Jan Veselý (20.5.1855- 12.9.1920) - zakladatel bihdanečských lázní

Svým dětem tak mohl vytvářet dobré podmínky pro vstup do života. Dospívajícímu Janovi třeba umožnil vystudovat v Třebíči na Moravě reálku, tedy v dnešním pojetí střední školu. Po návratu ze vzdáleného města pomáhal Jan Veselý otci v jeho podnikání. Vlastní rodinu založil na počátku osmdesátých let 19. století.

Jeho svatba byla naplněním rčení „svůj k svému“. K oltáři si přivedl Marii Šadovou, dceru statkáře ze Svítkova. Nevěstino věno i ženichovo jmění umožnilo, aby se Jan Veselý stal nájemcem rybničního hospodářství, které tak výrazně i nyní dotváří krajinu kolem Bohdanče. Řídil ho z domu na Haltýřích, které jsou jeho správním centrem též v současnosti. Stejně jako dnes byl již tehdy prodej ryb velmi výnosný. Mladý muž tak mohl i na delší čas opouštět rodinu a cestovat po okolních zemích. Poznával jiný svět a některé jeho rysy chtěl přenést domů.

Jan Veselý se vzhlédl především v podnikatelských aktivitách. Chtěl však jít samostatnou cestou, nepokračovat jen v díle svého otce. Uvědomoval si, jak populární je lázeňství. Po celých Čechách i na Moravě tehdy vznikala četná léčebná zařízení, kam si movitější klientela jezdívala odpočinout a léčit své neduhy. Když se mu blížila čtyřicítka, měl již jasno v tom, že rovněž on lázně založí. Nedbal přitom na svého otce, který mu připomínal nedostatek finančního kapitálu k zahájení lázeňského provozu i organizační těžkosti s jeho zabezpečením.

Postupně si Jan Veselý ujasňoval, kde začne lázně budovat. V potaz přicházel Hradec Králové a rodné městečko. Do Hradce Králové by se sice libišanská rašelina ke slatinným koupelím vozila snadněji; dostupnější byl i pro pacienty vzhledem k dobrému silničnímu a železničnímu spojení, nicméně bohdanečský rodák se rozhodl svůj záměr naplnit doma. Již předem si k tomu v podstatě nevědomky vytvořil podmínky, když si roku 1893 od pražské záložny na místním náměstí koupil rohový dům čp. 7.

Za čtyři roky od zmíněné koupě nabyla idea založení lázní pevné obrysy. Členům bohdanečského zastupitelstva byl na jaře 1897 předložen návrh, aby se 19. března sešli a seznámili se „s obmyšleným zřízením lázní rašelinných v čp. 7“. Když se po schůzi rozcházeli, mohli mít oprávněně pocit, že pro předloženou myšlenku udělali zatím vše, co bylo zapotřebí. Nesmetli ji ze stolu a neměli k ní ani přespříliš výhrad. Naopak chtěli, aby nezůstala pouze na papíře. Proto ustavili k jejímu naplnění pod názvem „kuratorium“ reprezentativní orgán ve složení: Josef Čech – starosta; Václav Polák – vůdčí činitel místní Občanské záložny; Jan Veselý – iniciátor schůze a předkladatel návrhu na zřízení lázeňského provozu, navíc i majitel příslušné nemovitosti; Jan Uhlíř, Jan Mareš, Alois Gočár a Václav Náhlík – movití občané a členové obecního výboru, jak se v oněch dobách říkalo dnešnímu zastupitelstvu.

Následující dny byly pro zasvěcené doslova hektické. Hned 20. března se upřesňovalo, kudy se bude do budoucího lázeňského areálu vlastně vjíždě O čtyři dny později se dohodlo, že dokončované stavební plány budou co nejrychleji odeslány ke schválení císařsko– královskému místodržitelství do Prahy. Po dalších čtyřech dnech byl dozorem nad uvažovanými pracemi pověřen Jan Veselý. Ke všemu příliš

dlouho netrvalo ani to, čemu nyní říkáme stavební řízení, takže se hned v dubnu 1897 přistoupilo k přestavbě dosavadního lihovaru na lázeňskou budovu.

Jan Veselý však se svým záměrem vytvořit z Bohdanče lázeňské místo neuspěl u svého otce, ani u některých svých spoluobčanů. Oporu mu zato poskytovali dva osobní přátelé. Jejich slovo přitom mělo mezi ostatními lidmi značnou váhu. Jednalo se totiž o místního faráře Adolfa Schlögla a Rudolfa Košťála, který byl na radnici obecním tajemníkem, tedy hlavním úředníkem.

Všichni tři si uvědomovali, jak se bude muset změnit samotný Bohdaneč. Až dosud to bylo zakřiknuté městečko, které navíc stále výrazněji ztrácelo na významu. Jistou živost mu sice dodávala vojenská posádka, ale k výstavnosti i bohatému společenskému

životu bylo velmi daleko. Vše se mělo zanedlouho změnit.

Po zkušebním provozu v předchozím roce přijeli do lázní první pacienti roku 1898. Ubytováni byli hlavně v rohovém domě na náměstí čp. 7. Ten se od dnešní podoby výrazně lišil. Byl mnohem zdobnější díky tomu, že na omítce dal Jan Veselý namalovat třeba tři obrazy: svatého Václava, svaté Ludmily a blahoslavené Anežky. Restaurační místnost přitom již tehdy byla v prostorách, kde se i nyní nachází. Zato další lázeňské objekty byly značně vzdálené tomu, jak je dnes vnímáme. Chyběl i park, jehož počátky položily lípy, které byly mezi hlavní lázeňský dům a bývalý lihovar přesazeny od kostela.

Plány na rozvoj lázní měl Jan Veselý vpravdě velkorysé. Na prahu dvacátého století koupil na náměstí další dům, a to čp. 6, který dodnes pacientům slouží. Snažil se také lázeňským hostům zpříjemnit cestu do Bohdanče. Ti byli až do roku 1901 odkázáni na dostavníky, případně nájemní kočáry. V onom roce ovšem koupil výrobek firmy Laurin a Klement – autobus. Ten začal jezdit mezi Pardubicemi a Bohdančem,

přičemž zvláště pro děti byl každý jeho příjezd nebo odjezd velkou atrakcí. Zmíněné i další počiny Jana Veselého finančně zcela vyčerpaly. Musel se proto zadlužit u místní Občanské záložny, ale zakrátko neměl prostředky ani na splácení úroků. To byla voda na mlýn všem těm, kteří až dosud veřejně nebo jen pokoutně zpochybňovali jeho počínání. Dokonce se neštítili ani toho, aby vydávali pohlednice

poškozující dobré jméno lázní.

Krize podnikatelského počínání Jana Veselého vyvrcholila v roce 1906. Lázně šly do dražby a on je musel opustit. V jednapadesáti letech se tak ocitnul před otázkou, co dál. Cítil odpovědnost k rodině a životní nezdar chtěl překonat. Oporou mu byli ti nejbližší. Nic mu nevyčítali ani dcera se synem. Zejména však Otakar Veselý po letech vzpomínal, jak zlé to byly dny, když se rodiče z lázní nuceně stěhovali. Bohdanečské veřejné mínění se ovšem postupně přiklánělo na stranu zakladatele lázní. Jan Veselý byl dokonce již roku 1911 jmenován čestným občanem města. Stalo se tak devět let před jeho úmrtím. Zemřel v neděli 12. září 1920 o osmé hodině večerní. O tři dny později bylo jeho tělo uloženo do rodinné hrobky na zdejším hřbitově.

Netrvalo také ani rok a zakladateli lázní se dostalo velké pocty. V červenci 1921 byla Janu Veselému zasazena pamětní deska na hlavní lázeňskou budovu. K přítomným tehdy jako hlavní řečník promluvil učitel místní školy František Hadač a slova uznání pronesl též bohdanečský starosta Josef Thám. Na důstojnosti celému aktu navíc dodaly oslavné sbory, přednesené pěveckým sdružením „Škroup“.

Slavnostní shromáždění mohlo proběhnout, neboť lázně žily a dokonce se rozvíjely. Nestihnul je tak osud některých obdobných malých lázeňských míst, které po první světové válce s proměnou životního stylu i zvyšujících se nároků na zdravotní péči upadaly v zapomenutí. Bohdaneč se náporům nového věku úspěšně bránil a dokázal se jim přizpůsobovat. Bylo to potvrzením toho, jak životaschopná byla idea, kterou Jan Veselý začal prosazovat v druhé polovině devadesátých let 19. století.



Literatura a prameny:

Kniha o městě Lázně Bohdaneč, nakl. MILPO, Praha 1998

Slatinné lázně Bohdaneč, rukopis J. Ledna (uložen v archivu ke kronikám Lázní Bohdaneč);

Městský úřad Lázně Bohdaneč