Za Jardou Flegrem

V roce 1950 se rodina opět stěhovala, tentokrát   k dědečkovi do Spytovic  - do rodiště maminky.  I když byla škola v nedalekých Řečanech nad Labem, Jarda dochodil školu v Přelouči, i když to bylo dost daleko, a to většinou chodil pěšky.

            Přichází rok 1952 ale to již začíná jiná kapitola. Dosud jsem těžil jen z Jardových vzpomínek, které sepsal v roce 2008. Nazval je "Dny plné hledání" a později mi je i věnoval. V tomto roce jsme se sešli jako spolužáci na tehdejší Jedenáctileté střední škole                       v Pardubicích. Moc rád na těch několik let vzpomínám. Myslím, že jsme byli dobrá parta        a Jarda výborný kamarád a parťák, nezkazil nikdy žádnou legraci Pamatuji si, že tady začínala i jeho sportovní či přesněji atletická kariéra. Velmi rád a úspěšně běhal - zejména na středních tratích.

            Ale tady také u Jardy začínají určité problémy Sám o tom později vypráví: "Začínalo toho na mne být moc. Snaha připravit se do školy, trénovat, vstávat časně ráno a chodit denně dva kilometry na vlak, to všechno se začalo projevovat zdravotními problémy, zejména bušením srdce ...  Za dané situace jsem byl tedy docela rád, když jsem pardubickou Jedenáctiletou střední školu, po dvouapůlletém působení opouštěl".

            Další už znám zase jenom z pozdějšího vyprávění a vzpomínek Jardy, ale i spolužáků. Po odchodu z Pardubic nastoupil Jarda do posledního ročníku Jedenáctileté střední školy         v Přelouči a zde odmaturoval - i když o rok později v roce 1956 - a svá středoškolská studia dokončil.

            Po prázdninách nastoupil na vysokou školu strojní do Liberce, ale tu velmi brzo opustil, aby později vystudoval  ČVUT v Praze  - obor geodezie a kartografie. Promoval         v roce 1962 a později začal pracovat v Pardubicích. Ale to už je spíše vyprávění pro odborníky. Vím jen, že po vynálezu jakéhosi přístroje na zkoumání podzemních dutin, začal spolupracovat s historiky a dalšími (např s dr. Kotykem, spisovatelem Ivanovem, dr. Šebkem) při zkoumání podzemních prostor a pod.

            A tady končí moje vyprávění a vzpomínání na Jardu. Znovu jsme se sešli - ačkoliv        v Pardubicích nematuroval - na srazech bývalých spolužáků z Pardubic někdy po roce 2010. Tehdy jsem ho i několikrát navštívil ve Spytovicích. a poznal zde i jeho manželku. Mnohokrát mi poradil při práci s počítačem, on toho totiž hodně uměl. Dokázal mi třeba opravit a nahrát poničenou klasickou gramofonovou desku, takže žádné poškození nebylo znát.

            Naposledy jsme se viděli v roce 2016. Ahoj, Jardo ! Moc nám scházíš !