K CHYSTANÝM STAVEBNÍM ÚPRAVÁM NA ZÁMEČKU

V souvislosti s opravou Larischovy vily se začalo jednat i o přestavbě Památníku obětí heydrichiády na východní straně areálu „Zámeček“. Na stránkách Zpráv Klubu přátel Pardubicka jsme informováni o dosavadních jednáních a rozhodnutích, které nás občany Pardubic nutí k vážnému zamyšlení nad uvažovanými projekty přestavby. Následně se dočítáme o průběhu architektonické soutěže, která proběhla již v minulém roce s nepřesvědčivým výsledkem. Při neúčasti ing. arch. Vladimíra Rozehnala, který zpracoval jinou koncepci, lépe respektující historické skutečnosti (viz související články Zpráv), byl doporučen projekt vypracovaný podle ideového návrhu historiků Vojtěcha Kyncla a Blanky Jedličkové. Ten skončil v soutěži na druhém místě. První cena nebyla udělena. Věc je dokonce tak daleko, že projekt na přebudování celého pietního území je již městským zastupitelstvem schválen a mohou se začít stavební práce.

Dovolte mi, prosím, abych se jako občan Pardubic, kterému není lhostejný osud významné památky, k chystané radikální přestavbě areálu „Zámečku“ také ještě vyjádřil, nikoliv však z pohledu investora nebo projekčních kanceláří či stavebních podniků. Areál dobře znám, neboť jsem jako zaměstnanec n. p. Tesla po dobu asi třiceti let na Zámečku pracoval, po celém areálu se pohyboval a do všech hlavních budov příležitostně vstupoval. Za tu dobu jsem poznal mnoho pamětníků tragických událostí roku 1942 i některé rodinné příslušníky obětí nacistů. Byli mezi nimi bratři Vaškové, synové por. Jindřicha Vaško, v roce 1942 správce lomu Hluboká, kteří rovněž pracovali v Tesle na „Zámečku“. Narodili se až po ležácké tragédii, žili se svou matkou Annou Vaškovou v Medlešicích. Oba bratři zemřeli po těžké autonehodě v roce 1994.

Národní kulturní památku Památník Zámeček začneme rekonstruovat a modernizovat, jako bychom si náhle uvědomili, že jsme mnoho dlužni našim statečným vlastencům, kteří na tomto místě ukončili své životy u popravčích kůlů. Ale ten vděk nenaplníme tím, že přetvoříme zdařilé dílo našich předků. Stávající památník ing. arch. K.Kalvody a J.Hričáka je důstojný                          a vyhovující, jen kdybychom mu věnovali větší péči!  Zajišťovali provoz památníku a údržbu pavilonu podle projektu ing. arch. Františka Příborského. Obnovili uražené konzoly pro věnce před pomníkem s pískovcovým reliéfem od akademického sochaře Jaroslava Zeleného                  a nahradili rozpukané kameny nízké zídky u vstupního prostoru areálu. Starali se o zeleň                a udržovali parkovou úpravu, vhodně navrženou zahradním architektem Františkem Levinským z Žehušic. Dnes už se ani nenajdou prostředky, abychom zaplatili jednoho člověka, jako tomu bylo dříve, který ošetřoval trávník, dohlížel na exponáty v pavilonu a mohl podat aspoň povšechné informace návštěvníkům. Přesto areál nechátrá, nebyl devastován a díky oplocení je zajištěna čistota a pořádek. Výroky o tom, že je potřeba zavést otevřený prostor, svědčí                   o neznalosti zažité praxe chodu památníku, která je v městské aglomeraci zcela odlišná než ve volném prostoru mimo obec, např. v Lidicích. Po všechny dny kromě pondělí je v letním období branka otevřena a kdokoliv může do pietního prostoru k pomníku a kamenným stélám s keramickými deskami vstoupit. Na těchto stélách se zasklenými schránami je hlavně uveden výčet všech 194 jmen zde popravených a vysvětlující text „Zámeček“ v češtině a čtyřech světových jazycích. Přemístění nápisů na sestupné rampy do podzemí je nevhodné, neboť to znamená, že jména popravených vlastenců budou odstrčena do míst, pro starší návštěvníky hůře přístupných. To, že je památník navštěvován jen třikrát do roka, není pravda. Ano, je to tiché, pietní místo a doufám, že takové zůstane a že všichni, kdo k němu mají opravdový vztah, ho budou stále navštěvovat s vážností a úctou. Tak jak po léta činili pozůstalí obětí a věrní občané Pardubic, kteří se zde, mimo individuálních návštěv, vždy scházeli také 2.července, v den výročí popravy 23 svých spoluobčanů. Chodím na toto památné místo již hodně let a setkávám se zde občas s lidmi, kteří tam přivádějí své děti. „Genius loci“ nás zavazuje, abychom i po uplynutí tři čtvrtě století s úpravami postupovali šetrně a uvážlivě. Nesmí nás strhnout komerční přístup. Dříve, než začneme neuváženě přestavovat, měli bychom spíše důkladně a věrohodně prozkoumat všechno, co se dá ještě zjistit o posledních hodinách života obětí. Dokud ještě žijí svědkové tehdejších událostí i někteří přímí potomci popravených. Možná se nám podaří dokreslit oblast nástupního prostoru k popravišti vedle zmiňované cvičné střelnice. Po určitou dobu tam byl také „bunkr“, ale ne takový, jaký je navrhován zbudovat. O přesném umístění popravčích kůlů se vedou spory, ale podle pamětníků je pomník se symbolickými kůly postaven správně. Střelnici ještě v padesátých letech používali ke svému výcviku frekventanti školy důstojnického dorostu. Pozůstatky střelnice byly zahlazeny asi v roce 1954.

Historické památky jsou tím hodnotnější, čím méně zásahů se na nich podepsalo. Úmysl přetvořit  Pietní území „Zámeček“ tak, aby architektonicky odpovídalo 21.století, není dobrý nápad! Památné místo, na kterém se historická událost stala, by mělo zůstat v původním stavu. Přestavbou, byť sebehonosnější, ztrácí autentičnost. Jestliže můžeme disponovat tak velkými finančními prostředky, jaké by chystaná přestavba spotřebovala, pak podporuji návrh, aby pro dokreslení doby a atmosféry místa byla připomenuta poslední cesta odsouzených z jejich „cely smrti“ na popraviště. Tím by se rovněž uskutečnilo logické propojení Larischovy vily s Pietním územím „Zámeček“. To ovšem vyžaduje získat zpět velkou část pozemku od nynějšího majitele, taiwanského Foxconnu. A také několik na něm stojících budov. Jedná se o tzv. konírny, dále kasárna a konečně i objekt M8 a sklad za ním. V této souvislosti si dovolím připomenout, že v roce 1993 byl celý areál s. p. Tesla Pardubice „na Zámečku“ (se všemi administrativními budovami, výrobními halami a dokumentací) zprivatizován za pouhých 155 mil Kč. Ještě v roce 1999, kdy s.r.o. HTT-Tesla přišla za dalšího majitele do konkurzu, se daly objekty „Zámečku“, o kterých dnes mluvíme, získat. Nikdo však na historické památky                  a připomínku protifašistického odboje na Pardubicku nepomyslel.

Ponechme stranou celý osud pardubické Tesly, původně Telegrafie, to je na samostatné pojednání, ze kterého by vyplynulo, že v elektronickém průmyslu byla u nás jednou z největších a nejúspěšnějších podniků a měla velký hospodářský přínos pro stát. O životaschopnosti zvládnutého oboru svědčí i to, že po rozpadu Tesly se všechny nástupnické společnosti v Pardubicích uchytily a dnes zaujímají přední místa v exportu elektrotechnických výrobků investičního charakteru. Zaměstnávají mnoho kvalifikovaných techniků a vývojářů, a nikoliv agenturní pracovníky pro montovny.

Původní účel stavby Larischovy vily byl spojen se zájmem hraběte Larische o parforsní hony    a souvisí s počátkem slavné a dodnes nejtěžší steeplechase na kontinentě. Každoročně to byla pro panstvo velká společenská událost, které se zúčastňovaly i osobnosti z nejvyšších kruhů. Také situování jezdeckého pluku zde v Pardubicích tomu přispívalo. Která ze zachovaných památek ještě tuto dobu představuje? Myslím, že dnes už jen „Zámeček“. Tehdy ovšem byl před vilou volný prostor a byla tam i dostihová dráha. Konírny, přistavěné koncem třicátých let minulého století pro pardubický jezdecký pluk, ještě dodnes stojí. Jižně od vily jsou dnes postaveny průmyslové budovy C7 a M2 a M6, jež přiléhají k hlavní komunikaci mezi Pardubičkami a Černou za Bory. Ta je zakreslena jako koridor v novém územním plánu Pardubic. Prostor před vilou by rozhodně neměl být zastavován, aby část vily bylo vidět ze směru od Průmyslové ulice. Příznivě se projevilo to, když byla zbourána vrátnice bývalé Tesly. Stavba nových objektů v blízkosti vily jde proti dobrým snahám představit opravenou vilu v plné kráse a přiblížit vzhled místa dřívější době. Když jsme jako zaměstnanci Tesly chodili přes dvůr“ na „Zámečku“, připadali jsme si jako v lázeňském parku, nikoliv v továrně. Vůně rozkvetlé přírody, stromy, keře, nádherné květiny i byliny a do toho zpěv ptactva a zvědavé veverky…

V interiéru vily by měly expozice připomenout ukázky života společnosti koncem 19.století, počátky Československé republiky a zásadní podíl našich legionářů na jejím vzniku a hlavně – uctění památky obyvatel vypálené obce Ležáky a dalších obětí heydrichiády. Exteriér by mohl spíše připomínat dobu parforsních honů a počátků slavných dostihů v Pardubicích.

Ještě se zmíním o některých návrzích, které se objevují na zatraktivnění okolí Larischovy vily. Je chvályhodné, že uvažované akce jsou zaměřeny zejména na mladou generaci. Československá obec legionářská takové již úspěšně organizuje, každoročně např. Oheň (bez)naděje s početnou účastí žáků škol. Věřím, že další náměty budou pro Zámeček rovněž vhodné. Problematické by bylo kácení stromů borového háje pro uvolnění místa na rozličné volnočasové aktivity. Byl by to bolestný zásah do tolik potřebné zeleně ve městě. Výcvikové středisko parašutistů v lesoparku přilehlém k pietnímu území popraviště si dost dobře nedovedu představit. Asi by nebyl tak rušivý občasný průjezd jezdce na koni (např. městská policie). Vhodné náměty se jistě ještě objeví. Pro připomenutí válečné minulosti mládeži praktickou ukázkou výcviku československých parašutistů nebylo příhodnějšího místa než areál bývalého lomu Hluboká u Miřetic. V lomu byla strojovna, odkud radiotelegrafista Jiří Potůček vysílal radiostanicí Libuše do Londýna. I po uzavření lomu památná strojovna zůstala ještě zachována. Teprve po privatizaci rozsáhlého pozemku s lomem byla strojovna náhle zbourána. Památné místo, kde v mrazivých nocích radiotelegrafista Jiří Potůček ve stísněném prostoru pod střechou strojovny odvysílal mnoho důležitých depeší, místo připomínající památku bratří Františka          a Jindřicha Vaškových, strojníka Karla Svobody a vrchního strážmistra Karla Kněze. Správce lomu Jindřicha Vaško v kanceláři lomu Gestapo zatklo. Všichni statečně obětovali své životy. A výrazná stopa po těchto hrdinech zmizela.

Pokud by se podařilo postupně získat výše zmíněné budovy areálu společnosti Foxconn, byl by bez kácení stromů dostatek autentického prostoru pro uvažované akce Československé obce legionářské, Spolku „Zámeček“, Východočeského muzea v Pardubicích, Klubu přátel Pardubicka, možná i Dostihového spolku a dalších institucí. Do té doby by bylo možno bezproblémově zrealizovat přístup ke stávajícímu Památníku z Průmyslové ulice. I vysadit několik stromů ve vhodných místech. Při silnici zřídit přiměřeně velké parkoviště a sociální zázemí.

Občané Pardubic, sledujte, prosím, dále tuto kauzu a posuďte sami vhodnost a účelnost všech zamýšlených rekonstrukcí a novostaveb v areálu „Zámeček“. Na jeho východním okraji s národní kulturní památkou Památníkem Zámeček a v západní části s městskou kulturní památkou - Larischovou vilou a jejím okolím. Výše uvedený názor na rozsah přestavby, opírající se o znalosti historiků a svědectví pamětníků z Pardubic, je šetrný k nákladům                  a životnímu prostředí a snaží se ubránit původní zdařile vytvořené dílo – v zájmu zachování světlé památky na naše statečné spoluobčany, kteří obětovali své životy za vlast a naši svobodu.