JEŠTĚ K HISTORII LARISCHOVY VILY, T. ZV. ZÁMEČKU

Součástí areálu Zámečku (tento název se v Pardubicích hned ujal) se staly konírny pro 40-50 koní (čp. 29), hřebčinec (čp. 27), hospodářské budovy a jednopatrová budova pro zaměstnance. Stavba byla dokončena velmi rychle (byla hotova 26.srpna 1886) a t. r. již vystrojil hr. Jiří Larisch v kryté jízdárně chudým dětem z Pardubiček vánoční stromek s nadílkou. Následující rok (1887) bylo od něj 28 dětí podarováno oděvem, pečivem a stříbrným zlatníkem, roku 1890 dostalo od Larischů 15 chlapců a 15 děvčat úplné ošacení. 4/

Roku 1897 koupili Zámeček od nově rozvedené Marie Larischové hrabata Henckelové von Donnersmarck za 65 tisíc zlatých. Za nich byl Zámeček dobře udržován (květinové záhony a písčité cesty, zřejmě zásluhou zahradníka Václava Plecitého, jenž měl v areálu svoje zahradnictví s malým rybníkem). V hlavní budově vily byla velká knihovna, staré obrazy              a zbraně včetně brnění. Po vzniku ČSR dostal Zámeček v letech 1921-22 novou nájemnici – hraběnku Helenu von Balthasar, vdovu po polním maršálkovi, majitelku panství v Hrochově Týnci, jež přišla na Zámeček ze svého loveckého zámečku v Dolním Babákově. Sloužila jí rodina Františka Schickera, a to dokonce až do roku 1935 (to již baronka roku 1926 koupila vilu ve Škroupově ulici čp. 559, ulice vede od Štrossovy ulice k Matičnímu jezeru). Její syn Hans žil jako bankéř v Rakousku. 5/ Po barončině smrti            (v pozdních 50.letech 20.století) koupil dům ve Škroupově ulici dozorce z pracovny p.Kubíček.

Barončiny starožitnosti odkoupil při jejím stěhování ze Zámečku antikvář Chmelař. Za Henckelů se o chov a výcvik koní na Zámečku staral dvojnásobný vítěz Velké Pardubické z let 1902 a 1903 na koni Jour Fix Rosák, podkoním tu byl V.Hanousek.

Spolužák J.Schickera p.Antonín Nevole patřil do rodiny, jež žila na Zámečku od roku 1918 (sám tu žil prý 14 let). Jeho otec byl dílovedoucím firmy Emanuela Krause na výrobu železných konstrukcí v ul. Ke Tvrzi, jež zanikla za nacistické okupace. Továrník Kraus s hr. Alfonsem Henckelem, byl v Pardubicích starostou Sokola a v době, kdy T.G.Masaryk přednášel ještě jako univerzitní profesor v Praze, byl už jeho osobním přítelem. E.Kraus zemřel 9.března 1947 ve věku 77 let. Podle vzpomínek A.Nevoleho hrabě A.Henckel utrácel velké sumy peněz za obrazy, psy a koně, rád sázel, ale přesto podle larischovské tradice hostil na Zámečku děti z t. zv.Familie (čtvrť

kolem Dašické ulice). Jeho rozvedená dcera Erika dostávala od otce do června 1921 finanční podporu 3 tisíce Kč měsíčně. Potom, když navázala poměr s vídeňským lékařem, žalovala

otce pro neplnění alimentačních povinností. Určitou dobu žila v podnájmu ve čtvrti Florisdorf ve Vídni u dělnické rodiny a v květnu 1938, protože neměla na zaplacení nájmu, tamní dělníci na tento účel uspořádali sbírku. 6/

            Roku 1931 koupil Zámeček komorní rada Alois Erhart z Kolína, velkoobchodník s textilem. U lesa prý chtěl postavit vily na dívčí penzionát pro německá děvčata z pohraničí, jež by vyučovaly francouzské učitelky. Z projektu však sešlo. 7/ Jeho dcera Ludmila pronajala pak Zámeček 15.října 1930 Leopoldu Fuggerovi von Babenhausen, jehož vnímali mnozí Pardubáci jako tajuplnou postavu…

Poznámky:

1/         Pro vilu byly zakoupeny pozemky od 8 majitelů – Václava Nováka, Jana Hutly, Antonína Diviše, Matěje Dubce, Františka Svatoně, Josefa Nigrina, Anny Půlpánové       a obce Pardubičky.

2/         SOkA Pardubice, fond Okresní úřad Pardubice, karton 133.

3/         Briggite Sokop, Jene Gräfin Larisch…, vyd. Böhlau – Verlag Wien 1985, s. 138.

4/         Údaje J.Schickera (1992).

5/         Je velmi pravděpodobné, že z této rodiny pochází Hans Urs von Balthazar, katolický teolog, jeden z reformních sloupů II. vatikánského koncilu. K rodopisu Balthazarů viz mé články v ZKPP roč. 2012.

6/         Noviny „Sonntag – und Montagszeitung“ o tom přinesly 9.května 1938 článek „Floridsdorfští dělníci sbírají na hraběnku Henckel von Donersmark“.

7/         Vzpomínky A.Nevoleho z 27.6.1992.

Ze vzpomínek mého otce, učitele v.v. Aloise Cinkana (nar. 14.12.1902 v Pardubicích) na období 1.světové války a na přátelské styky se syny tehdejšího majitele Zámečku hraběte Henckla.

Uvádí ve své rodinné kronice „Z mého života“, napsané v roce 1976. (Zemřel 23.3.1981).

            „Navázal jsem důvěrnější styky s Václavem Plecitým, synkem zámeckého zahradníka. (poznámka: s celou svou rodinou, t. j. s manželkou a malou dcerkou je pohřben na hřbitově v Pardubičkách , od vchodu nalevo u zdi. Všichni tři zemřeli velmi mladí, snad na tuberkulózu).

            Připravoval se ke zkoušce do reálky, byl jsem získán, abych ho přiučoval. Docházel jsem k nim obden. Starý pan Plecitý byl nepřístupný mrzout, paní Plecitá zase naopak – dobrosrdečná a milá. Dávala nám oběma svačinu: hrneček kávy a kus chleba nebo buchty, což bylo velmi cenné. Za prázdniny jsem dostal jako peněžitou odměnu stříbrnou rakouskou korunu. Pořád jsme se jen neučili. Také vyběhli do lesíka, do hospodářství, na rybníček, či do zahrady.

            Přicházeli zámečtí chlapci: asi jako my starý GEORG- ŽORŽ, vysoký blonďáček              a o něco mladší ARTUR a TONY. Denně jsme se pak stýkali, bez ohledu na původ měli jsme se rádi, ba hrabátka přizpůsobovala se nám. Ač Němci, v naší společnosti zásadně hovořili jen česky. My byli bosi? Zuli se též, poházeli věci po lese, takže jejich vychovatelka měla denně práci, vše shánět.

            Ani jednou nedošlo za několik let společných setkávání mezi námi k rozkolu. Užívali jsme jejich hraček, jezdili společně v kočáře, taženém oslíkem, kopali s opravdickou merunou, vozili se na zámecké lodičce, sem tam olízli i různé dobroty. Venda Plecitý byl dobrý fotbalista, hrál se mnou ve Studentské XI.

            I Žorž velmi toužil, stále žadonil, že by si rád zahrál skutečný fotbalový zápas. Nařídil jsem mu, jak má trénovat, běhat a skákat, aby nám stačil. Postavili jsme ho do mužstva na zápas v Přelouči. Měl nesmírnou radost.

            Stojí za zaznamenání: vzpomínka na onu episodu. Na nádraží mi hlásil celý rozzářený – Alois, nekupuj jízdenky, paní hraběnka jede s námi! S naší partou kluků taková dáma! Z přeloučského nádraží nešli jsme pěšky – ale vezli jsme se ve dvou kočárech. Strojili jsme se v hospodě na náměstí (tj. U Jelena).

Žorž – typický levák – nastoupil na levém křídle. Bojovali jsme jako lvi. Ve 2. půli náhle malér. Protivný domácí pravý half kopl tak silně Žorže, že tento upadl a nemohl se postaviti. Naříkal. Přiskočil jsem k němu, znalecky nohu omakal a zjistil, že to naštěstí není nic vážného, doporučil, aby si sedl za lajnu a sledoval hru. Přešel jsem na jeho místo s tvrdým rozhodnutím pomstít zraněného kamaráda. Příležitost na sebe nedala dlouho čekat. Při útoku na míč nabral jsem soka takovou silou, že udělal „salto na zad“ a zůstal ležet. Nevyplatilo se mi to. Rozhodčí vystihl můj zlý úmysl, pískl a vyloučil mne. Bylo to poprvé a naposledy v mé bohaté „kopálistické“ kariéře.

            Konečný výsledek byl 2-2. Žoržovi za chvíli otrnulo. Nic se mu nestalo. V hostinci pak koupila paní hraběnka každému párek a pivo. Černé. Na nádraží se pak zase jelo kočáry                 a vlakem do Pardubic zdarma.“

„Jednou jsem odmítl jít kopat, že musím nadělat domů dříví. Dobráci kluci ze Zámečku se ochotně nabídli, že mně pomohou. Na jejich žádost musil nám pan Plecitý půjčit pilku               a sehnat žebřík. Ve chvilce pak byly hotovy 2 balenice roští (pro mne a Václava) a uříznuty 2 souše. Nesli je Artur vpředu, Žorž uprostřed, na každém rameni tlustší konec, Tony pak vzadu. Já s Vendou Plecitých otepi na zádech a celá ta karavana vydala se k nám. Samozřejmě, že všichni bosi.

            Máti byla spokojena a nanejvýš překvapena. Usadili jsme se na zápraží na dvorku, otřeli o kalhoty ruce a s chutí pustili se do přinesené svačiny: krajíčků kukuřičného chleba, namazaných domácími švestkovými povidly. Všem chutnalo znamenitě, nebylo na nikom vidět nějaký rozdíl… Cukrová (piškotová) buchta, kterou doma dostávali, určitě jim v té chvíli nebyla tak dobrá, teď si pochutnávali, že jim až za ušima vrzalo.“

 Zdeněk CINKAN

K blahobytu 1718

530 02 Pardubice II.

II.

            Leopold Fugger (nar. 1893) se do ČSR prý přestěhoval z rodinných důvodů (vedl spor o majetek se svým bratrem, jenž držel majorát ve Stuttgartu a Mnichově). Vzal s sebou německého sluhu Alfreda Wankeho a Maďarského Aloise Kollera. 1/ Německé národnosti byly i pokojská Regina Steinleová a vychovatelka dětí Terezie Ruffeová 2/, komornou byla Moravanka J.Minářová. Fugger měl v Larischově vile pronajato 5 pokojů, měl u sebe dvě děti, další dvě vychovávala jeho žena Věra Czerninová ve Vídni. Již roku 1934 dlužil L.Fugger nájemné za 3 roky, hrozila mu exekuce majetku pro dluh 7 tisíc Kč za opravu auta. Byl znám jako výborný jezdec na koni a chovatel poštovních holubů. Od roku 1929 byl správcem Zámečku Julius Nápravník (nar. 1870 v Přibyslavi), jenž tu žil se svou ženou a třemi dětmi. K personálu patřili komorník F.Hackel (nar. 1903), sluha V.Albert (nar. 1910), komorná E.Kowarschová (nar. 1897), služebná M.Merhausová (nar. 1912) a pradlena M.Jelínková (nar. 1870). Fugger hostil na Zámečku mnoho svých šlechtických kolegů, m. j. Thuna z Choltic, Kinského z H. Městce, Schönborna ze Skalky, knížete Schaumburg-Lippe z Náchoda Auersperga ze Slatiňan, dalšího Kinského z M. Krumlova, Jana Wiedersperga z Medlešic, Jana Larische-Mönnicha z Karviné (Solce) a v lednu 1932 svou švagrovou Irenu Széchenyiovou (nar. 1902). Fuggerův životní styl přinášel jen další dluhy, roku 1935 po jeho zmizení do Německa (Hildesheim) řešil jeho právní zástupce JUDr. J.Zinner zbylé dluhy, např. lékařům MUDr. J.Svobodovi a primáři MUDr. J.Snopkovi celkem 3 tisíce Kč, M.Hladěnové 2 tisíce Kč za jezdecká sedla, firmě B.Hostovského 2 500 Kč. Přesto koupil své milence – učitelce J.Těšíkové – kožich za 2 tisíce Kč a auto zn. Aero. Sázel na dostizích a čs. vojenské rozvědce dělaly starosti jeho styky s J.Masarykem a důstojníky čs. armády (kpt. R.Popler, kpt. Pulkrábek, pplk.. J.Ott, kpt. Statečný, mjr. Snášel). Proto také roku 1935 byla provedena na Zámečku domovní prohlídka zpravodajským důstojníkem 4. divize v Hradci Králové škpt. Markem. Přinesla však jen ubohé výsledky… Policie registrovala i Fuggerovy styky s paní Annou Dvořákovou – Komárkovou, dcerou stavitele Vendelína Dvořáka, a zajímal ji i komorník T.Schafranek (nar. 29.7.1913 v Sedloňově, příslušný do Olešnice v Orlických horách), jenž roku 1934 odešel do Hrochova Týnce k hraběnce H.Balthazarové.

Poznámky:

1/         SOkA Pardubice, fond Okresní úřad Pardubice, presidiální spisy, kart. 41 (1937).

2/         Fugger byl původně ženat s V.Czerninovou a měl s ní 4 děti: Noru (1924), Rudolfa (1926), Rosemarie (1926) a Sylvii (1931). Manželství se však rozpadlo (rozvod  1936).

III.

            Státní okresní archiv v Pardubicích na Zelenobranském náměstí spravuje fond Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), kde jsem m. j. našel starý nákres od bývalého předsedy KPP MUDr. Karla Jičínského z roku 1978 (t. zv. axonometrický pohled na areál Zámečku od Larischovy vily až po nacistické popraviště. 1/ Mezi těmito dvěma objekty zakreslil „cestu odsouzených“, jež by mohla být po rekonstrukci ideální spojnicí (koridorem) pro návštěvníky obou památek. Můj rozhovor s pamětnicí paní Rösslerovou z Pardubiček přinesl však jiný situační nákres od ní. Vzpomněla m. j. na to, jak po osvobození roku 1945 navštívila v bývalých kasárnách Schupo (Schutzpolizei= Ochranná policie) bývalou mučírnu (viz foto). 2/ Kasárna měla svůj vjezd zezadu. Znamenalo by to, že výslechy s mučením tedy neprobíhaly v Larischově vile, kde zřejmě došlo v jejím podzemí k selekci ležáckých dětí od jejich matek, jak si to také vybavuje paní J.Doležalová – Štulíková st. Stejný názor zastává i čestný předseda KPP p. Jiří Paleček, který bydlí nedaleko. Prosíme další pamětníky okupační situace v Zámečku, aby se přihlásili na adresu naší redakce.

Poznámky:

1/         SOkA Pardubice, fond ČSBS.

2/         Foto z knihy J.Winklera „Krví orosená“ (vyd. 1988), s. 138. Na kresbě K.Jičínského v pravé koncové části kasáren.