestu do ciziny. Byl obviňován také ze styků s Ladislavem Vosykou, jedním z hlavních aktérů celého „spiknutí“, a s jeho dcerou Danou, která byla rovněž v případu zapletená.

Jeho cesta do Týniště nad Orlicí mohla být pravděpodobně v spojitosti s připravovaným útěkem lidoveckého poslance Karla Procházky z Dobrušky, který byl sice připravován odbojáři, ale byl fingovaně „uskutečněn“ orgány StB v amerických uniformách v pohraničí, na území ČSR. O Procházkovi se ve spojitosti s Šimkem také při výsleších hovořilo.

Všechny tyto události, které se děly ještě před Šimkovým zatčením, vyvrcholily onou známou aférou se synem předsedy ONV Krátkého, který byl na začátku roku 1949 (11. ledna) večer zavražděn neznámým pachatelem. Celý spis dosahuje obrovských rozměrů, protože v souvislosti s vraždou bylo vyslechnuto a obviňováno nesčetné množství pardubických občanů, mezi nimi v první řadě i Lubor Šimek. Vražda byla hned připsána na vrub Ing. Žemly, ačkoliv ten byl již delší čas v cizině a komunistický tisk se překonával ve spílání jeho jménu pro vraždu „ubohého studenta“. Všichni studenti na všech školách v Pardubicích byli vzápětí prohlíženi orgány StB, zda se na jejich tělech nenacházejí nějaké stopy po zápasu, ale marně. Někteří z obviňovaných byli i fyzicky týráni za účelem dosažení přiznání a byla prý i celá řada takových, kteří se v důsledku nesnesitelného týrání k vraždě přiznali, ačkoliv ji nespáchali. Šimek tvrdil, že kromě hokeje nikam nechodil a s nikým se nestýkal, ani zavražděného Luboše Krátkého neznal a údajně ani nevěděl, že Krátký má syna. Znal jen jeho sestru. V den vraždy byl doma s manželkou a o vraždě se dověděl až druhý den.

Podle posledních mých informací vražda dodnes nebyla objasněna (ačkoliv po Pardubicích o tom kolovala celá řada pověstí). Pokud snad přece jen někde v dávné minulosti objasněna byla, bylo vše z nějakého důvodu před veřejností dokonale utajeno. Ve spisech, které jsem měl k dispozici, se nic podobného neobjevilo.

Stejně jako závodění na ploché dráze lákalo Šimka i létání ve vzduchu. V sobotu odpoledne po práci a v neděli dopoledne docházel pravidelně na pardubické letiště, kde pod dozorem instruktorů prodělával letecké školení.

Šimek v té spojitosti popisuje 9.3.49 (aniž tušil) své poslední chvíle na svobodě doma ve své vlasti:

„Tuto sobotu jsem s instruktorem Klubalem absolvoval krátký let kolem letiště. V neděli dne 16. 1. 49 jsem taktéž dopoledne absolvoval asi tři lety s instruktorem Klubalem a odpoledne jsem byl doma, ježto manželka byla nemocná. V pondělí dne 17. 1. 49 jsem byl v dílně a během polední přestávky jsem navštívil švagra Jelínka. Pak jsem byl u Jardy  Jedličky, majitele dílny na kola, a tuším, že při návratu od něho jsem se dověděl od matky, že jsem hledán policií. Téhož dne večer jsem byl zatčen…“

Byl vězněn ve věznici tehdejšího Kraj. soudu v Pardubicích (zároveň byli uvězněni i někteří Luborovi přátelé), v Ruzyni a v Chrudimi, odkud byl eskortován s celou skupinou vězňů do Prahy, kde měl stanout spolu s ostatními před státním soudem.

Ani ve vězení na něho jeho přátelé, kterých měl mnoho, nezapomněli. Jednoho dne několikrát zakroužilo nad pardubickou věznicí cvičné letadlo mávající křídly. Hned se rozneslo po celé věznici, že to byli Luborovi přátelé, kteří ho přiletěli pozdravit.

Při přepravě vězňů z Chrudimi do Prahy se Šimkovi za dramatických okolností podařilo uprchnout. K vylíčení jeho útěku z eskorty dovolím si použít úryvku ze svých vzpomínek v Chrudimských vlastivědných listech (č. 5, roč. 10):

„..Nejzajímavější příhodu jsem zažil 4. června 1949 odpoledne při převozu ke Státnímu soudu do Prahy na Pankrác. Tehdy nás převáželi (35 vězňů) dvěma automobily. První jelo nákladní auto s plachtou, ve kterém cestovalo asi deset vězňů, mezi nimi i já. Auto řídili dva vojáci a hlídali nás dva dozorci. Jedním z nich byl mladý, ambiciózní, krátce předtím nastoupivší velitel chrudimské věznice vrchní strážmistr Václav Hron, druhým jeho zástupcem Adámek, který s námi sympatizoval a choval se k nám velice slušně. (V chrudimské věznici bylo v té době ještě dost starých slušných dozorců, což velmi kontrastovalo s gestapáctvím, jaké jsme zažili předtím v Pardubicích). Za námi jel autobus s ostatními vězni, hlídanými asi pěti esenbáky. Na nákladním autě bylo mezi vězni společně se mnou přepravováno i několik „prominentů“, m.j tehdy známý pardubický motocyklový závodník Lubor Šimek a mjr. František Aubrecht z Bohdanče, který předtím při poslední Velké pardubické spadnul s koně. Když byl kýmsi vyzván, aby o tom vypravoval, dal se do vyprávění a upoutal pozornost dozorců, kteří seděli proti sobě na zadním konci auta. Toho mezitím využil Lubor, který seděl na opačném konci až u řidičské budky. Nenápadně si během cesty uvolnil plachtu a když jsme přijeli na podhořanský kopec a v místě zvaném Třešňovka auto v tehdejších serpentinách zpomalilo, v mžiku se překulil přes bočnici a stačil ještě doběhnout za autem přes silnici do lesa. V tom ho velitel v posledním okamžiku zpozoroval, vystřílel po něm z revolveru celý zásobník a vrhl se za ním do lesa.

Mezitím nás dojel autobus s ostatními, kteří zprvu nechápali, co se děje. Kdosi z nich křičel, jestli nemá velitel bolení břicha, když tak pádil do lesa. Nastalo hrozivé ticho, čekali jsme s napětím, jak celá ta akce dopadne. Samozřejmě jsme Luborovi všichni drželi palce a s námi i druhý dozorce. Po delší chvíli se velitel vynořil z lesa, byl rudý vztekem, beze slov nastoupil do auta, namířil na nás (dle pozdějšího tvrzení mjr. Aubrechta prázdný) revolver a řekl: „A kdo se teď hne, tak ho okamžitě zastřelím“. A takto jsme cestovali až do Prahy. Vojáci jeli s autem jak nejpomaleji mohli, v žádné vesnici se nepodařilo podat hlášení a tak jsme dojeli až do Čáslavi. Tam se to povedlo, ale to už uplynulo hodně času….

Potom obklíčila policie se psy a vojsko celou tu oblast, ale nepodařilo se jim Lubora chytit. Ležel prý mnoho hodin v obilném lánu a ani psi ho nenašli. Znal dobře Železné hory a Chrudimsko z doby svého partyzánského působení. Pak se dostal do Rakouska, znovu se vrátil pro manželku a oba odešli do Austrálie, kde měl dobré přátele z doby svého závodění…“ Tak nějak to bylo, ale o tom již vědí možná více druzí.

Lubor Šimek byl obžalován a odsouzen dne 23. června 1949 Státním soudem v Praze na Karlově náměstí v nepřítomnosti. Rozsudek zněl:

„odsuzují se … obžalovaný Lubor Šimek dle par. 1 odst. 1. zák. č. 231/48 Sb. k trestu těžkého žaláře v trvání 13 (třináct) let, čtvrtletně 1 tvrdým ložem zostřeného a doplněného a dle par. 48 cit. zák. ke konfiskaci celého jmění.“

Spolu se Šimkem bylo odsouzeno kolem čtyřiceti dalších obžalovaných k vysokým trestům, z výše jmenovaných to byli Ing. Jan Žemla v nepřítomnosti k trestu smrti a konfiskaci vešk. jmění, poslanec Karel Procházka na doživotí a konfiskaci poloviny majetku, mjr. Frant. Aubrecht k 25 letům těžkého žaláře a konfiskaci celého jmění. Frant. Klapka ke dvaceti letům a konfiskaci vešk. majetku, Josef Mísař k 15 letům a konfiskaci vešk. majetku atd.

To je tedy po čtyřiapadesáti letech z mé strany jakýsi pokus o „rekonstrukci“ několika událostí ze života nadějného pardubického plochodrážního jezdce Lubora Šimka, ale mnoho se také za tu dobu zapomnělo. Psalo se o něm již dříve a možná se najde ještě někdo, kdo tyto mé vzpomínky upřesní nebo i doplní o další fakta.

Posuzování jednání obžalovaných jen podle jejich výpovědí při výsleších tehdejší StB není zcela přesné. Jejich výpovědi byly převážně vynucené strašným fyzickým násilím téměř ve všech případech, jak o tom svědčí pozdější výpovědi u soudu, kde nehrozilo nebezpečí bezprostředního násilí.

Pardubická StB sídlila v té době v bývalém hotelu Bouček na Legionářském náměstí. Tam se tehdy odehrávala ta největší  komunistická zvěrstva, se kterými by si nezadaly ani ty nejhorší výslechy gestapa za II. svět. války. Později se StB z toho místa odstěhovala do býv. hotelu Libuše naproti starému nádraží. Zde měla k svému působení více prostoru a nehrozilo nebezpečí, že nářek mučených vyšetřovanců dolehne až do okolních domů. Zde ve sklepeních hotelu pokračovala ve svých zvěrstvech, o jakých většina Pardubáků neměla ani ponětí. Ale to už patří do trochu jiné kapitoly.

Doslat jsem se ještě v té době také do rozhovoru s bývalým majitelem hotelu panem Boučkem, tehdy již starým pánem, který skončil rovněž v pracovním táboře. Vzpomínám si, že mě tehdy řekl, že až všechno přejde a nastane u nás opět svoboda, nechá ten svůj hotel vysvětit. Tehdy to jeho přání vypadalo ještě dost reálně. To se bohužel nesplnilo, ale snad by si ta budova zasloužila alespoň nějakou skromnou pamětní desku, protože to, co se v ní tenkrát odehrálo, přesahuje všechnu představivost průměrného občana.

Mgr. Václav Žemla