Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Poslední meet
V Pardubicích skončilo jedno podzimní dostihové odpoledne. Osmdesátá Velká pardubická steeplechase byla již rozhodnuta, závodiště utichlo. Nezvyklý ruch, který se tu dnes rozhostil, ustal. Taxis osiřel. Už se také stalo, že všeobecně očekávaný vítěz Korok, jinak outsider, odepřel skok, a zůstal před Taxisem stát. A po krkolomném pádu několika koní zůstal za příkopem ležet Bilet, pro něhož tu zbyla jen plachta jako závěr tragédie koně. Ohromné množství lidí se již rozešlo, rozjelo na všechny strany, vše tu na závodišti umlkalo. Blížil se kvapem večer. Rozloučil jsem se s několika přáteli, s nimiž jsem se tu po dlouhé době setkal. S nimi jsem zavzpomínal, a rozloučením jsem byl dojat. Váhal jsem s odchodem, ani jsem také nemusel spěchat, ale nostalgické rozpomenutí mne tu zdržovalo. Zapuzoval jsem myšlenku, že tu jsem naposled, že je třeba se rozloučit. A pak jsem se rozhodl: vrátil jsem se na tribunu, na tu starou, které již prorokují konec, a vstoupil až na nejvyšší místo, abych se rozhlédl po závodišti. Doléhá ke známé kulise Zelenobranské dubiny. Tuším v soustředěném pohledu i siluetu mého rodného města kolem Zelené brány, skrytou za okrajovými novostavbami, které výškou ji zacloňují.
Hladina vodního příkopu se teď leskne ocelovou modří. U taxisu se tmí hluboký příkop s dosud čerstvými stopami koňských kopyt v rozrytém drnu. Jak je tomu už dávno - vzpomínám - a divím se: mnohem víc, než před půl stoletím. To ve svém dětství jsem s rodiči stával o dostihách tam u té popkovické silnice, na okraji cvalovky, vroubené řadou štíhlých topolů. S jakým zaujetím jsem přihlížel vzrušenému ději na dostihovém kolbišti... Snad to dnes už není pouhá iluze, ale vzpomínám, že to vždycky bývalo v takovém dni, plném podzimní pohody - ošklivé dny se ze vzpomínek obvykle vytrácejí - kdy mezi jasnými barvami podzimu se na slunci jasně odrážela cihlově červená barva jediné tribuny, se které dnes se po dráze rozhlížím. Tenkrát odtud zněla po celé prostoře hlučná hudba Šlemrova souboru, řízená známým kapelníkem Slejškou.
A pak mne vzpomínky zanesly do jiných let, zcela odlišných... To jakoby se plnily bez zábran a obtíží, snad také jako v předurčení, tužby dětských let a snů dávných dob: jako důstojník jsem se mohl na tomto závodišti projíždět. V poklidném čase, také plném pohody, jsem prožíval školení a jezdecký výcvik v pardubickém jezdeckém učilišti, kdy dostihovou dráhu a mnohé její překážky, jsem absolvoval v sedle, se svými kamarády, a jak častokrát... Souhra vzpomínek na krásu hipického sportu mne zavádí i do dalšího působiště v Olomouci: pociťuji hebké ovinutí paží, hedvábí zvlněného vlasu, rytmus láskyplného srdce, a zase se mi jen vybavuje zařehtání koně Hérakla v plném cvalu. Jak vnímám slast krásných vzpomínek na prožité doby... A je mi smutno, teskno, v mém osamění, samotě, která se neúprosně hlásí i s příchodem stáří a neodvratného konce...
Dívám se znovu na závodiště: sleduji průběh známého kurzu velké steeplechase, od překážky k překážce. Znovu tak prožívám vzrušení, rozmach, kmih, skok i pád koní. Ta masa jezdců se bortí na doskočišti Taxisova příkopu. Jaké historie se tu spolu se zápolením rozvíjely, rozpadaly a tříštily naděje. Mnohá epizoda se k těmto místům váže, tragické skazky i směšné historky přecházejí z vyprávění jedné generace na nové, dorůstající a mladé jezdce, třebaže mnoho z toho padá v zapomenutí.
Zahleděn v tu stranu, kde kdysi stával Kamenný dvůr, na okraji rovného a rozlehlého cvičiště, na celém prostranství v létě jakoby posetém bělostnými květy kopretin, znovu vidím místo, kde kdysi krátce po startu na nízkém dvojbradlí padl i s koněm můj učitel, kapitán Popler, aby se víc k životu nezdvihl. Byl to tehdy velmi smutný závěr dostihového dne v tom roce 1932.
Z rozlehlé pláně, kam kdysi vedla trasa tohoto dostihu přes známý popkovický vrbový plot a kterou dnes jen tuším za hradbou nynějších budov a hangárů letiště, se pozvolna zvedá opar večerní mlhy. Ticho a klid se mísí do hebkých závojů, které zahalují obzory i blízké okolí a snižují viditelnost. Šero podzimního podmanivého podvečera odvádí pozornost víc a víc ke vzpomínkám na dávno uplynulý čas. Jaká melancholie pojednou, jak se mi strašně zastesklo, jak je mi smutno...
Z mlh jen vystupuje představa řady topolů někdejší Máteřovské aleje, na podzim vždy zalité množstvím povadlého šustivého listí, jakoby rozsypaných zlatých penízků. A tu se mi zdá, že z nedalekého lesíka se blíží dusot koní, ruch živého kroku či klusu sevřených jezdeckých kavalkád, s oním prazvláštním zvukem kovu uzdění třmenů a klapotu podkov, který vždy takovou skupinu koní doprovází. Vnímám blížící se šum množství, vystupující z chuchvalců šedomodré mlhy. Jakoby se blížil ohromný přízrak úchvatného pohybu rozvinujícího večerní ticho. To sem z přítmí mlhoviny na cílovou rovinku vjela početná družina jezdců jedním tlumeným šumem. V pravidelné krokové pasáži míří kolem tribuny do sítin Hadího příkopu před borovou kulisou.
Poznávám řady známých jezdců v namodralých konturách, kteří jako fantom a bez hlesu, v zsinalých siluetách, upřeně hledící jedním směrem daleko kamsi k městu i dál, do dálek kolem mne míjejí tribunu na své šalebné cestě. Soustředěně hledím mezi jezdce, vyhledávám známé a poznávám je. Už mnoho jich tu je na truchlivém shromáždění: všichni mí bývalí učitelé z jezdeckého učiliště, představení a učitelé jízdy, mezi nimi rutinovaní jezdci ze závodišť, kolbišť i dostihových drah, moji přátelé a kamarádi - ba i ti mladší, kteří už zemřeli, padli nebo byli popraveni či všichni ti, kteří byli mrtví zastiženi v sedle. Podle chodů koní, obrysu, míry posunu a přilnutí poznávám i jejich oblíbené koně. Ale jedou další a další, jiné houfy a skupiny, jak při panichidě shromážděné jedno bratrstvo poutané přízní a zálibou jezdeckého sportu i turf u. To už tu jsou jezdci dávno minulých dob, jež znám jen z vyprávění, z historie a z vyobrazení. Možná, že některé jsem vídával ve svém dětství. Všechny je sem na závodiště do Pardubic vedla jediná touha : na dostihy a za kamarády.
Mimoděčně svým postojem se sklopenou hlavou zdravím to smutné defilé jezdců, kteří již patří minulosti, jako důstojník dbalý čestné úcty: To Vás, pane plukovníku Otte, uprostřed svých velitelů z učiliště. I Vás všechny, kteří jedete v suitě majora Schónigra spolu s majorem Seyfriedem a plukovníky Lechnerem i Hanfem, se Šťastným a Buzkem. I Vás, milý pane podplukovníku Venturo, který ještě krátce před svou smrtí jste mi poslal své vyobrazení Eliotova skoku na olympiádě. A všechny Vás jezdecké důstojníky za Čočkem, Navrátilem, Jandou i Statečným, i Vás, kteří jste od jezdectva, vozatajstva nebo od dělostřelectva. Mnoho je Vás, opravdu mnoho, ani jsem se nenadál...
Ale jedou ještě další. Večerní šero tlumí jejich dresy: to jsou pánští jezdci, žokejové a ostatní důstojníci, z nichž mnozí tu byli mezi vítězi na dostihové dráze, ba někteří několikrát za sebou. Je tu řada důstojníků bývalé rakousko - uherské armády, dragouni, husaři i huláni, příslušníci armády německé, francouzské, srbské i anglické. Co cizích jmen se tu vystřídalo a bylo zapsáno do knih vítězů, účastníků a také odepsáno při odchodu z pozemského života: Metternich, Herbert, Baltazzi, Philips, Kinští, Fletcher, Georghegan, Rosák, Horáčkové, Bastian, Bartosch, Dachowski, Syrový, Holoubek, Charous, Stateční, Aubrecht, Reiner a další. Jsou tu zakládající členové někdejší dostihové společnosti i parforsní honební skupiny se svými předními šlechtici, mástry a nejobětavějšími pracovníky v turfu, který kdysi byl tak oblíben a v čele společenského zájmu, aspoň v Pardubicích určitě. A jak oblíben obdivovateli...
Zaujat utvářením představ a přeludů toho všeho, co už minulo, ani nepozoruji, že jsem tu na tribuně sám. Tak jsem upoután tím fantastickým dějem, rozvíjejícím se v soumraku večera, s tak přesvědčivými obrazy lidské pomíjejícnosti spolu s jejich tužbami a snažením, přáním a vysněným světem, v němž mizí i všechny úspěchy a zásluhy.
Víc a víc mne obestírá smutek, bolest rozpomínek na ten uplynulý čas, který tak minul, tak rychle odplynul a s jakými životními zvraty... A připomíná, že není ještě konec těch řad, které tu kolem mne míjely, že mezi nimi chybí mnozí a další a jiní, kde je místo i pro mne...
Ta tklivá vzpomínka dnes je mým pozdravem mnohým, kteří mne předešli, aby nastoupili při oné nesmlouvavé výzvě k meetu, kterou jednou i já na pokyn uposlechnu, abych mezi ně se zařadil, nasedl na svého Hérakla: To až zazní signál fanfárové fráze z Haydnovy symfonie D-dur, tlumeně zatroubena lesním rohem:
