NAŠE RODNÁ PŮDA

Pod nohama našima, kde mísí tři řeky svoje vody, při důležitém labském úhlu leží střed všeho, co přehlédli jsme s hory Kunětické, rozsáhlé Pardubice, rozpínající jako velký kamenný obr údy své od východu na západ, tepna všeho života a ruchu celého podkunětického kraje.

            Politický okres pardubický jež jsme tu popsali, rozkládá se mezi 33°4´7´´ a 33°44´40´´ severní šířky a mezi 15°24´29,5´´ a 16°5´03,5´´ východní délky od Greenichu (Pardubický okres – Pardubicko – zřízený 1.1.1960, zaniklý roku 2002, ne zcela zrušený, je poněkud delší, na západě o Kojice a obce kolem Komárova, na východě o Horní Jelení a okolí. Viz Vl. abeceda dr. P.Theina 7-8/2006). Délka politických hranic měří 232 km a největší přirozenou hranici na severovýchodní straně je tok spojených Orlic (K okresu patřily Albrechtice n.O., Nová Ves           a Štěpánovsko roku 1960 připojené k okresu Rychnov n. Kněžnou) a na jihozápadě Železné hory. U nejzápadnějších obcí, Chvaletice a Telčice, sbíhají se hranice pěti hejtmanstvím (politických okresů Kolín, Čáslav, Nový Bydžov, Chrudim, Pardubice) a tam je rozhraní tří krajů bývalých: Čáslavského, Chrudimského a Jičínského.

            Rozloha okresu zaujímá 78 584ha 97a 32m2, 1,5% z povrchu Čech (okres zřízený 1.1.1960 měl 88 060 ha, 178 obcí, 139 892 obyvatel). Zabírá v sobě tři soudní či berní okresy: holický o rozloze 22 880ha 98a 2 m2, pardubický v rozloze 33 683ha 98a 12m2, přeloučský 22 020ha 2a 99m2.

            Nejvyšší trigonometrické body, jež sloužily za základ měření celé země, jsou: Kamence a Koudelka 326 m, Kunětická hora (věž) 305 m, Oklika u Telčic 306 m, Vinice u Ostřetína     329 m, vrch u Stojic 333 m východně od silnice do Choltic a některé kostelní věže: Býšť 266, Bělá (Rohovládova) 263 m, Chvojno 303, Přelouč 218 m, Mikulovice 261 m. Povrch želez. mostu labského v Pardubicích (bývalého v místě dnešního zdymadla) 217,6 m, nadmořská výška Pardubic 223. 579 m, břeh Labe u Zámku 214 m).

            Pardubický okres jest z části pahorkatou planinou, z části rovinnou; náleží k Českomoravské vysočině a ke křídovým planinám středočeským, odděleným od ní údolím labským a prostoupeným ostrovy Středohoří.

            Největším dílem křídových planin jest Pardubická rovina, prostírající se u Opatovic přes Pardubice k Bohdanči, Přelouči a Telčicím, kde přechází v nížinu. Výška její 244 m               u Hradce Králové klesne tam na 197 m (u Hřenska na 121 m). Poloostrovem jejím na jihovýchodě v poříčí Loučné jest rovina Dašická.

            Českomoravská vysočina výběžky Železných hor, svého význačného pásma, tvoří kostru jihozápadní části hejtmanství pardubického. Kolmé její stěny tvoří za Telčicemi přirozenou hráz Labi vzdouvajíce jeho vodu, a železná dráha vine se od Kojic jen po úzkém třísle labského údolí. Přirozenými krásami vábí nás k ní zvláště údolí Chrtnické, Tupeské, Brložské a Senické, též příčné údolíčko se starobylou osadou (městysem) Choltice                             a v jihozápadním koutě Přeloučska okolí Chvaletic a Zdechovic.

            Z jednotlivých skal a úžlabí zasluhují si zmínky: rokle chrtnická, zatopené lomy                 u Raškovic na Skalích, žulové balvany – „obří postele“ u Zdechovic a Čertova skála u Spytovic.

            Severní úžlabí Železných hor složeno jest ze žuly, ale probíhá jim též rula a jsou v něm vápenná lože (u Vápenného Podola na Chrudimsku). Rudné žíly odkryty byly v dávné době        u Zdechovic a Chvaletic, jak vypravuje již kronikář Hájek. Zde se dosud dobývá železo. (Od 1.7.1949 Manganorudné a kyzové závody Chvaletice n.p. – MKZ).

            Křídové planiny, skupina kopečků, strání a údolíček, byly před věky dnem křídového moře, na jehož povrchu bylo mnohem menších rozdílů než nyní. Hlavní puklinou jeho jest labské koryto a menší údolíčka při řekách a potocích, jež si vyryly dosti hluboké lože v měkkých opukových vrstvách Březenských, Teplických, Bělohorských a Korycanských, kteráž dělí planiny křídové v osmero skupin: planinu Bělskou, Chvojnovskou, Pardubičskou (kolem Pardubiček nad Vinicí), Mikulovickou, Jezbořickou, Jeníkovickou, Přeloučskou, Hrádeckou a rovinu Pardubickou – Polabiny. Trhlinu Holickou počítají geologové k podhoří Orlickému.

            Bělskou planinu ohlašuje na návrších věž kostela v Bělé Rohovládově (263 m), Chvojnovskou kostel na Chvojně Vysokém, rozsáhlé temné lesy a výběžek její návrší Holicko – Sezemické, město Sezemice. Pardubičská planina zajímá nás svou strmou ssutinou (236 m), pod ní Chrudimka zarývá se hluboko do její opuky a nad níž mezi stromovým kryje se starobylý gotický kostelíček sv. Jiljí. Mikulovická planina chová v Mikulovickém kopci (274 m) veliké sklady (zásoby) cihlářské hlíny a kostelíček na jeho temeni jest viditelný po celé rovině, tvoře v Polabí význačný protějšek Kunětické hoře.

            Jezbořická planina má pod kostelem jezbořickým, podobně jako Pardubičská, úbočí místy ssutá a dosti srázná nad potokem Klešickým či Podolkou. Jankovická planina vystupuje nad údolím Heřmanoměsteckým a při jejím úpatí vine se odbočka státní dráhy (na Vápenný Podol). Pozemky Velký Jezevec a Jezevčí plac napovídají, že tu měli dříve v opukové půdě brlohy jezevci. S návrší Valského a Přeloučského, jež jsou díly planiny Přeloučské a přirozenou opukovou terasou, jest krásný rozhled po úrodném Polabí i do úvalu pod Litošickou krabatinou, dílem to Železných hor od Heřmanova Městce k Labské Týnici.

            Hrádecká planina (podle Hrádku), vystupující jako lesnatá hráz od Kunětické hory k Bohdanči, dělí širokou rovinu Pardubickou na rovinu Ždánicko – Opatovickou a v Polabiny u Pardubic; má nepochybně jádro eruptivní.

            Ale nejen z dáli kopce a zelené stráně těší naše oko, nýbrž také, když přihlédneme k jejich nitru, pobavíme se i jim, ba místy budeme překvapeni. Chová v lůně svém četné zkameněliny ryb, měkkýšů, korýšů, ostnokožců, dírkonožců a rostlin. U Srnojed vyskytují se zlatolesklí scaphiti (plži) i zbytky obrovského ještěra Iguanodona.

            Ostrovům Středohoří, z nichž nejpamátnější je Kunětická hora věnován je v Čítance zvláštní článek.

            V přírodní krásy Železných hor, hlubokých lesů chvojnovských i rozkošných Polabin, mezi úrodná pole střídající se se šťavnatými lučinami, sady a zahradami, mezi šumné háje              a stříbrolesklé rybníky vtroušeny jsou hustě úpravné živé osady, jež spojují silnice a stromořadí jako bílé a zelené stuhy, a z nichž se mnohé honosí vzácnými památkami stavitelskými, kteréž zvyšují barvitost a krásu celého našeho kraje, na prvém místě jsou jimi zámek Pardubický             a Zelená brána a po nich hned všechny ty bílé věže kostelíků na návrších i v údolích.

            Vzpomeneme-li si na lid tohoto kraje, na jeho dávné obyvatele, tu zaplesá nám srdce      a hlava se zvedne hrdostí.

            Zde v dávné době šířil vzdělání klášter opatovický, slynoucí poklady (více duchovními než hmotnými) po celém českém království, zde na Hoře Kunětické bylo sídlo válečníka                 a politika doby husitské Diviše Bořka z Miletínka, zde na zámku sídlil nejpřednější panský rod Pernštejnů, jenž město Pardubice znovu zbudoval a krajinu celou hospodářsky povznesl, kde mnoho samostatných vladyků vřelou účast bralo na osudech vlasti a zasahovalo do jejich běhů politických. Zde vládli rodové, jejich synové třímali berli arcibiskupskou, krváceli na polích válečných, činili bohatá nadání a někteří byli také exulanty. Z toho polabského kraje vyšli z chudých chýší vesnických i nízkých rodů městských synové, kteří prosluli nejen ve vlasti, ale též za hranicemi jako slavní umělci, vynálezci, učenci a cestovatelé a z nich zasedl v naší republice i na předním křesle ministerském.

            Poznání kraje pardubického z blízka, k čemuž mají články této čítanky vlastivědné         (a dnes Zpráv KPP) napomáhati, přivodí zajisté větší lásku k němu a povznese jej v mnohém ohledu, chrání co se ještě zachránit dá, co z neznalosti nebo hamižnosti mohlo býti ještě zmařeno a doufám probudí též mnohé síly, jež v něm dřímají i otevře mnohé zdroje blahobytu (což je třeba ještě naléhavěji dnes), kteréž uvedou jej na prvé místo ve východních Čechách, jakéž mu již polohou na labském úhlu i slavnou minulostí (a velikým rozvojem v předminulém a minulém století) dávno náleží.

Poznámkami doplnil, poněkud zkrátil Jiří Paleček.

F.K.Rosůlek napsal též krásného průvodce po Pardubicku bez ohledu na turistické značené stezky, které otiskoval časopis Krajem Pernštejnův pod názvem Pardubickem kolem dokola. Zasloužil by si přetisk a nové přepracování členy turistického odboru KPP.

Poznámky: Jiří Paleček