O svítkovské kronice J. Brože a odbojové činnosti B. a L. Maturových

Představme si stručně autora: Jaroslav Brož pocházel z rodiny domáckého tkalce. Absolvoval měšťanskou školu v Hronově a pak se vyučil ševcem. Za první světové války byl jako voják pěšího pluku č. 18 poslán na ruskou frontu.

V Lublinu onemocněl. Po vyléčení v Teplicích-Šanově byl přeložen k hulánskému pluku č. 2 ve Vysokém Mýtě, s nímž nastoupil na italskou frontu. Z války se vrátil přes Budapešť a Vídeň 5. listopadu 1918. Už 18. 11. t.r. nastoupil jako dobrovolník do nové čs. armády k pěšímu pluku Prokopa Velikého do České Lípy. Účastnil se obsazování Liberecka, Frýdlantu, Hrádku nad Nisou a německého Jablonného čs. armádou. 7. února 1919 nastoupil jako četník v Dobrém v Orlických horách. Absolvoval četnickou školu v Litoměřicích, pak byl přidělen k polnímu četnictvu na východní Slovensko a Podkarpatskou Rus.

V prosinci 1920 byl na vlastní žádost odvelen do Užhorodu a pak poslán na kmenovou stanici do Dašic na Pardubicku. Roku 1921 v době restauračního pokusu excísaře Karla I. Habsburského sloužil v B. Bystrici a v Rožňavě, odkud se vrátil do Dašic. Zde sloužil do 20. ledna 1930, pak do 20. 7. v Sezemicích, kdy jej přeložili na jeho žádost kvůli nemocné manželce do Svítkova. Roku 1931 se zúčastnil jako polní četník manévrů v okolí Ústí nad Orlicí a Č. Třebové. Za květnové mobilizace 1938 byl přidělen ke státní policii v Broumově, v září 1938 sloužil u SOS (Stráže obrany státu) v Dobrém v Orlických horách a v Osečnici.

V únoru 1939 byl odvelen na Slovensko do Trenčína, odkud se v březnu t.r. vrátil do Čech. V Jihlavě byl odvelen do Prahy do Žižkových kasáren, které obsadila německá armáda. Po 14 dnech byl propuštěn do Svítkova na četnickou stanici, kde sloužil celou dobu Protektorátu pod velením Karla Laciny. V dubnu až květnu 1945 jej zastupoval. Po únoru 1948 byl přidělen jako tlumočník k 6.oddělení StB v Pardubicích (němčina), 16. června 1949 pak na stanici SNB v Pardubicích.

Ze zdravotních důvodů byl 1. 8. 1950 dán do výslužby, od července 1951 pracoval jako vrátný na KNV v Pardubicích, kde během služby sepisoval svou kroniku nacistické okupace. Za účast v druhém odboji obdržel 5. 5.1950 odznak věrnosti MV. Zemřel 8. září 1967 v Pardubicích.



II.

Listujeme-li kronikou, najdeme tu m.j. i životní příběhy otce a syna Bedřicha a Luďka Maturových ze Svítkova, známých svou odbojovou činností za okupace.

Poštovní revident Bedřich Matura (nar. 1885) je J. Brožem popisován jako statečný muž a český vlastenec. Dokonale hovořil a psal německy, takže mohl pomáhat Čechům při psaní žádostí německým úřadům. V hostinci U Nováků na Přerovsku vedl kurzy němčiny pro obchodníky a zaměstnance protektorátních úřadů. Četníky ze Svítkova vyučoval přímo na stanici. Pomáhal jim úřadovat německy, ale zároveň je i politicky vzdělával a uvědomoval.

Využil svítkovských četníků jako pomocníků v odbojové činnosti proti nacistům. Podle svědectví J. Brože zabránil v Novákově hostinci, kde byl denním hostem, mnoha konfliktům Čechů s Němci a zachránil tak mnoho lidí před policejními výslechy. Účastnil se české spolkové činnosti, zvláště se věnoval ochotnickému divadelnímu spolku „TYL“ na Přerovsku. Psal žádosti o provozování divadelních her, byl i literárně činným, napsal dětskou knížku „Maluška“ o malé Marušce Novákové, jak se učila mluvit. Jeho manželka jej věrně podporovala v jeho práci.

Muselo být jistě pro oba velikou ranou, když jejich syna Luďka, 21 letého pracovníka pardubického magistrátu, nacisté zastřelili na Zámečku 2. července 1942. 1/ Luďkův otec v dopise Zemskému četnickému velitelství v Praze z 1. 9. 1945 pochválil válečnou činnost svítkovských četníků a podrobně popsal i odbojovou činnost svého syna.

Cituji: „Syn Luděk, činný ve skupinách Valčíkových, Bartošových a Tolarových 2/, si hleděl ve svém regionu zajistiti v prvé řadě svítkovské četnictvo. 3/ Četnictvo…bylo mu…ve všem nápomocno a tajně s ním spolupracovalo. Brož, Smutný i Šetina s vědomím velitele stanice (K. Laciny –pozn .J. K.) hlídkovali, šlo-li o vážné problémy přepravy osob i materiálu, k němuž často bylo i nutno si vypomáhati písemnými doklady.“ 4/ Luděk Matura spolupracoval s MUDr. Josefem Bartoněm 5/ ,který léčil v pardubické nemocnici tajně „tzv. agenta nepřátelského státu“. Pacienta, jehož jmého Matura st. bohužel neznal, bylo třeba rychle dopravit z Pardubic pryč, protože neměl v pořádku doklady. Luděk odvezl raněného autem a „za pomoci četníků (roz. svítkovských –pozn. J. K.) se dostal k nestřeženému převozu u Blatníkovské Lhoty, kde bylo auto přepraveno na pramici přes Labe.“ Luděk pak dostal raněného do bezpečí mimo Pardubicko. Scházíval se i s J. Potůčkem v Rosicích po ležácké tragedii.

Byl to on, kdo na kole (pravděpodobně 18. července 1942) jel do Ležáků místo M. Paloušové varovat J. Potůčka. 6/ Paní Marie Paloušová, přítelkyně manželky velitele četnické stanice ve Svítkově paní M. Lacinové, se svěřila v rozhovoru těsně před svým zatčením 20. 6. 1942 7/ své přítelkyni. Podle M. Ivanova

8/ byl L. Matura v Ležákách asi ve středu 17. 6. večer. Varoval J. Potůčka a pomohl mu s odvozem vysílačky Libuše do lesa, odkud ji Potůček převezl do Končin u Bohdašína. Podle názoru B. Matury – otce Ludˇka „výstrahu patrně odevzdal buď mlynáři Švandovi nebo vrchnímu strážmistru Knězovi.“

9/ Vyprávění B.Matury pak zajímavě pokračuje: „Pojednou se jako blesk rozšířila zpráva, že v Rosicích četník z Doubravic 10/ zastřelil parašutistu. Luděk okamžitě přišel domů, nalezl mne na četnické stanici, kde byl vrchní /roz. strážmistr –pozn. J. K.) sám a žádal mne, abych okamžitě nalezl Šetinu, který by jel do Rosic a odebral zastřelenému věci, hlavně aby mu vyzul boty. Tyto asi dával Luděk spravovati a obával se, že by při pátrání tyto boty mohly jej prozradit.

Šel jsem do Rosic, ale zjistil jsem nemožnost provedení plánu. Listiny byly již odebrány a staly se příčinou popravy opatovických členů obecního zastupitelstva, starosty Jozífa a ostatních. Luděk mi v těchto tísnivých dnech řekl:

„Nikoho neprozradím. Neříkej četníkům nic, ať z události nevznikne nervozita. Jsme v nebezpečí, okruh se svírá. Všichni ať mluví tak, že se se mnou nestýkali. Jestli mě dopadnou, bude zle, ale s tím musíme počítat. Když mně chytnou, mlč, nechoď za mnou a nepros, bylo by to zbytečné. Utíkat nebudu, zastřelili by vás všechny, půjdu sám.“ To bylo řečeno o půlnoci na osudný 20. červen 1942. Luďka jsem po tomto rozhovoru už vůbec neviděl…“, píše jeho otec a pokračuje: „Dne 20. června 1942 kolem 9. hodiny večerní přijelo do Svítkova auto. Vrchní strážmistr Lacina se právě vracel z pochůzky. Z auta vystoupil civilista a tázal se, kde bydlí Matura. „Jsem od gestapa“, pravil. Lacina pocítil hrůzu okamžiku. 11/ „Jeďte na kole před námi a v místech Maturova bytu zastavte“, nařizoval neznámý. Když auto dojelo, vystoupili z něj 2 muži s revolvery a vnikli do mého bytu. Byl jsem v té chvíli na zahrádce – píše B. Matura – a podle rozhovoru u domovních dveří jsem postřehl, oč jde. Vyndal jsem všechny věci z kapes a uložil je pod rendlík v králičím chlívku. Na to byli přivoláni všichni ostatní četníci, i Brož z biografu 12/ ,aby střežili dům. 13/ a aby v případě Luďkova návratu ho hned zatkli. Agenti gestapa tu provedli důkladnou prohlídku, načež odjeli hledat Luďka na Špici a k biografu. U něj byl Luděk dopaden. 12a/



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2008, číslo 7/8.