Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Listopad 1989 ve vzpomínkách (k 7. výročí)
Nechodím často do kina, ale když už tam jsem, vytrvám do konce představení, byť bylo sebe hloupější. Jen jednou jedinkrát jsem učinila výjimku. V úterý 21. listopadu 1989. V kině Jas běžel film Indiána Jones a chrám zkázy, v kabelce jsem měla tlustou svíčku a místo vedle mne bylo prázdné. Manžel se nevrátil z chalupy, kam odjel robotit v pátek 17. listopadu. Odříznut od novin a televize nevěděl nic. Nevěděla jsem ani já. Teprve v sobotu mne uhodila do očí maličkými písmeny zprávička připojená k článku o pochodu studentů z Albertova na Vyšehrad k uctění památky Jana Opletala:
Podle ČTK se část demonstrantů vydala z Vyšehradu do centra Prahy a pokusila se narušit veřejný pořádek.
Zavětřila jsem a pustila si večer Televizní noviny, které jsme jinak dlouhá léta pečlivě vypínali hned po úvodní znělce. Hlasatel Morávek jako první chod naservíroval zprávu, že došlo k demonstraci na Národní třídě, pořádkové síly zakročily a sedmnáct demonstrantů bylo zraněno. O čtyřiadvacet hodin později týž moderátor vyvracel fámu, že na následky zranění zemřel student Martin Šmíd. Kratičký záběr na hořící svíčky a samizdatské úmrtní oznámení pod sochou sv. Václava. Mlčky se k němu skláněly mladé vážné tváře. MUDr. Ždichynec už mluvil o třiceti osmi zraněných, zhmožděniny celého těla, přeražené ruce, zlomená lopatka, otřesy mozku. Kolo dějin nabralo akceleraci. Stávka studentů, stávka divadelních umělců.
Napětí, neklid a samota mne vyhnala v pondělí večer do tělocvičny školy na Dubině. Cvičitelka Jana Taucová, její nakažlivý úsměv, elán a strhující rytmy z reprobeden mi na hodinu vygumovaly z hlavy dusání historie, ale hned po cvičení mne vrátila do skutečnosti paní H. „Na Václaváku je prý sto tisíc studentů", pošeptala mi a dodala nechápavě: „Co chtějí? No řekněte, co jim chybí? A ti umělci. Vždyť těm taky nic nechybí." „To by bylo na dlouhé rozpravy," odbyla jsem ji stručně a doma si lámala hlavu, jak odpovědět jedním slovem na její otázku. Mravnost? Perspektivu? Spravedlnost? Muži můj, kde vězíš, tady se dějí takové věci a ty si plácáš maltu na Vysočině!
A tak jsem v kině seděla sama, hleděla na plátno a všechno to střílení, škrcení, bodání,úprky a úniky mi připadaly šíleně nudné ve srovnání s tím, že se venku na ulicích rozhoduje o osudu mé země. Nikdy se nedovím, jak dopadl neprůstřelný Indiána Jones, v půli představení jsem vyrazila do listopadové tmy.
Divadelní schodiště do posledního místečka zaplněné studenty, plamínky nespočetných svíček na obou širokých parapetech, od protějšího nároží směrem ke kostelu tekl černý lidský proud, skandování Svoboda! Svoboda! Pod prvním schodem jsem rozžala svíčku, chlapci a děvčata se s porozuměním rozestoupili, vyšla jsem vzhůru a přidala chvějivé světélko k ostatním. Sama jsem se chvěla také. Zimou, strachem, očekáváním.
Ve středu jsem už sama nebyla. Dostavil se manžel i nejmladší dcera Zuzana s dojemně vzdutým bříškem, ve kterém zrála Lucinka. Vzrušeně se debatovalo, co bude dál. Tatíček pesimisticky prohlásil, že tohle všechno rozhodnou dělníci a ti že do toho nepůjdou, protože nemusej moc dělat, prachy berou a piva je dost. Zuza se rozčilila: „Táto, já tě nechápu. Dvacet let na to čekáš a teď ani nemáš radost a říkáš, že to projedem. A já se tak těšila, že moje dítě se narodí do něčeho lepšího!"
Špatným prorokem byl ten můj, ale v jednom měl pravdu. Rozhodli to dělníci. Druhý den vypískali ve Vysočanech Miroslava §tc i na a s vlajkami a transparenty se odebrali na Václavák. V Pardubicích jsme o ničem nevěděli a nálada byla stále stísněnější. Na Vysoké chemické se měl promítat záznam z pátečního masakru na Národní třídě, ale nepromítal se. Studentská stráž u vchodu vysvětlovala, že běžel třináct minut, pak ho rektor zakázal. Útulek jim nabídl vedoucí provozovny ve Smilově ulici, ale tam to zakázal MěNV pod pohrůžkou dvacetitisícové pokuty za pobuřování. Srdce se svíralo při pohledu na promrzlé, promodralé, ale odhodlané mladičké tváře. „My se bojíme, ale nemůžeme jednat jinak. Nenechte nás v tom samotné!".
Cesta od školy k divadlu trvala nekonečně dlouho. Výkladní skříně polepené hesly, rezolucemi, zprávami. Vesměs špatnými. Budova televize prý obsazena STB, k Praze se stahují tanky a jednotky Lidových milicí. Davem na přeplněných chodnících se proplétaly hloučky pobledlých unavených studentíků, vylepovali nové a °ové materiály a lidé četli a četli. „Ať Bůh dál zůstává s touto krajinou .." zpívala druhý den na balkonu Melantrichu Marta Kubišová a z balkonu Východočeského divadla herečka Věra Galatíková oznámila demisi Miloše Jakeše. Kolo dějin nasadilo nejvyšší obrátky, v jejich tempu jsem kmitala od rádia k televizoru a naopak, takřka nespala, takřka nejedla, jen občas si lokla rumu přímo z láhve. Sobotní mítink na Letecké pláni, nedělní přímá reportáž ze zasedání předsedů KSČ městských organizací v Praze. Jakási soudružka lkala, že když smrt komunistům, ona je ochotna za stranu život položit, načež ředitel Realistického divadla Fréhar suše poznamenal, že „Kdybysme byli míň oddaní a víc schopní, nemuselo k této situaci vůbec dojít."
Odpoledne jsem zase brečela. Ne vztekem jako v pátek, kdy televize konečně ukázala část toho, co se dělo před týdnem na Národní třídě, ale radostí a hrdostí při pohledu na znovu zaplněnou Letenskou pláň. A vybavila se mi tvář Michala Krále, žáka df ihého ročníku plynárenského učiliště, který mi v druhé polovině řfjna přinesl svou báseň nazvanou Touha. Nejednalo se o touhu milostnou, jak ostatně svědčí její závěr: Né, tahle vláda dlouho nevidrží!
Báseň jsem pochválila, hrubou chybu vytkla a dodala s povzdechem: „Kéž byste měl pravdu!" Za necelý měsíc ji měl.
