2. PARDUBICKÁ MLADÁ LÉTA

Veseleji bylo v domě u Zelené brány. Před vraty přímo byly přízemní aresty v husarských, nyní již nestávajících kasárnách. Okukovali jsme Maďary sedící za mřížemi a přiučovali se tak lecčemu. Jeden z trestníků, snědé, mrkavé chlapisko s dlouhým namaštěným knírem, z dlouhé chvíle patrně zaměstnával se lingvistickými přednáškami. Šla-li dívka kolem, řekl nám, jak se jí říká po maďarsku. Jak se jmenuje hlava, nos, ruce, prsty atd. atd. Také jsem měl kvůli tomu mrzutosti – s matinkou, menšího jen druhu. Řekl-li jsem „kišasoň“ (slečna), bylo zle. Matka myslila bůhví co to hrozného povídám a mračila se… Ani netušila ta dobrá matička, jak mně někdy ta maďarština prospěje. V letech sedmdesátých vystupoval jsem v Celovci pohostinsky v úloze cikána. Mluvil jsme ho německo-maďarsky. V přízemí seděl rytmistr od husarů. Po představení přišel do mé šatny, cvaknul ostruhami a spustil na mne po maďarsku. Mluvil dlouho. Odpověděl jsme po německu, že mu nerozumím ani slova. „Hát!?“, povídá. „A kde jste se naučil tak dobře vyslovovat?“ „V Pardubicích, pod Zelenou branou,“ já na to. Při šampaňském jsem mu vypravoval pak o lekcích, ve kterých jsem trochu toho akcentu pochytil. Trvalo to dlouho, než pochopil, kde jsou Pardubice…

Nejen na zdi, na stromy, na bidlo, na které se prádlo věšelo, na střechy jsem rád lezl – ve vesnici, např. na Kunětické hoře, ach, tam jsem se cítil nejšťastnějším. Ta nepravidelnost mne lákala, nesnadnost přejít bez úrazu z jedné zdi na druhou. Po rovině dovede chodit každý. Nevynechal jsme příležitosti, šlo-li o to „opustit rovinu“. Blíže Krausova domu bývalého paláce – pamatujete se ještě na historická dvířka od kamen? – U Kučerů tam myslím říkali, před Krausovými špýchary, naproti Modránce, skleník je nyní na tom místě, tam tenkráte stál přízemní domek. Šel jsem ze školy. Domek hořel. Desky na zem a už jsem byl nahoře na žebříku u dohořívajících trámů střechy, podával putýnky a konve vody. Přišel jsem domů poněkud později, zato však nepoměrně víc umazaný než jindy. Ach, bože, bože! Až stydno přiznat se, jak to tehdy skončilo.

Když jsme bydleli u Lernetů

Kamarád Feuerlöscher koupil u Ferdinandů tři párky a ohřál je na kamnech v hrnéčku paní Deutschové. As o dvě hodiny později. – po lukulských těch hodech – kdeco na kamnech bylo, kupř. hrnky, hrnéčky, mísy, misky, lžíce, lžičky, kastrolky atd., lítalo do zahrádky oknem, kamarádovi i mně na hlavu i vedle…

To bylo v domě „U Lernetů“, sousedícím s domkem obuvníka Píchy, jenž těsně přiléhal na rohový palác Budinských,, kol nějž je vozová cesta k bohdanečským lázním.

Paní Deutschová byla chotí židovského učitele, majitele židovské školy, a mívala z Bohdanče obyčejně několik strávníků. Mezi těmi i kamaráda Feuerlöschra. Probudilý hoch. Ryšavé klouče. Samý vtip. A samý kravál. V domě nebylo klidu. Největší rámus vyvolaly párky. Já v tom hrál jsem epizodní roli, ale – u nás bylo také živo. Však jsem se dlouho ošíval po zádech. Ale pokoj jsme nedali. Deutsch se vystěhoval a škola proměnila se v salóny dvou husarských kavalírů. To byl jiný život. Vojenští sluhové plahočili se občas po úzkých schodech – obyčejně po prvním – s bednami, zásilkami firmy Schwertassek z Prahy. Cinkot sklenic, bouchání zátek, zpěv, řinčení ostruh, čardáš, rány na podlahu, jako když kredenci převrhne a jiné a jiné libé zvuky vyrušily mne častokráte z klidného spánku. Odměnou za probdělé noci byly mi skořápky z ústřic, jež sluhové houfně vyhazovali do zahrádky a jichž jsem vášnivě rád užíval ku tření barev. Tak tedy již v útlém mládí věděl jsem, že existuje šampaňské, humry, mušle, a v mládí již sbíral jsem potají menší i větší odpadky drahých cigár, pomocí nichž jsem za zahrádkou v poli, vedoucím k lázním, zkoušel a tužil svůj mladistvý žaludek. Ovšemže jsem za kavalírské ty choutky utržil mnohý pohlavek.

„Dýchni na mne,“ řekla matinka a bylo zle. Co jsem se naprosil, aby otec nezvěděl                            o předčasných „extemporacích“ své ratolesti po meči. Ráčíte-li se vmysliti v situaci, snad zamhouříte jedno oko, snad se nebudete tolik divit. Račte uvážit, že hned vedle před palácem Budinských, kde bydlíval vždy nejvyšší vojenský pán, že odbýván jednou, dvakráte týdně koncert; „Platzmuzik“ jsme tomu arci tenkráte říkali. Důstojníci devátého pluku husarů, vesměs kavalíři, promenovali s kráskami vznešených rodin pardubických. Jako bych je dnes viděl             i slyšel. Zajímavé figurky. Co tu parfému, šustivých vleček, brilantů, poklon, póz! Byla-li krasavice unavena, kynul kavalír a my synkové ubozí, vezdy přeochotní, stavěli židle před dům Lernetův i Píchův. Tak záhy zvykali jsme jisté pozornosti k něžnému pohlaví. Ovšemže jsme za to velice rádi přijímali mnohdy i celá viržinka pánů kavalírů v odvetu za naši pozornost. Celá, když měla špatný „tah“. I za ta děkovali jsme však přisládlým „köszönöm“.

A byl bych k sobě velice nespravedlivý, kdybych zatajil, že jsem se delektoval až po koncertu. Hudba mne velice zajímala. A my měli hudbu! To byla, panečku, podívaná, když na bílých komoních celá kapela se svým statečným maestrem Zinkem vyjela v čele husarského pluku. Ty koncerty! To nadšení, když zaslechli jsme cikánský sbor z Trubadúra. (Že Trubadúr je opera, že sbor ten je výňatkem, o tom jsme neměli potuchy. Kdo vlastně věděl, co je to opera?) Vyjeveně tázali jsme se jeden druhého, proč asi při něm dva husaři hudebníci tlučou kladivem do železné tyče!? Jeden z těch chytřejších mínil vážně, to že snad je maďarská Kovářská: „U nás, u nás, u nás jde ráz na ráz!“ Po koncertu – cikárko, a abych vyvětral a aby matinka ničeho nepoznala, hop, hop – a byl jsem---

Jestlipak si ještě pamatujete na starého Lorenze? Bez odporu rázovitá pardubická figurka tehdejší doby. Osmačtyřicátník pravého zrna. Tak pěkně mu to slušelo, když spustil s námi se studentíky českou Kovářskou! Po celý týden býval u výhně, na Veselku měl jen několik kroků, jaký div, že si tam někdy zašel, a pak se zpívalo! Povaha přímá, bodrá, světlá. Malý ramenatý muž širokých plecí, svalnatých paží. Osmahlá tvář markantních tahů, velké oko, zdravé zuby, hustý kudrnatý vlas, plný vous hluboko v krk vrostlý – jakoby Mounet-Sully, umělec představující Petra v Coppéově Stávce kovářů, byl si vzal za vzor podobiznu Lorenzovu. Poctivý Petr, vzpomínaje ničemy, jenž ho urazil, volá: „A jedinou ranou hlava jeho rozbita.“ Chtěl-li herec, aby mu obecenstvo věřilo, musí vypadat jak zvěčnělý mistr Lorenz. Měl jsme před jeho paží respekt, ale míval jsem ho rád. Pro jeho ryze českou povahu, přímou, milou,          i proto, že nás trpěl na zahradě, velké zahradě, kde bylo tolik ovocných stromů, angreštu, ryvízu. Moc rád jsem tam chodil. Nejen já, i jiní. O prázdninách nejvíce, kdy se rokovalo                               o studentských představeních divadelních, jež se odbývala Na Valech, v zámku.

My ze Zeleného předměstí byli šťastni, když jsme urozeným kolegům ze zámku mohli statovat nebo shánět rekvizity. Žily jsme pro umění. Lorenzův synek Jan chtěl se stát akademickým malířem, umělcem. Byl také nějaký čas v Mnichově, vrátil se a stal se úředníkem u dráhy. Santa chtěl být umělcem dramatickým, ale v cizině, umělcem světového jména. Absolvoval vyšší reálné školy a stal se úředníkem při dráze. I syn všemocného ředitele panství, spolužák můj Jiří šl. Z Kotoviců, stal se – úředníkem u dráhy. Čím se tehdy mělo pardubické dítě stát? Buď na dráhu nebo na koně.

Werner volil koně, zaměnil červenou sokolskou košili s dragounskou atilou a je dnes vyšším důstojníkem u kavalérie… O mně říkali již v dobách mého dětství, že udělám štěstí, že skončím u dráhy…

Mezi touto chasou filozofující o skvělé budoucnosti mihnul se skromně tu a tam jeden z kamarádů, synek nepatrný naoko, jenž na kariéru nemyslil, zato však tím pilněji se učil, synek z rodičů vznešených, ale nemajetných.

Kdo tehdy z urozených jeho kolegů si ho všimnul? Nikdo. Dnes? Z nepatrného Jana Diviše je dnes Jan Diviš ze Šerlinků, ředitel cukrovaru, kapacita na slovo vzatá, renomovaný majitel mnoha patentů atd.

Tempora mutantur et nos mutamur in illis!

Rok co rok přijížděl si pro nás ze Zminné v měsíci září bratr mého otce – na posvícení. Fasuněk vystlaný čerstvou slamou, s čistýma houněma čekal v zájezdním hostinci U kostelíčka. Tam jsme časně zrána sedali. Matka, sestra, bratři. Na otce a strýčka jsme tam musili vždy trochu počkat. Tam byla první zastávka. Ve Familii druhá, v Černé třetí. Do Zminné jsme přijížděli obyčejně, když už byla slepice s kaldounem a hrozinkami na stole, někdy až po obědě. Hezky se to sedělo v té světničce malé, začouzené, ale útulné. Nebyli tu ještě podlahy, nebylo drahocenného městského nábytku, nebylo záclon ni makartových kytic ve vázách, ale vanul z té vesnické prostory odeur nezkaženosti, srdečnosti a upřímnosti.

Až mne bodlo u srdce –

Vykáceli už staré topolové stromořadí, ten impozantní vjezd do vesničky, již navštěvuji rád proto, že se tam narodil můj otec!

V Pardubicích sport je domovem

Pamatujete-li kdo ještě, jak to vypadalo v minulém století, tak asi v letech padesátých, za Veselkou? Za pardubickým hotelem, známým pod heslem Na Veselce? Nalevo cesta vedla ku státnímu nádraží, po straně pravé k dílnám nádraží libereckého. Po levé straně, neklame-li mne paměť, býval hostinec, restaurace velmi oblíbená u starších pánů. Po straně pravé hostinec, restaurace U Marka. Tam starší páni chodívali za letní doby, aby pookřáli na čerstvém vzduchu. Kolkolem nic. Nebývalo tam pomníku bratranců Veverků, izraelitského chrámu, kasáren – nic! Pole! V době podzimní jen strniště. Vhodný rajón pro sportovní mládež. Čarovné, ideální místo pro – „aviatiku“. Komise nemohly činit obtíží. Nebylo hangárů, tribun, míst ohraničených, nebylo třeba ani jízdné, ani pěší stráže, ani vojska pro bezpečnost občanstva, jež se o naše „vzlety“ ani v nejmenším nezajímalo. A pouštěli jsme přece naše tehdejší „blérioty“ v bezprostřední blízkosti města, přímo za Veselkou.

V Pardubicích sport je domovem. Hra na jeleny, závody bez i s překážkami. Tak mnohý jinoch měl po „dostihách“ mnohých nepříjemností, byť i u cíle býval o několik „koňských délek“ dříve než jeho soupeři. Skákání přes příkopy bylo vždy a jest lidským údům nebezpečné; hra, která přinejmenším uškoditi může úboru pana „jokeye“. Ba, mnohý synáček i souchotiny si uhnal touhou, aby mohl při závodech vyhrát – párek uzenek. Dostihy v lese! V Dubině! Závodiště par exellence! Od stromu k stromu navázaná šňůra a na té pověšeno osm, deset i více „párků“.  Dle toho, kolik „koňů“ přihlášeno. V úzkém pytli, u krku závodícího provázkem staženém, předvedeno bylo k startu několik favoritů toužebně k cíli pohlížejících. Když ředitel závodů dal znamení praporečkem, rozběhla, vlastně rozskákala se řada závodících v šíleném, nekonečně směšném letu k cíli spějících. Ani jednomu z „jokeyů“ kůň nevybočil z dráhy, zato však mnohým při skoku, byť i bez překážky, padl na „přední nohy“ a více nepovstal. Dva, tři nejvýše, dobře trénovaní, dostali se k cíli – pod šňůru. Kdo pak nejvýše vyskočil a ústy se zmocnil výhry, párku uzenek, byl vítězem! „Hip hop“ znělo ze sta hrdel rozechvěných, závody milujících diváků. Kdo byl ve výhodě, že byl o půl „koňské hlavy“ k cíli bližší, ten snadněji vítězil. Ne jednu, i dvě, tři ceny spolykal, měl-li ne dosti mrštné soupeře. Odvážná hra! Oněm, jimž štěstí nesloužilo, nejenže se obecenstvo vysmálo, ale i výprask rodičů byl – odměnou za nezdařené dostihy, i za – roztrhané, zpřetrhané spodky.

Nejen dostihy, honba na jeleny, i „aviatika“ byla u mládeže pardubické u veliké oblibě. Patřil jsme k oněm, již se zálibou pěstovali sport – aviatický. Blériotů nebylo, pouštěli jsme – draka!

Čím zámožnější byli rodiče sportsmana, tím větší drak, tím delší ohon, tím objemnější klubko špagátů. A jeden z největších tehdejších „zlatých ptáků“ byl majetkem mého spolužáka                  a kamaráda, pana Františka Kašpara, nynějšího statkáře, majitele hotelu Veselka, otce našeho prvního českého proslulého aviatika inženýra pana Jana Kašpara. Nejen můj spolužák, i já měl draka, i já měl klubko objemné, ale konkurence s drakem jeho byla vyloučena. Stůj co stůj, rád bych byl závodil se spolužákem, aby kamarádi říci mohli: Hle, ten to také dovede, když ten, proč ne onen, proč tomu mají se kluci více obdivovat než onomu?

Záviděl jsme kamarádovi, s jakým klidem pohlíží na svého draka, jenž byl „hors concours“, závistivě nejen já, i ostatní spolužáci. Klidně sedával František Kašpar na strništi, povoloval špagát a výš i výše stoupal drak, aniž by se jeho majitel byl strachoval, že tam v blízkosti oblaků hrozit může nebezpečí. A s rozkoší přímo dětinskou posílal – po špagátu – psaníčka, čtverhranné lístky papíru, jež letěly výš a výše až k draku samému jako pozdrav, jako vyzvání, aby jen směle stoupal, bez obavy, že by mu hrozit mohlo nebezpečí. V případu deště či větru burácejícího, snadno, bez úrazu se snést mohl – pomocí špagátu – letem šikmým, klouzavým, a na zádech odnesen do „hangáru“, do kouta.

A po padesáti letech!

Stotisíc diváků v obdivu hledí do výše za létajícím strojem, jejž řídí, jemuž svěřil svůj život mladý muž. Ten bezstarostně, s rozkoší letí k výšinám jako ptáče jásavé, co zatím dav dole stojící s utajeným dechem stopuje odvážné počínání aviatikovo a odměňuje jásotem každé hnutí, každý bravurní obrat „zlatého ptáka“.

S družstvem aviatickým dostavil se k pražskému vzletu i „starý pán“, otec „létajícího muže“…

A zase, jako před padesáti lety, záviděl jsem kamarádovi! Nebylo lze k němu se přiblížit, pozdravit ho, gratulovat mu. Obklopen přáteli, ctiteli svého syna, stál tam šťastný otec s tváří radostí zářící. Jen chvílemi, pomocí dobrých skel, mohl jsem zachytit určitěji výraz jeho obličeje. Zdálo se mi, že v oku jeho leskne se slza. Nemohu to tvrdit, neviděl jsem dobře, měl jsem sám – zvlhlý zrak. Nejen já, i kol mne sta jiných. Byl bych tak rád otci pošeptal: „Hleď, Františku, tvůj synek přece jen lítá lépe, než ty naše „blérioty“, pamatuješ, před padesáti léty!?...“

Nevěděl jsem, kam dříve hledět, zda na otce či syna. V obecenstvu šum! Zlatý pták zvedá se do výše. Nevím, bylo-li všem tak, jako mně. Vzpomněl jsem si na strniště za Veselkou a rád bych byl poslal do výšin – psaníčko s prosbou, aby nevydával mladý ten muž všanc drahý svůj život. – Nato výkřiky! Pomocí skla poznávám, že hrozí nebezpečí, leč zbytečná byla má obava i obava tisíců v němém úžasu strnulých – letem šikmým, klouzavým, snesl se umělec aviatik šťastně, bez úrazu v náručí svého otce, „starého pána“, mého spolužáka!

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP 11-12/2018