Rodák z nejslavnějších

Čtvrtek 7. října 1847 byl pro holické občany obyčejným všedním dnem. Nikdo tehdy nemohl tušit, že malý človíček, který se toho dne narodil v bytě na městské radnici lékaři Františku Holubovi a jeho ženě Anně a dostal jméno Emilián Karel Jan, se jednoho dne stane slavným cestovatelem, který proslaví svoje rodné město i svou vlast po celém světě.

V Holicích prožil Emil dětství a první školní léta, nejprve ve škole vedle kostela sv. Martina, poté ve škole na Starých Holicích a dle dochovaných záznamů to byl žák velice pilný. V roce 1857 se Holubovi stěhují do Pátku u Loun, kde otec získal lépe placené místo panského lékaře na velkostatku. A možná že právě zde udělal pod dohledem otce první krůčky cestovatele a badatele. Zajímala jej přírodověda a archeologie, s otcem vyrážel na výpravy do okolní přírody, na kterých rozšiřoval svoji sbírku zkameněnlin, nerostů, archeologických předmětů, hmyzu, rostlin a anatomických preparátů. Velký vliv na jeho rozhodování a na to, že jeho volba padla na Afriku, měl i slavný cestovatel David Livingstone a četba jeho díla. Holub byl i nadále výborným žákem, a tak nebylo divu, že začal studovat gymnázium, nejprve v Praze a poté v Žatci. Maturitní zkoušku složil Emil Holub v roce 1866 a na podzim téhož roku byl zapsán na Fakultu lékařství Univerzity Karlovy. Na toto jeho rozhodnutí mělo nade vší pochybnost vliv na to, že lékařem byl nejen jeho otec, ale i jeho velký vzor David Livingstone. Léta jeho pražských studií připomíná pamětní deska na domě č.p. 35 v Nerudově ulici na Malé Straně s nápisem „Zde bydlel za univerzitních studií r. 1866 – 1872 cestovatel africký Dr. Emil Holub“, odhalená v roce 1907. Již za studií lákal Emila Holuba stále více a více jeho sen – Afrika. Navštěvoval Náprstkovo muzeum, kde se seznámil s Vojtou Náprstkem, který se stal jeho životním přítelem a rádcem a podporoval jej v jeho plánech. Promován na doktora lékařství byl Holub 24. února 1872 a již v té době byl pevně rozhodnut uskutečnit svůj plán – vydat se na objevitelskou cestu do jižní Afriky.

A tak 18. května roku 1872 nastupuje Holub v Anglii na loď a vyplouvá ke kýženému kontinentu.Na africkou půdu vstoupí poprvé 1. července 1872, a tím začíná jeho první africká cesta, která bude trvat sedm let a během níž prozkoumá rozsáhlé oblasti jižní Afriky, provede četná přírodovědná, etnografická a etnologická pozorování, loví zvěř, sbírá hmyz a přírodniny. S Afrikou se Holub rozloučil v létě roku 1879. Výsledkem jeho sedmiletého bádání je téměř 31.000 kusů sbírkových předmětů, které během oněch sedmi let postupně zasílal do Evropy. Přiváží s sebou také dvanáctileté bečuánské děvče Bellu, o které doktorka Milena Secká z Náprstkova muzea říká: „Bella byla zřejmě něco jako dětská služebná. Zarazilo mne, když jsem si při pročítání dobových zpráv všimla, že je v inventáři Holubových sbírek z cest vedena jako jedna z položek. Ale z toho, co víme, tak s ní zejména dámy z kruhu kolem paní Náprstkové jednaly jako s rovnocennou bytostí. Holub Bellu proti její vůli odvezl při své druhé cestě do Afriky a vrátil ji jejímu kmeni. O jejím dalším osudu se už nic neví.“ Holub se navrací ne jako neznámý mladíček – dobrodruh, ale jako muž s puncem slavného cestovatele, kterého zná celá Evropa a je uznáván i v odborných kruzích. Nevídaného uvítání se mu dostalo v Praze; ze všech stran na něho prší gratulace, ocenění a pozvání. Vydává cestopis „Sedm let v jižní Africe“, absolvuje nespočet přednášek (což byl jeho hlavní zdroj příjmů) po celém Rakousko-Uhersku, přijímá pozvání do Anglie. Ve Vídni pak zažije osudové setkání. Při uskladňování sbírek v Rotundě ve vídeňském Prátru se v roce 1879 seznámí s mladičkou Rosou Hoffovou, se kterou se v listopadu 1883 ožení (a ona přijme české jméno Růžena). A tady byl kámen úrazu. Česká společnost

mu nikdy neodpustila, že si vzal Rakušanku přesto, že měl vážnou známost s Češkou, Bertou Novákovou. Ta na něho věrně čekala po celých sedm let jeho první africké cesty a Holub jí za tu dobu napsal nespočet dopisů.

V roce 1880 uspořádal výstavu na Střeleckém ostrově. Inventář vypočítává bezmála 31 tisíc předmětů, trofejí, vzorků a kreseb. Po skončení výstavy rozdal Holub školám a různým institucím nashromážděné exponáty. Později mu budou mnozí vyčítat toto bezhlavé rozdávání.

Podruhé se do Afriky vydává Holub 22. listopadu 1883. Jeho plán je velkolepý – chtěl projít z Kapska napříč celým africkým kontinentem až do Káhiry. Doprovází jej novomanželka Růžena a pět mužů, které si vybral z více jak sedmi set nabídek – Josef Špíral, Karel Bukač, Oswald Söllner, János Fekete a Antonín Halouska. Tato druhá cesta, která skončila v roce 1887, byla od počátku provázena četnými obtížemi. Výpravu pronásledovala malárie, které podlehli Josef Špíral a Karel Bukač, nemocného Antonína Halousku poslal Holub zpět do Evropy. Vše vyvrcholilo tragédií 2. srpna 1886 u vesnice Galulonga na území Mašukulumbů, kam se Holub vydal i přes četná varování.

Onoho nešťastného dne byl Holubův tábor Mašukulumby přepaden. Ti zpustošili stany v táboře a o život přišel Oswald Söllner. Holub také přišel o více jak polovinu svých deníků (zachránil jich pouze čtrnáct).

Po této tragédii již Holub nemohl přemýšlet o pokračování ve výpravě a rozhodl se vrátit. Jeho smělý plán je v troskách. Po strastiplné cestě se dostává do Kapského Města, odkud se v září 1887 vrací do Evropy.

I přes nepřízeň osudu se Holubovi podařilo nashromáždit velké množství exponátů (přes 13.000), které vystavil v roce 1891 ve vídeňském Prátru a v roce 1892 v Průmyslovém paláci v Praze (o velikosti výstavy svědčí fakt, že na její přepravu z Vídně do Prahy bylo zapotřebí 72 nákladních vagonů). Obě výstavy se setkaly s velkým ohlasem jak ze strany laické veřejnosti, tak i z odborných kruhů. Část domácího prostředí mu však měla za zlé, že svou velkolepou výstavu uspořádal nejdříve ve Vídni. V dobových novinách vycházely články představující Holuba jako kolaboranta a zrádce. Vytýkalo se mu velikášství a bohémský způsob života. Na druhé straně ale národ Holuba obdivoval. Kdejaký spolek nebo město si pokládalo za čest jmenovat jej čestným členem či občanem. (Stal se i čestným občanem rodných Holic. Ty mu připravily srdečné přijetí a pojmenovaly po něm jednu z ulic – „Ulice Dr. Holuba Afrického”.)

Po skončení úspěšné výstavy nabídl Holub sbírky Muzeu království Českého v Praze (tehdejší název Národního muzea). Tento v pravdě královský dar byl odmítnut (!), a to především přičiněním profesora A. Friče, přednosty zoologického oddělení muzea. A tak se rozsáhlá sbírka rozplynula rozdáním různým institucím.Čechy a potažmo i Evropa přišly díky nepřejícnosti, rivalitě a závisti několika jedinců o nejrozsáhlejší africkou sbírku, jaká kdy byla na kontinentě shromážděna. Ale tak už to někdy chodí.

Holub se opět vydává na přednáškové turné, při kterém navštěvuje, kromě měst v Rakousko-Uhersku, například Anglii či Francii. V letech 1894 – 1895 se vydává na pozvání zeměpisné společnosti ve Washingtonu na americké přednáškové turné, které se setkalo s velkým úspěchem. V roce 1890 mu vychází dvousvazkový cestopis „Druhá cesta v jižní Africe. Z Kapského města do země Mašukulumbů“.

Na Holubově zdraví se však začal stále více projevovat jeho jedenáctiletý pobyt v Africe. Trpěl následky tropických nemocí a jako lékař věděl, že to bude nad jeho síly. Přesto se dál věnoval přednáškám a připravoval další africkou cestu. Jeho zdravotní stav se však v roce 1901 prudce zhoršil. Tuto krizi již slavný cestovatel nepřekonal a 21. února roku 1902 umírá ve Vídni ve věku nedožitých 55 let. Pohřben byl, za účasti mnoha významných osobností, 24. února 1902 na čestném oddělení ústředního vídeňského hřbitova, kde spočívá dodnes.

Holice na svého nejslavnějšího rodáka nezapomněly. V roce 1909 mu byla odhalena pamětní deska na městské radnici, v roce 1947 pamětní deska ve staroholické škole a v roce 1949 cestovatelova socha na holickém náměstí (v současné době stojící naproti poště). V roce 1966 byl otevřen Památník Dr. Emila Holuba – Africké muzeum a v roce 1997 na něm byla, při příležitosti 150. výročí cestovatelova narození, odhalena jeho busta. Jméno Dr. Emila Holuba nese i holické gymnázium.

Na závěr tohoto krátkého portrétu slavného cestovatele bych rád vzpomněl jeho krédo, které by nemělo být zapomenuto a které bychom si měli občas připomínat i dnes: „Toužil jsem prospět vědě a vlasti své“.