DALŠÍ PODROBNOSTI O ŽIVOTĚ L. FUGGERA

Anglický autor se v poznámkovém aparátu (s. 320) zmínil o pražské epizodě v životě předválečného nájemce Larischovy vily v Pardubičkách Leopolda Fuggera von Babenhausen, který za druhé světové války bojoval jako generálmajor wehrmachtu na východní frontě. R. Akswith udělal zajímavý odkaz na paměti Cecilie hraběnky Sternbergové „Cesta – paměti české aristokratky“ (vyd. MF 1996, s. 198-199). Rodina Sternbergů žila koncem války v Praze v paláci maltézských rytířů u Karlova mostu. Vrátný Rak jednoho dne v květnu ohlásil návštěvu německého důstojníka, jenž se ptal po Ceciliině manželovi hraběti Leopoldovi. Byl to L. Fugger, bratranec L. Sternberga, s nímž v mládí vyrůstal. „Sdělil nám, že Rusové rychle postupují a že za pár dní budou v Praze“, popisuje zvláštní setkání hraběnka C. Sternbergová, matka Diany Sternbergové, dnešní majitelky zámku Častolovice. „Řekl, že se svou jednotkou ustupuje k západu a že po nich Češi pořád střílejí a že už tak přišel o několik mužů. Zeptal se pak Leopolda, jestli by nebylo moudřejší Prahu obejít… Probil by ses jen za cenu značných obětí, řekl mu Leopold. Radím ti, aby ses o to nepokoušel.“ Do pokoje vběhla tehdy devítiletá Diana Sternbergová a sdělovala, že rozhlas je v českých rukou. Pak jí padly oči na německou uniformu a matka jí představila „strýčka Poldiho“ (Fuggera). Z rádia se ozval hlas vyzývající k povstání v Praze. Leopold Sternberg nabídl Fuggerovi, že mu půjčí nějaké šaty a schová ho v domě. Fugger však řekl: „Dokud není oficiálně podepsaná německá kapitulace, jsem stále ještě německý generál a mám odpovědnost za své muže.“ Dva dny poté ho zajali postupující Rusové včetně těch jeho vojáků, kteří přežili. V době, kdy C. Sternbergová psala své paměti, byl Fugger stále v ruském zajetí, ale směl psát domů rodině. Roku 1955 byl propuštěn po návštěvě spolkového kancléře K. Adenauera v SSSR.

O pár stránek dále (na s. 203-204) pak hraběnka C. Sternbergová líčí příjezd dalšího svého bratrance – Hansiho Larische s manželkou, roz. Schaggotschovou, které ukryli dočasně ve sklepě paláce maltézských rytířů. Manželská dvojice prchala ze Solce a po získání rakouských dokladů odjela do Vídně. Kniha tak pěkně ukazuje „solidaritu modré krve“                  a rozdělení šlechty na podporovatele nacismu a odbojáře (Kinští, Dohalští, Schwarzenbergové).