Pardubičtí studenti herci a muzikanty

Studenti měli vykázanou místnost, kde stál kulečník, mezi níž a ostatními besedními místnostmi usadil se v malém pokojíku sbor studentských hudebníků, který hrál chutě                     a neúnavně kolem dlouhého stolu. Duší těchto studentských večírků byl zvěčnělý purkmistr Václav Bubeník a z profesorů Frant. Vrat. Sova.

            Bubeník pobízel studenty ke zpěvu a rozdmychoval, jak mohl, doutnající mladický oheň v jejich žilách. Tomu, kdo nebouřil, podal vstřícně nějaká „trabuka“ a když kapela zahrála směs z národních písní, tu se junácky rozjařil a přál si její opakování. A to bylo vždy studiosům dobrým znamením: dostali večeři, pořádný plecháč řízného pivečka a k tomu každý tříkrejcarové lehké „portoričko“ – to, přece bylo pro studenta muzikanta hotové Eldorado.

            A když plynula hodina devátá, kdy studenti, kteří tu četli, hráli v šachy nebo na kulečníku, měli se rozejíti domů, tu na žádost Bubeníkovu přítomným dozírajícím členům profesorského sboru dáno jako na vojně „přes čas“ do deseti, což po odchodu dozírajícího se protáhlo někdy do jedenácti. Ale vůči tomu měli přeci všichni povinné „praeparace“ a na zkoušení byli připraveni, poněvadž je k tomu vedla ne tak kázeň, jako láska k laskavým učitelům.

            Bubeník studentstvo nevýslovně miloval a s chloubou zaváděl řeč o začátcích zřízení městské reálky pardubické a vždy vzpomínal zesnulého prof. Kováře (Matěje Radoslava – pozn. J.K.), jenž v jeho domě bydlíval, jak nadšeně, úchvatně učíval dějiny českého národa,        a od něhož studentstvo uslyšelo pravdu o věcech a osobách, o nichž tehdy školní dějepis buď zcela mlčel nebo je opatrně obcházel, vlažnými, nemnohými slovy. Dosud by mnohé ze čtenářů v Pardubicích pověděl šedivý již Vratislav Č., jak Kovář jednou líčením svým celou třídu rozplakal. Tklivý básník Jiljí Vratislav Jahn mohl směle skončiti nadšenou báseň svoji dne 11.září 1864 ku povzbuzení pardubických občanů touto slokou:

                        „Hoj, bratři, díla nebojme se,

jež velký, nezlomný jako žíla

a jehož prapor slavně nese

náš milovaný Bubeník!“

            Bubeník nešetřil svého jmění, kde jednalo se o prospěch národa, kde mohl povzbuditi vlastenecké nadšení, horování, proto ta veliká láska ke studentstvu. A proto i „Kudrnáčovi“, jak říkalo se černovlasému kudrnatému Viktoru Felixovi, zableskl se někdy na dlani od Bubeníka zlatník na struny a na noty.

            A zase jen opravdově pěl výše vzpomenutý básník „Růžence“ dne 27.května 1879             o Bubeníkovi po jeho skonu, jak otištěno ve „Stráži na Východě“ (č.2):

                        „Jeho ruce neúnavné,

                        kvetla mnohá vítězství,

                        nelekal se nepřítele

                        bál se jenom sobectví.“

***

„Stráž na Východě“, první krajinský list Pardubicka, počal vycházeti roku 1878 za redakce Jos. Jandy, člena redakce Národních listů a tam žáka Barákova. (pozn. F.R.)

***

            Kde by byl národ náš dnes, kdyby každé město české po všechna léta měla svého Bubeníka, kdyby našlo obětavé láskyplné přátele studentů!

            O prázdninách hrával ten studentský sextet při studentských zábavách na Vinici,               o masopustě Jahnů a Goldsteinů, při výletech na Kunětice na hradě v sále. Někdy musil také kapelník přednésti s doprovodem „orchestrů“ Dudáka, svůj poslední parádní kousek. Zpívalť zvučným hlasem a plným eifrem. O prázdninách roku 1876 hráli realisté o studentské merendě v Jesničanech. Tamější výměnkář Markalous, předek bývalého pardubického okresního starosty, hodný to muž, z hrdosti, že se tolik „pěkné chasy“ v kole točilo, byl by zalil studenty pivem. Zavdat z plecháče si musil každý, nechtěl-li, aby se vyplnila hrozba, že ho bude míti -na hlavě. Málo, ba málo už takových nelíčených pantatínků, kteří by se těšili od srdce, protože se těší mládež a dali také té radosti nelíčený průchod.

            Po prázdninách roku 1876 odešel po maturitě kapelník Viktorek do praktického života a vedení studentské kapely převzal mladší jeho bratr Karel, jenž s týmiž úspěchy jako jeho předchůdce hrával v Měšťanské besedě i jinde. Pod ním hrával prim na housle Čeněk Váňa         a na flétnu pískal Václav Horák. Druhá tato kapela hrála až do prázdnin roku 1878, kdy po maturitě Karla Felixe odstěhovala se jeho matka z Pardubic. Za jednu hru na Vinici                          o prázdninách dostávali hoši po 1 zl. 20. kr. a pivo. Na konci školního roku 1877 pořádán byl dne 29.června výlet hudební školy paní Boženy Jahnové a zpěvní školy prof. Militkého do Studánky a tam také platně účinkovali studenti muzikanti.

            Leč hudební sbor studentský držel se ještě po roce 1870 dále pod taktovkou třetího dirigenta Čeňka Váni (nyní ředitele prům. dívčí školy) až do jara roku 1879, kdy přišel zákaz z vyššího místa proti vylíčené studentské působnosti. Ve Váňově kapele hráli flétnista F.Hák, klarinetista Táborský, basista Václav Remeš a 1.houslista Alfred Schulz (c.k. major pěšího pluku). Hrávali kromě uvedených kusů ještě „Wiener Blut“ (Vídeňskou krev – pozn. J.K.)            a gavotty, jsoucí tehdáž v módě.

            Tři a třicet let uplynulo od té doby, kdy studenti pardubičtí hrávali studentům k tanci. Plachým snem zdá se mi dnes ta chvíle, kdy se večer na Vinici švarně studentská tu hraje kapela „od housliček do bručavé basy, klarinetista jizbou proniká“, sladkým a milým snem se mi to zdá, jako to mé zašlé mládí studentské.

                                                                                               Frant. Rosůlek

Edice: J.Kotyk