Přeloučský regenschori ? František Filipovský starší

Vzpomínky na otce tohoto oblíbeného představitele především komických divadelních, filmových a televizních rolí a symbolickou osobnost českého dabingu však postupně vybledly již kolem poloviny minulého století. Přitom byl pan František Filipovský starší od šedesátých let 19. století a počátkem 20. století výraznou postavou kulturního života, svým významem daleko překračující hranice města Přelouče, kde dlouhá léta působil jako ředitel kůru, kapelník a učitel zpěvu na měšťanské škole. Pro širokou českou veřejnost byl především významným hudebním skladatelem.

František Filipovský starší nebyl místním rodákem – narodil se dne 9. března 1845 v Rožmitále pod Třemšínem v okrese Příbram, a to ve velmi početné rodině pana Lukáše Filipovského. Jeho hudebního nadání si nejprve povšiml rožmitálský řídící  učitel pan Brož, který ho také jako první zasvětil do základů hudební nauky, a zároveň ho učil hře na varhany. Další jeho učitel, pan Novák, ho vyučoval hře na housle a na flétnu. Tento nástroj ovládl posléze virtuózním způsobem.

Nemajetný otec, Lukáš Filipovský, počítal původně u syna Františka s výukou řemeslu, ale po přímluvě obou výše zmíněných učitelů dal souhlas ke studiu na varhanické škole v Praze. Záhy se však potvrdily otcovy obavy, že na absolvování této školy budou rodině chybět finanční prostředky. František si proto musel vypomoci sám hrou na různé nástroje v pražských kavárnách, čímž se však dostal do rozporu se školním řádem. Po opakovaném varování přišel trest – vyloučení ze studia. Aby mohl zůstat v Praze a byl nadále nezávislý na finanční podpoře od otce, stal se členem známého orchestru Rudolfa Máši, ve kterém se záhy prosadil jako sólový hráč na flétnu a první houslista. Plných 8 let hostoval s tímto orchestrem v různých evropských městech a lázeňských místech, zejména v Německu a v Polsku. Toto angažmá ho natolik finančně zabezpečilo, že mohl podporovat nejen své stárnoucí rodiče a mladší sourozence, ale po návratu do Prahy uskutečnil i svůj dávný sen a úspěšně dokončil v roce 1868 studium na varhanické škole. Bezprostředně po jejím absolvování byl přijat jako flétnista za člena orchestru Prozatímního divadla, kde působil pod taktovkou Bedřicha Smetany a mimo jiné i po boku Antonína Dvořáka. Na to byl po zbytek svého života hrdý a rád vzpomínal např. na svoji aktivní účast při premiérách Smetanových oper Prodaná nevěsta a Dalibor. František Filipovský starší se s Prahou rozloučil již ve svých 27 letech, v roce 1872, když přijal místo ředitele kůru v Přelouči. Jako vynikající instrumentalista, hudební pedagog a organizátor  byl zároveň činný i jako kapelník městské hudby (mezi lety 1886 – 1901 i hasičské hudby), soukromý učitel hudby a také učitel zpěvu na místní měšťanské škole. Dirigoval též Pěvecko-hudební sdružení (hudebně – pěvecký odbor Občanské besedy). Městská hudba pod jeho vedením dosáhla takové kvality, že se o ní mluvilo jako o vážném konkurentovi kolínské Kmochovy hudby. Byla zvána k vystoupení i na pražském Žofíně. V Přelouči působil plných 47 let, a to až do své smrti dne 11. října 1919.

Na tehdejší hudební život v Přelouči si zavzpomínal hudební skladatel a bývalý ředitel měšťanské školy v Pardubicích pan Jan Hroch ve svém příspěvku do Almanachu, vydaném u příležitosti slavnostního otevření nové budovy přeloučské sokolovny v roce 1929. Uvádí se, že v Přelouči prožil 18 nejlepších let svého života a poukazuje především na své působení v „hudebním kroužku“, který za vedení pana ředitele Filipovského poskytoval hudbymilovným posluchačům i interpretům nezapomenutelné zážitky. Mimo jiné uvádí: „Každý si rád poslechl pana ředitele Filipovského, který ze své flautičky loudil sametově hebké tony, celé kaskády jiskřivých a perlivých pasáží, něžných melodií a přísně stavěných vět hudby klasické“. Pan ředitel Hroch vzpomíná dále i na dobrou pověst městské hudby, zpravidla řízené panem Filipovským. Ve městě působila i další hudební tělesa, jako např. „Ptáčkovci“ a „Karabcové“, pojmenovaná podle svých dirigentů. K tomu uvádí: „Byla pro nás velká radost, když se někdy všichni tito kapelníci sesedli – ač konkurenti – svorně u pultů, aby si zahráli některé vážnější skladby, které nemohli se svými soubory nacvičit. Bývalo-li to v létě, posedávalo na plotní podezdívce kolem „Besedy“ plno vděčných posluchačů“.

Skladatelská činnost pana Františka Filipovského staršího byla všestranná. Vytvořil mnoho výborných hudebních skladeb, z nichž si můžeme připomenout: houslový koncert Polonéza, Ouverturu na počest stých narozenin Františka Palackého, flautovou skladbu Tlukot slavičí, směs národních písní Hudební květy, Rej skřítků, Rozhovor klarinetů s flétnou, Švitoření sýkorek, Šveholení kosů, skladbu pro lesní roh Vyznání lásky, Dívčí smích, Rozehraný fagot, taneční skladby jako Nazdar Prozatímnímu divadlu, Šumařská polka nebo Dědečkův taneček, pochod Na rozloučenou, četné skladby chrámové atd. Jeho skladby přežily celá desetiletí a pronikly i daleko za hranice vlasti. Např. Tlukot slavičí byl ještě v druhé polovině minulého století oblíbenou repertoárovou skladbou.

Město Přelouč žilo v poslední třetině 19. a počátkem 20. století opravdu bohatým kulturním životem. Vedle inscenace místních ochotníků sem zajížděly známé herecké společnosti, jejichž ředitelé považovali toto město za svoji velmi dobrou „štaci“. Totéž se týkalo i hudební produkcí. Na každém kulturním představení ochotníků i profesionálů měl místní regenschori vyhrazené křeslo v první řadě. Takové vážnosti se zde pan František Filipovský těšil. Pro tehdejšího „městského správce“, pana Jana Dítěte, byl pan Filipovský jakýmsi kulturním pověřencem.

František Filipovský mladší vzpomíná v Almanachu, vydaném ke 30. výročí založení Základní umělecké školy v Přelouči ve školním roce 1979/80, na své dětství takto: „Jako malý chlapec se pamatuji na hluboké zážitky z návštěv slavných muzikantů, které Přelouč hostila a které jsem také poznal osobně. A byli to nějací umělci, jako slavní houslisté Kubelík a Kocián, Emma Destinová, Karel a Emil Burianovi, oba bratři Jeremiášové, národní umělec Jan Heřman, klavírista, a jiní. Ti všichni bývali hosty naší rodiny….

Z dětství vzpomínám na to, jak jsem jako kluk (to bylo před první světovou válkou) o každém Prvním máji běhal vždycky s otcovou kapelou po městě a směl mu nosit taktovku. Řečeno s Karlem Poláčkem: „ …. a lidé se koukali, a já se koukal, jestli se koukají, a byl jsem velice hrdý, že se koukají.“

Po celkový pohled na osobnost přeloučského ředitele kůru dejme ještě slovo jeho mladšímu rožmitálskému spoluobčanovi, panu R. R. Hoffmeisterovi, kterého cituje v časopise Krajem Pernštýnův, roč. 11 (r. 1930/31) autor příspěvku pod značkou N. P. takto: „Filipovský byl slovanská duše, … nenáročný umělec, tvořil spíše pro vlastní potěšení, než pro uznání veřejnosti, před níž se téměř skrýval; vydával své skladby, jen když je od něho nakladatelé sami vylákali, jinak je nechával v rukopisech ležeti a dával je opisovati každému, kdo ho o ně požádal. Tak se stalo, že se jeho skladby hrávaly na všech možných koncertech, on sám však z toho neměl pranic. Byl to mladý, krásný muž, vážné tváře a zasněných, jakoby do jiného světa obrácených zraků, hlava plná velkých záměrů a nadějí… Jeho Tlukot slavičí a jiné skladby zní dosud občas ve vlasti i v daleké cizině, ba až i za mořem, a udržují tak starou slávu rožmitálské hudební trojice: nešťastného a geniálního Jakuba Jana Ryby, Františka Drechslera a Františka Filipovského!“

Co však víme o soukromém životě pan regenschoriho? Svůj staromládenecký způsob života ukončil tento vážený a ctěný občan až ve svých 46 letech, tj. v r. 1891, kdy se zamiloval do osmnáctileté dcery z rodiny Obstovy. Obstovi se přistěhovali do Přelouče v roce 1866 z Bystrého v Orlických horách a postavili si zde ze svých úspor dům s krámem, kde paní Obstová prodávala střižní zboží. Dům stál v nynější Pražské ulici (dříve Poděbradově třídě) a měl číslo popisné 9. Paní Obstová ženichovi, který požíval velké vážnosti, přála. Přes značný věkový rozdíl (28 let), vzniklo sňatkem velmi hezké, harmonické manželství. Ještě v roce 1891 se narodila první dcera Eliška, v roce 1895 další dcera Marta a v roce 1899 pak třetí dcera Marie. Teprve za dalších 8 let, tj. v roce 1907, když bylo otci již 62 let, se narodil syn František, který se později proslavil především jako divadelní a filmový herec, posléze též jako dabér.

Přeloučský regenschori, pan František Filipovský starší, ukončil svoji životní pouť dne 11. října 1919. Zarmoucená rodina, občané a přátelé z blízka i daleka jej doprovodili na místní Svaté pole. Představitelé města umístili po jeho smrti na domě čp. 9 pamětní desku. V roce 1994 byla na témže domě odhalena pamětní deska i jeho zesnulému synovi, Františku Filipovskému mladšímu. K slavnostnímu odhalení došlo u příležitosti pořádání nultého ročníku „ Ceny Františka Filipovského za dabing“. Město Přelouč na oba tyto významné představitele české kultury nezapomíná.

Použité prameny:

1) J. Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského.

2) Krajem Pernštýnův, roč. XI. r. 1930 – 31, str. 130:

Článek „Skladatel“ od autora R. R. Hoffmeistra v příspěvku značky :N. P.

3) Československý hudební slovník osob a institucí, svazek prvý, A – L, Stát. hudeb. vydavatelství Praha, str. 322, r. 1963.

4) Almanach k otevření sokolovny v Přelouči z r. 1929:

Vzpomínka Jana Hrocha – „Náš kroužek“

5) Vlastivědná abeceda Dr. Theina: F. – František Filipovský, kapelník

6) Depozitář Městského muzea Přelouč: rodinné fotosnímky Františka Filipovského.