Rod Hylmarů a Sokol

Bratr Jindřich Hylmar, rodák z Nové Paky, si po příchodu do Pardubic a několika letech praxe otevřel vlastní obchod Hodinářství a zlatnictví. Oženil se a z tohoto krásného manželství se narodila tři budoucí sokolská káňata: nejstarší Miroslav, Vladimír a Zdenka. Brzy se stal náčelníkem a v pozdějších letech dlouholetým vedoucím žáků. Sám byl pilným a neúnavným cvičencem až do pozdního věku.

Ale i jeho dva bratři, taktéž hodináři, kteří pracovali v jeho dílně, byli velcí Sokolové. Jaroslav se zúčastnil též jako dobrovolník na pomoci Slovensku při vpádu Maďarů.

A kdo by neznal bratra Josefa? Dlouholetého náčelníka jednoty, za jehož působení se konaly krásné a hodnotné akademie a veřejná cvičení zakončená závěrečnými obrazy a scénami. Za jeho náčelníkování byl mnohačlenný cvičitelský sbor mužů skutečně na výši. Všichni jeho členové byli nejen výbornými cvičenci, ale i dobrými a obětavými cvičiteli a tak se práce dařila. Zatím dorůstaly děti Jindřichovy. Po odstoupení br. Josefa Hylmara převzal funkci náčelníka jeho synovec a syn Jindry – Miroslav, sportovec tělem i duší, který ovládal mistrně cvičení na nářadí, atletiku, házenou, odbíjenou, lyžování, jízdu na koni, vodní sporty atd. Stal se též župním místonáčelníkem. Škoda, že zákeřná nemoc ukončila předčasně jeho mladý život a přeťala tolik plánů, co v Sokole ještě vylepšit.

Jeho bratr Vladimír byl místonáčelníkem jednoty; rovněž výborný cvičenec a cvičitel, ovládal právě tak všechny sporty jako Mirek. Dcera Zdenka převzala otcovu náčelnickou trumpetku v r. 1945 a táhla svou náčelnickou káru s dvěma malými přestávkami až do konce r. 1991. Zažila zde hodně krásných, ale mnohdy trpkých chvil. Za jejího působení se cvičitelský sbor žen hodně rozrostl, vyškolilo se mnoho nových cvičitelek. Cvičitelská činnost se přizpůsobila novým směrům; už v r. 1966 jako první jednota v Pardubicích začala s pohybovou výchovou žen při klavírním doprovodu. Vedla ji náčelnice, když před tím absolvovala dva týdenní kurzy pohybové výchovy v Mar. Lázních pořádané ústředím. Již deset let zde probíhá svičení starších žen, zdravotní tělesná výchova, rytmika předškolních dětí, kondiční cvičení, cvičení rodičů a dětí. Takže při akademiích vidíme vždy vystoupení všech ženských složek.

Zdenka Štěpánková v roce 1932 (nar. 7. 3. 1915)

A jak nevzpomenout jejího muže br. Františka Štěpánka, dlouholetého účetního a posléze hospodáře jednoty, který se snažil po rozpuštění Sokola v r. 1942, když sokolovnu obsadila německá armáda, zařídit různé věci tak, aby ztráta byla co nejmenší. A tak sokolovna, na které byla obrovská hypotéka u peněžních ústavů, vyšla po revoluci v r. 1945 zbavena všech dluhů. Svou funkci zastával téměř do konce svého života.

A tak se stávalo, že při sokolských sletech v letech 1932, 1938 a 1948 se sešla celá rodina Hylmarových na Strahově, aby vzdala hold nádherné sokolské myšlence, jejím zakladatelům a přítomným presidentům.

Doma zůstala jen Jindřichova žena, aby zastoupila cvičící rodinu, obsloužila zákazníky a pohlídala vnuky. Ale i o sestře Hylmarové se musím zmínit. Sama necvičila, ale byla činná v pořadatelském odboru Sokola a tak při sokolských koncertech v Edenu 2x týdně prodávala cukroví nebo kuřivo. Převelikou zásluhu měla v tom, že bez výčitek umožnila celé rodině sokolskou činnost, zaskočila, kde bylo třeba. Byla to vzácná, nesobecká a skromná žena a milující maminka a babička.

Ještě by stálo připomenout, že jak děti dorůstaly, vždycky rodiče jim pořizovaly sokolské kroje. Ať to byly cvičební nebo slavnostní! A tak oblékat tři děti také nebyla maličkost. Jediná výhoda byla, že kroj se pořizoval vždy na několik let a neměnil se. Přece by rodiče nepřipustili, aby jejich malí a mladí sokolíci neměli kroj!

Pardubická „jednička“ na jaře 1993 oslavovala 130 let svého založení a tak toto bylo malé ohlédnutí a zavzpomínání na jednu z rodin, které sokolovna byla skutečně druhým domovem, která zde trávila všechen volný čas a která svou věrností se zapsala do dějin pardubického Sokola – Sokola Pardubice 1. Je to možné, že je to téměř necelé století, co první Hylmar se stal členem této jednoty?



Z vyprávění Zdenky Štěpánkové zaznamenal Oskar Balatka



Vzpomínky

Dovolte mi, abych jako jedna z posledních pamětníků naší TJ Sokol napsala pár vzpomínek na minulá léta.

Ale čím začít? Vzpomínek a zážitků příjemných i méně pěkných je za dlouhá léta tolik jako šňůra korálků.

Snad vzpomínkou č. 1 byla návštěva p. prezidenta T. G. Masaryka r. 1923 v naší téměř dostavěné sokolovně. Jak jsme byli všichni hrdi a šťastni, že jsme tak blizoučko u něho; vždyť jsme byli malí žáci a žákyňky a vedle nás krásná, vzpřímená postava našeho prvního prezidenta.

Zdenka Štěpánková v roce 2007

Naše jednota vlastnila pěkné loutkové divadlo, umístěné v suterénu, kde je dnes Fit centrum, se spoustou velkých loutek, spoustou krásných oblečků. Principálem byl učitel br. Frant. Cinner. A my jsme každou neděli odpoledne za Kč 1,- povzbuzovali Honzu k vysvobození princezny hlídané zlým drakem, drželi palce Kašpárkovi a přáli rozšafnému Škrholovi. A ta slast, když o přestávce paní sokolníková rozložila na stůl sladkosti a my za 20 ha dostali ohromný barevný špalek. Po uplynutí několika let se br. Cinner stal ředitelem na nynější škole br. Veverkových a učil také mne a moji kamarádku. Požádal nás o pomoc, a tak se z nás stali loutkoherci a každé nedělní odpoledne jsme zase my rozdávaly radost našim mladším následníkům.

Léta běžela, z malých žákyň se staly sličné dorostenky, cvičící na IX. sletu a už jsme vstupovaly do cvičitelského sboru žen. A protože byl méně početný (cvič. sbor mužů byl co do počtu cvičitelů mnohem silnější), vedly jsme žákyně a současně dorostenky a po složení cvičitelských zkoušek i ženy. Samozřejmostí byly každou středu od 19-21 hod. přípravné hodiny cvič. sboru, navštěvované téměř 100%. My, mladé cvičitelky – bylo nás asi 8 – jsme tyto hodiny měly nesmírně rády, protože jsme se za 2 hodiny ohromně „vyřádily“.

V r. 1938 následoval další X. slet, kdy už se začínala stahovat mračna kolem naší republiky a začínal těžký život v pohraničí. Události se valily rychlým tempem, až vše krásné skončilo zakázáním Sokola a jeho rozpuštěním. Sokol vlastnil i přírodní kluziště pod zámkem. Je to nynější louka po druhé straně silnice proti tenisovým dvorcům, místo, kterému se říká „Pardubický Norimberk“.

A protože zimy za našeho mládí byla skutečně „zimovaté“, bylo o naši další činnost postaráno. Větší dřevěná bouda sloužila jako pokladna, ohřívárna i přípravna lahodného čaje, vše v režii Sokola. Tam jsme začínaly každý po svém tvořit první polokroužky, kadeta a piruety. A přišel květen 1945 a osvobození naší vlasti. Naši sokolovnu opustila urychleně v nočních hodinách německá armáda; sokolovna sloužila jí jako opravna leteckých motorů. Jak po jejich odchodu budova vypadala, si těžko představí ten, kdo to neviděl a neprožil. Ale všichni schopní členové jednoty jsme se dali hned do práce. Budovu uklízeli, myli, kde bylo třeba, ihned malovali od půdy až po suterén. A byla zase krásná. Následovaly volby nového výboru jednoty, ustavily se cvičitelské sbory a já jsem se ve svých 30ti letech stala náčelnicí tak veliké jednoty. Od září pak už začalo pravidelné cvičení.

Čas utíkal a než jsme se pořádně rozkoukali, byl před námi XI. slet v Praze. Zájem cvičenek byl tak obrovský, že ženy cvičily na 2 směny: 20 – 21.30 hod. a 21.30 – 23 hod., vždy po 200 cvičenkách a vždy po měsíci se střídaly. Nebylo snad jedné, která by nepřišla nebo dala přednost jiné zábavě. Nacvičovala jsem 3 skladby: prostná, rej a zvláštní vystoupení pro vyspělé cvičenky. Všechny prošly zkouškami a já sama šťastná, že jsem to úspěšně zvládla, vezla do Prahy na slet 400 – ano 400 – též šťastných cvičenek. Nadšení a elán nebraly konce; bouřlivý jásot na Strahovském stadionu, tak i v mohutném průvodu. Netušili jsme, jak brzo se všechno změní…

A změnilo! Jak to dopadlo, to už všichni víme, takže o tom netřeba psát! Co let však trvalo, než jsme se konečně dočkali obnovení Sokola. Moje činnost ve funkci náčelnice trvala od září 1945 do 12.listopadu 1991 s dvěma menšími přestávkami. Škoda, že ta léta tolik uběhla!

A tak ať se nediví dnešní mladé a mladší členky cvič. sboru našemu nadšení pro Sokol. Byl to on, kterému jsme věnovaly všechen volný čas a ten nám to pak vynahrazoval nejkrásnějšími zážitky od mládí až po léta dospělosti a úplné zralosti.

Musím přiznat i to, že mezi dorostem i členstvem byl hezký, upřímný a přátelský vztah, a tak tu vznikaly vzácné manželské svazky trvající do smrti. A což nevzpomenout ještě prvních poválečných Šibřinek v únoru 1946? Tančilo se – pokud to lze tančením nazvat – po celé sokolovně: v malém, velkém sále, suterénu i v tak zvaném „nebíčku“, dnešním rytmickém sále. Tolik lidí snad sokolovna nikdy neviděla a už nezažije!

A těch masek! Šibřinky – to byla v první a neposlední řadě práce mnoha bratří a sester pořadatelského sboru, kteří od sobotního rána vařili a připravovali vše ke zdaru večerního veselí. Co se v nich našlo obětavosti, nezištnosti a pracovitosti, aby jednota mohla žít a prosperovat! Po skončení šibřinek ve 4 hod. ráno jsme nastoupili my cvičenci a začalo se uklízet a do nedělního večera bylo vše hotovo a v pořádku.

To je jen malý výčet činnosti TJ Sokol Pardubice 1 do r. 1948 a hrstka vzpomínek té, která toto údobí prožívala od svých 6 let a prožila v nich bezpočet nesmírně krásných let, ale též i hodně trpkých chvil. Ale to přece nese život, ne?