Jedna nebo dvě tvrze?

To, že se tvrzemi na Pardubicku zabýval Sedláček jako začátečník, přineslo i určité problémy. Projevovala se u něho ještě ve větší míře závislost na literatuře, v případě Pardubicka právě na Heberovi, a zřejmě z autopsie neznal všechna místa, o nichž psal, a spokojil se jen s přebráním starších literárních údajů, které ne vždy správně interpretoval. To se projevilo i v Sedláčkově zpracování popisu a dějin tvrze Sušina či Sušiny, v němž autor spojil Heberův (vlastně Lussnerův) popis neznámého tvrziště či hradu u Žáravic (vzhledem k charakteru a rozsahu tohoto opevnění se zdá být problematické označovat toto místo jednoznačně jako tvrziště, proto ho v dalším výkladu označuji jen jako opevnění) s historickými údaji o tvrzi Sušina (Sušiny) a udělal ze dvou objektů objekt jeden 6). Na základě Sedláčkovy autority tento výklad ovlivnil i další literaturu o obou místech.

Pro objasnění toho, proč považuji za nesprávné Sedláčkovo tvrzení o totožnosti obou míst, nejprve uvádím jejich popis a historii.

Žáravice jsou nevelká vesnice v západní části dnešního okresu Pardubice 7 km severně od Přelouče. Na jejím severovýchodním okraji nad jihovýchodním břehem rybníka Švihova jsou zachovány zbytky poměrně mohutného opevnění. Vzhledem k jeho charakteru je obtížné ho jednoznačně charakterizovat jako tvrziště či zbytky hradu. Toto opevnění je situováno na zvláštním terénním útvaru, který vystupuje směrem k západu k rybníku z náhorní roviny rozkládající se nad Žáravicemi (kóta 257 - 261, dnes v její nejvyšší části stojí zdaleka viditelný kulovitý vodojem). Na severu a jihu je tento výběžek ohraničen stržemi, které jej oddělují od okolního terénu. Široká severní strž je dnes upravena jako přírodní divadlo. Jádrem opevnění je mohutný oválný pahorek (průměr cca 45" m), který byl od severovýchodu, od zmíněné náhorní roviny, chráněn třemi valy a třemi příkopy. První val je na samém okraji zmíněné roviny a až k němu dnes dosahují pole. Val je zachován jen v podobě několikrát přerušené nevysoké terénní vlny. Tento první pás opevnění byl zřejmě výrazně poškozen zemědělskými pracemi. Za valem následuje příkop a druhý val, který na půlkruhovitém půdoryse obtáčí ústřední pahorek opevnění. Příkop i val končí v terénu nad zmíněnými stržemi ohraničující výběžek s opevněním. Nejmohutnější součástí opevnění je druhý a třetí příkop a mezi nimi se nacházející třetí val. Hloubka příkopů je kolem 15 m. šířka příkopů je kolem 11 m. Rovněž druhý příkop končí nad zmíněnými stržemi. Třetí val a třetí příkop obklopoval celý pahorek. ale na západní a severozápadní straně. Kde terénní výběžek směrem k rybníku velmi strmě spadá byl val zřejmě slabší a dnes je v těchto místech zachován jen v podobě terénních vln. V severovýchodní části pahorku. na němž bylo jádro opevnění. je prohlubeň sahající až na dno třetího příkopu. Tudy snad byl ze dna příkopu po schodech přístup na pahorek tvořící jádro opevnění. Vzhledem k šíři příkopů je nepravděpodobné předpokládat přístup do jádra opevnění po mostech ze zmíněné náhorní roviny. Pozůstatky po stavbách nejsou na pahorku zachovány.

Celý areál tvrze a jeho nejbližší okolí, s výjimkou náhorní roviny. je pokryt listnatými stromy a křovím. Tento areál se nazývá "Na hradech" a má parc. č. 229 katastrálního území Žáravice7).

Mohutnost opevnění. která vede k pochybnosti označovat ho jako tvrz, svědčí, že toto místo v době svého vzniku muselo mít mimořádný alespoň strategický význam. Žel v písemných pramenech o něm nemáme žádné zprávy. Samotná ves Žáravice se poprvé připomíná až v roce 1436. kdy ji král Zikmund s dalšími majetky opatovického kláštera postupoval Diviši Bořkovi z Miletínka8). Hypoteticky lze uvažovat o tom, že toto opevnění bylo vybudováno z iniciativy opatovického benediktinského kláštera k zabezpečení jeho majetků, které měl v okolí Žáravic. Tuto hypotézu podporuje fakt že Žáravice byly na severozápadním okraji klášterního panství. takže mohlo jít o zabezpečení hranic celého klášterního panství proti šlechtě. které patřily okolní vsi.

Žáravické opevnění uvedl do literatury poprvé v roce 1837 ve své Topografii Johann Gottfried SOMMER, když píše. že mezi Žáravicemi a Vyšehněvicemi jsou zbytky hradu. který zničili husité9). Místo podrobně popsal poprvé František Alexander HEBER na základě údajů Mořice LUSSNERA. Který zřejmě znal místo z autopsie. V popisu si všímá mohutného opevnění. dále uvádí. že samotné opevnění se nazývá "Na zámku" a jeho okolí "Na hradech". Zbytky po stavbách nejsou zachovány. neboť byly prý použity při výstavbě kostela v Rohovládově Bělé. V sousedství tohoto opevnění měl podle F. A. HEBERA stávat dvůr a pivovar. Z historie uvádí autor jen domněnku. že opevnění bylo zničeno husity. Dále ještě uvedl některé pověsti vztahující se k pokladům. které zde měly být nalezeny.

Sušina či Sušiny je nevysoké zalesněné návrší (kóta 254 - 259) 6 km severně od Přelouče a 1, 5 km jihozápadně od Žáravic. Katastrálně patří východní část Sušin do Katastrálního území Sopřeče (západní část tohoto katastrálního území, parc. č. 399) a západní část do katastrálního území Vápna (východní část tohoto katastrálního území, parc. č. 407 - patří kostelu

ve Vápně, 408 - panství Chlumec nad Cidlinou , 409 - farní les). Dnes tímto

katastrálním rozhraním v těchto místech vede i hranice okresů Pardubice a Hradec Králové. V 1. polovině 19. století se na tomto návrší těžil vápenec. Pozůstatkem této těžby je řada prohlubní a terénních nerovností.

Sídliště. které stávalo v těchto místech, se připomíná poprvé v roce 1386, kdy Václav ze Sušin získal odúmrť po Ješkovi. řečeném Zábrdovec. který zemřel v Obědovicích .

Na přelomu 14. a 15. století náležely Sušiny příslušníkům rodu z Vyšehnějovic (dnes Vyšehněvice). Jaký byl jejich vztah k zmíněnému Václavovi ze Sušiny, nelze určit.

V roce 1404 postoupil Jan z Vyšehněvic plat v Sušině ke kostelu v Turkovicích za spásu duše svojí. svého bratra Mareše a svých rodičů. V roce 1407 se připomíná již zmíněný Mareš z Vyšehněvic v souvislosti s tím. že dlužil faráři v Turkovicích 10 kop grošů. s poznámkou, že sídlí v Sušinách. V roce 1411 se tento Mareš jako majitel Sušin zavázal. že bude i nadále odtud odevzdávat plat kostelu v Turkovicích, který v roce 1404 daroval tomuto kostelu jeho bratr Jan. V roce 1418 další majitel Sušin Jíra z Kladrub převedl plat k turkovickému kostelu ze Sušin na svoji ves Drahomířice (zaniklá ves v okolí Chlumce nad Cidlinou), neboť Sušiny tehdy prodal, ale chtěl dodržovat církevní závazek, který se k nim pojil. V žádném z uvedených zápisů se nepřipomíná tvrz. ale vždy se mluví jen o Sušinách bez bližšího určení.

Potom zprávy o Sušinách mizí. Až v 90. letech 15. století se připomíná nepokojný Jan Kozel ze Sušin. V roce 1490 ho pohnal (17. 3.) jeho soused Jiříz Kasalic znovu před soud, ke kterému se již třikrát nedostavil. Záhy se dostal do konfliktu i s Vilémem z Pernštejna, majitelem Pardubic a byl Vilémem uvězněn. 5.4. 1492 ho Vilém propustil z vězení na slib, že se vrátí, kdykoli bude vyzván, a že se nebude přidržovat lotrů. List kterým toto Jan Kozel slibuje, je datován "na Sušině". Zřejmě proto, aby se zbavil nepokojného souseda, koupil Vilém z Pernštejna v roce 1493 (20. 6.) od Jana Kozla pustou ves Sušiny s dvorem za 400 kop gr. Českých.



Celý článek naleznete v Zprávách KPP rok 2001, číslo 11/12