Zelené vzpomínání zámecké slečny

Ohlédnu-li se za svým kladrubským mládím, mezi všemi barvami, jimiž se od patnácti do devatenácti pestřilo, převládá zelená. Zelené a bílé plochy se střídaly na fasádách zámku, kostela, stájí, stejnobarevná byla fara, škola myslivna, hospoda. Zelené byly rozsáhlé pastviny, chundelaté remízky, mohutné stromy solitéry. Zelené byly lesy i uniformy kladrubských hajných.

A zelené byly hubertusy Josefa Smrkovského a jeho paní Katrin, kteří se na podzim 1946 zčistajasna objevili na hlavním nádvoří. Tehdejší generální ředitel Státních lesů a statků sdělil řediteli hřebčína, že má hlad, ten ho pozval domů na lívance a vzniklo cosi jako zelené přátelství. Otec učil Smrkovského tajům myslivosti, žák byl zvídavý a snaživý. V Kladrubech se mu zalíbilo, zalíbením se patrně netajil, protože podzimní hony v kladrubské bažantnici v Mošnicích byly stále rušnější a početnější co do účasti komunistických pohlavárů.

V paměti mi kromě ministra vnitra Václava Noska utkvěl hlavně Antonín Zápotocký. Na první hon přijel jen jako posměvačný kibic Smrkovského, na dalším už měl flintu taky a trošku se za to styděl. Dost ho dopalovali tělesní strážci. „Jak mají bažanti na mě táhnout, když je kolem horda pistolníků“, zdůvodňoval nevalné střelecké výsledky. Přesto počet bažantů jemu přisouzených byl úctyhodný. „Je jich aspoň pětkrát víc, než kolik jsem jich trefil,“ konstatoval později při poslední leči v zámecké jídelně.

Byly honosné obě. Jídelna, které se teď říká Císařská, i pohonební hostina. Na židle čalouněné červenou kůží ke stolu pro čtyřiadvacet osob zasedli vládní činitelé, jejich ochranka, šoféři. Ženy se tam, pokud se pamatuji, nevyskytovaly, vzpomínám si jen na manželku Zápotockého, prostou nenápadnou paní s drdůlkem. Chovala se přirozeně, nedělala ze sebe dámu, třebaže ji v budoucnosti role první dámy čekala.

Čas vládních honů kladl na mou maminku obrovské úkoly. Rozhodnout, co se bude jíst a pít, nakoupit potřebné suroviny v odpovídajícím množství, být hlavní kuchařkou v naší přízemní kuchyni a zároveň šaramantní hostitelkou o patro výše. Já bych se na jejím místě asi zbláznila, ona ten šrumec bravurně zvládla včetně konverze se sovětským velvyslancem.

Jmenoval se nějak od č, snad Čičikov a vypadal jako dobrácký strejda. Ovšem ruský strejda. Nejen kulatým obličejem a nosem pršákem, kterému se v Rusku říká kurnos, ale i vnitřně zakódovaným imperialismem. Tenkrát byl často v médiích citován výrok Jana Masaryka, že Československo je mostem mezi Východem a Západem. S mamkou jsme ho interpretovaly našemu Čičikovu při kávě a moučníku. Kulatý ksichtejček s kurnosem se nedobrácky zachmuřil. „Nět, vy náši!“ pronesl ostře. Bohužel, za krátký čas a na dlouhou dobu měl pravdu.

Z dob kladrubského mládí mi zůstal zelený kamarád Drahomír Moravec, nyní z Křivoklátu. O dva roky mladší, o dva centimetry menší, červené tváře, modré oči, barvu oblečení snad netřeba popisovat. Bydlel v domku na kraji lesa v části obce zvané Jelenišťata a od mého táty se téměř nehnul. Tahal vlečky, nosil kabát, loveckou sedačku, patrontašku, účastnil se honů a soutěží a pořídil si i psa. Hezkou důvěřivou psí slečnu, krátkosrstou ohařku Helu. Byla poslušná, rychle chápala, ale také najednou rychle zmizela. Zdrcený Drahoš přiběhl do zámku, modré oči dokrvava vyplakané, prý Helušku unesl jeden jezdčík ze vsi, o které se říkalo, že tam jedí psy. Táta dal okamžitě zapřáhnout, vzal svou vyřezávanou loveckou hůl, Drahoše a mne a jelo se div ne cvalem černočernou listopadovou tmou s lezavým mrholením. Dorazíme včas?

Věděli jsme, jak se únosce jmenuje, ale kde bydlí a koho se zeptat v černém liduprázdnu? V domku na pravé straně žlutě zasvítilo ozářené okno. Drahoš seskočil, přitiskl se k plotu předzahrádky a vykřikl: „Heluška! Heluška je tam! Přivázaná k noze od stolu v kuchyni!“ Sotva dořekl, strhla se bouře. V životě jsem neviděla otce tak rozzuřeného. Řval a bušil holí do plechových vrat, uši rvoucí rambajz zmlknul teprve, když si přešťastný Drahoš odváděl Helu do kočáru. Na zpáteční cestě se ke tmě a mrholení přidal studený ostrý vítr, ale nějak jsme to nevnímali. Až za ušima olízaný Drahoš tiskl k sobě zachráněnou fenku, já se tiskla k tátovi. Byl to můj král z pohádek, statečný a spravedlivý.

Statečného a spravedlivého komunisti vyhodili, zavřeli, pustili, zase vyhodili. Hoch z Jelenišťat si vzal Marušku z hájenky v Mošnicích, spolu učinili z lesního učiliště v Pískách u Křivoklátu nejhezčí a nejútlejší školní zařízení, jaké jsem kdy v životě viděla, a ze své vily nad hradem, kde užívají penze, mysliveckou ermitáž. Obrazy, sochy, parohy, parůžky, mezi nimi tátovy trofeje a diplomy, ze schodiště pak shlíží jeho štětcem malovaný portrét našeho nejslavnějšího psa, černobílého pointra Barda Nižbor. Je v dobrých rukou, vždyť ten malý mysliveček, který každý den pod ním chodí, byl očitým svědkem jeho triumfu na Memoriálu Podhajského v posledním poválečném svobodném podzimu 1947. Ten další se už naplnil i zlověstná věta: „Nět, vy náši!“ Naštěstí ne na věčné časy…