VYPRÁVĚNÍ Z KRÁTKÉ NÁVŠTĚVY MĚSTA VYPRAVĚČŮ SKELLEFTEÅ NA ŠVÉDSKÉM SEVERU

Na počátku nového tisíciletí, kdy si Pardubice a Skellefteå – nacházející se právě v severním Švédsku, kterému se také říká Norrland – připomínaly pětatřicet let vzájemného partnerství[1], jsem již měl studium ukončené. Pardubický magistrát mě několikrát přizval jako tlumočníka švédštiny ke skupinkám hostů z partnerského města, např. účastníků projektu zaměřeného na vzdělávání dospělých či členů různých uměleckých těles. Hosté mluvili švédsky s trochu jinou intonací, než na jakou jsem byl z výuky a z regionů Švédska ležících více na jih zvyklý. Novinář lokálního skellefteåského listu doprovázející jednu ze skupin mě překvapil informací, že několik z tehdy ještě žijících nejznámějších švédských spisovatelů pochází právě z oblasti Skellefteå, z jeho správního okrsku. Jedná se skutečně o jména, která výrazně ovlivnila švédskou literaturu mnoha posledních desetiletí, ač ne vždy je ze všech jejich děl severošvédský původ patrný. Sara Lidman(ová) (1923–2004) z Missenträsku, často využívající místní nářečí, byla autorkou politizujících próz, angažovanou v hnutí stavících se za zájmy rozvojových zemí (do češtiny byl v roce 1974 přeložen její román Já a můj syn). Per Olov Enquist (* 1934) pochází z Hjoggböle a své vzpomínky na vyrůstání v této oblasti zpracovává v memoárech Jiný život (česky 2011). V Skellefteå se rovněž hlásí k Torgnymu Lindgrenovi (1938–2017), i když je původem ze sousední menší obce Norsjö.       V jeho případě se díla ve svérázném severošvédském prostředí odehrávají naopak často. Proslavily jej například romány Cesty hada na skále (č. 1988) a Čmeláčí med (č. 1999). Všechna tato díla schraňuje mj. i fond pardubické krajské knihovny – v této souvislosti vždy vzpomínám, jak nám docentka Helena Kadečková na literárních seminářích vždy chválila české regionální knihovny jako studnice severské literatury, které ještě naši studentští předchůdci na rozdíl od knihoven pražských nestačili rozkrást.

Pozvání do tamních končin se mi v důsledku různých dalších studijně-pracovních záležitostí dlouho nedařilo vyjít vstříc. Akademicky se navíc věnuji mnohem více Finsku než Švédsku. Existenci partnerského města Pardubic mi ale po letech na chvíli připomenul můj dílčí výzkum týkající se české recepce Švéda Stiega Larssona (1954–2004), autora světoznámé detektivní trilogie Milénium, jež byla rovněž zfilmována. Zjistil jsem, že autor je původem ze Skelleftehamnu, který je rovněž, jak název napovídá, součástí okrsku Skellefteå, a označuje vlastně přístav. Zlom přišel v roce 2018, kdy se v rámci oslav padesátého výročí partnerských vztahů mezi městy pořádal v Pardubicích Švédský víkend. Na něj zavítal skellefteåský starosta Tomas Marklund s větším doprovodem. Byl     v něm také penzionovaný učitel Rolf Söderström, jenž je dlouhodobě činný v organizaci nejrůznějších výměn Skellefteå se zahraničím a rovněž s Pardubicemi. O několik měsíců později mě Rolf pozval, abych přijel v říjnu 2019 přednášet na skellefteåský vypravěčský festival Berättarfestivalen, neboť zřejmě usoudil, že by mě na základě mého povědomí o severošvédské literatuře mohla tato akce oslovit.

Vypravěčský festival je událostí významnou pro celou oblast místního většího regionu Västerbotten. Koná se každoročně od roku 2009 a na jeho pořádání spolupracuje několik institucí, mj. divadlo, muzea a obec. Staví na velmi silné místní kulturní tradici, kterou je lidové vyprávění; samotné Skellefteå si říká město vypravěčů. Možná i díky této tradici pochází spousta nejvýraznějších švédských spisovatelů právě odtud. Vyprávění z této oblasti může být vzhledem k místnímu protestantismu postavené i na textech z bible. Těmto osobně pojímaným vyprávěním se říká skröna. Skröna často do jisté míry za účelem větší zajímavosti přehání, a někdy může být vyloženě nepravdivá tak, aby vyprávění bylo přímo zábavné.

Do jaké oblasti se návštěvník našeho partnerského města vydává? Její první osídlení bývá datováno již někdy do období šesti tisíc let př. n. l. Název Skellefteå se podobá jménu řeky ústící o patnáct kilometrů dále do moře, Skellefteälven, a je zřejmě sámského původu – tedy pochází z jazyka, kterým mluví původní obyvatelé severních oblastí Skandinávie, Sámové, chovatelé sobů oblékající se do specifických krojů. Ti se u Skellefteå dodnes se svými migrujícími zvířaty objevují, když okolní pahorkatinu pokryje sníh. Název města se roku 1327 psal jako Skelepht, a na známé švédské historické mapě z 16. století nazývané Carta Marina, kterou vytvořil vysoký církevní činovník Olaus Magnus, nese město jméno Skellitta. V místním nářečí se mu říká Sch'ället nebo Schélet, oblíbenou přezdívkou mezi místními obyvateli je ale také Stan (což znamená prostě „město“). Starý finský název je Heletti a v umejské sámštině se mu říká Syöldate, v jižní sámštině Skillehte nebo Syöldete.

Češtině se prý slovo Skellefteå nezdá být příliš ohebné, a proto byl svého času údajně zamítnut návrh, aby se takto v Pardubicích na počest partnerského města jmenovala jedna z restaurací, zatímco Rosignano působilo neproblematicky. Přitom to tak těžké není: sk se před e (a také i, y, ä či ö) čte ve švédštině jako š a å je vždy čtené jako o, ale v tomto případě se často vůbec nečte; dvojité l je tam podobně jako v němčině pouze proto, aby se první e ve slově četlo krátce. Restaurace by se tedy mohla jmenovat Šelefteo, případně jen Šelefte. Vzhledem k tolika různým paralelním názvům města by další počeštělý nemusel vůbec škodit, a partnerům by se třeba mohlo podařit vysvětlit specifika českého přepisu na příkladu, že jejich švédské bärnsten (jantar) my píšeme jako Pernštejn (neboť slova mají možná stejný původ) – zvláště, pokud by vysvětlování probíhalo nad Pernštejnem. A třeba by tak ožil návrh před mnoha lety diskutovaný v kruzích švédských jazykovědců, aby se po vzoru češtiny ve švédštině psala dvě písmena s háčky, š a č. Byl sice později zamítnut s tím, že háčky jsou švédštině cizí, ujal se ale v lotyštině a litevštině, které tyto znaky používají s inspirací právě češtinou. A háčky se používají i v jazycích sámských.

Při cestování do odlehlých oblastí Švédska – Skellefteå totiž leží již hodně na severu – je záhodno si uvědomit, že ač v této zemi žije o něco málo méně obyvatel než v České republice, jedná se o třetí největší stát Evropské unie, co se týče rozlohy, a to po Francii a Španělsku; Finsko, kde žije lidí ještě méně, je – po Německu – rozlohou páté. Švédsko je pak v Unii zemí s druhou nejmenší hustotou zalidnění, a to nepřekvapivě po prvním Finsku. Z toho vyplývá i značná odlišnost našich    a tamních poměrů. Pro ilustraci: v Pardubicích žije něco přes 90 tisíc obyvatel na území necelých 86 km². Pokud budeme Skellefteå brát pouze jako vlastní město, žije v něm necelých 36 tisíc lidí na 24,6 km² – nicméně ve Švédsku bývá zvykem o obcích hovořit jako o administrativních celcích        s vlastní správou, tzv. kommun. V zemi je celkem 290 těchto správních okrsků, přičemž ve správním okrsku Skellefteå žije něco přes 72,5 tisíce lidí, pořád méně než v Pardubicích – rozkládá se ale na území přibližně 9945 km², tedy dvakrát větším, než má celý Pardubický kraj (jenž zahrnuje 4519 km²). A to je ve Švédsku teprve osmým největším. Na tyto rozlohy a vzdálenosti skutečně nejsme ve střední Evropě zvyklí. V rámci skellefteåského správního okrsku se nachází        i vícero dalších menších sídel (z některých z nich pocházejí i výše uvedení spisovatelé) a hovoří se v nich různými nářečími, podle kterých tamní obyvatelé vzájemně poznají svůj původ.

V současnosti zde probíhá rekonstrukce železnice tak, aby byla rychlejší a aby bylo možné se jí pohodlně přepravit až z jihu – neboť je ekologická a Švédové berou boj s emisemi velmi vážně. Zatím je ale pro cestování nejrychlejší zvolit letecké spojení přes Stockholm, odkud je na malé letiště v Skellefteå odbavováno několik spojů za den. Na obrovském stockholmském letišti Arlandě je ale třeba najít správný terminál pro inrikesflyg, domácí lety, a automaticky nepředpokládat, že je stejný jako příletový. Naštěstí mi začalo být včas divné, proč u gatu kromě mě nikdo nečeká.           Z vlahých říjnových Pardubic jsem se tak za několik hodin přesunul více než 2000 km vzdušnou čarou do oblasti, kde jednou ráno byl již na kalužích led: v noci totiž mrzlo, teplota mínus sedm Celsiových stupňů. Vzpomněl jsem si, jak jsem při svém pobytu na Lundské univerzitě na samém jihu Švédska sledoval předpověď počasí. Norrland pravidelně hlásil o deset stupňů méně než jih. Klimatická změna ale už dolehla i sem, za nedávného léta bylo i v severním Švédsku a Finsku po určitou dobu abnormálních třicet stupňů.

Krajinu pokrývají hlavně lesy, a při cestě ze skellefteåského letiště bylo vidět, jak se dřevo pomocí těžkých strojů těží i za tmy, přes celou noc. Můj průvodce Rolf mě poučil, že díky naprosté mechanizaci této práce ji dnes často u obslužného pultu vykonávají i ženy; vydělají si tak více než zdravotní sestry, které nebývají ve Švédsku finančně ohodnocené právě nejhůře. Dřevo má potenciál jako biomasa: výrobu energie vlastní obec a vedle dřeva se využívá i energie z vodních toků. Mnoho budov se staví právě ze dřeva, včetně nového městského kulturního domu. Ve městě se též nachází muzeum dřeva. Dříve bývalo Skellefteå na své řece spojené i s vorařstvím. Okolo silnic v lesích poletují v Česku velmi vzácní krkavci, a území směrem do vnitrozemí pak obývají lumíci, tedy hlodavci, kteří se pravidelně přemnožují a ve skupinách migrují, přičemž mohou i hromadně utonout. Mezi lesy se občas objeví nějaký statek a kolem pasoucí se dobytek, ale zemědělství podnebí příliš nepřeje: vyrostou zde pouze brambory, saláty či mrkve, na rajská jablka už je potřeba skleníku. Důležitým hospodářským odvětvím je v Skellefteå hornictví, v oblasti se těží měď, zinek a zlato, a dnes lze o Skellefteå hovořit i jako o městě informačních technologií. Brzy se tu budou vyrábět i lithiové baterie určené pro celou Evropu.

Přes zeměpisnou odlehlost žijí i v Skellefteå přistěhovalci. Možná právě menší město zabraňuje ghettoizaci, což není případ měst velkých jako jsou Stockholm, Göteborg či Malmö. Při návštěvě místní kavárny jsem si mj. ověřil, že platí to, co se o Švédsku několika posledních let často píše: že někde již nepřijímají z bezpečnostních důvodů hotovost a zaplatit je možné jen kartou. Na druhou stranu, na některých kulturních akcích zase kartou platit nešlo, takže mít u sebe i nějaké švédské bankovky se vyplatí. V severních oblastech existuje zvyk nesladit kávu, ale kostku cukru k ní pojídat; mj. jsem si všiml, že jeden spolustolovník pojídal kostkový cukr i k zákusku.

V knize Čmeláčí med autor píše: „Světlo bylo přes den jen několik hodin, za horskými hřebeny na jihu se na letmý okamžik ukázal kousíček slunce a potom svítání otálivě, ale neúprosně přešlo          v soumrak.“ (s. 60) Místní zimní polární noci a letní půlnoční slunce představují velké výkyvy světla a tmy. Nejvíce tmy je okolo 21. prosince, kdy slunce v Skellefteå vychází až v 9:43 a zapadá už  v 13:26. Nejvíce světla je naopak okolo 21. června, kdy tu mají východ slunce už v 1:46 a západ až v 23:30. Tyto extrémy znamenají velkou psychickou zátěž, spočívající v trudnomyslnosti, ze které si cimrmanovská hra Dobytí severního pólu tropí legraci – její autoři ji totiž zjevně nezažili. Každý, kdo se přestěhuje na ještě severnější norské Špicberky, kde slunce po určitou část roku nevychází vůbec, totiž okamžitě dostane doporučení, aby si nemyslel, že polární noc přežije sám      u televize; to ho jen velmi rychle rozloží. Je třeba se hodně pohybovat a vzájemně se co nejvíce stýkat. Psychicky náročným podmínkám života vyplývajícím ze svérázů místního podnebí tak lze čelit sportem (v partnerském městě působí hokejový klub Skellefteå AIK), a možná nepřekvapí, že spousta vynikajících švédských sportovců pochází právě ze severu země. Lze jim ale čelit také alkoholem; v oblasti je mj. tradičně aktivní tzv. abstinenční hnutí, bojující proti ne zcela zřídkavému alkoholismu místních obyvatel. Vrcholovému sportu se chvíli věnoval i spisovatel Enquist, i když ani alkoholismu se mu úplně vyhnout nepodařilo. Více ale v jeho knize Jiný život, která stojí za přečtení i kvůli epizodě odehrávající se v revoluční Praze roku 1989.

Ještě nicméně doplňme, že představa letní euforie a zimní deprese je příliš zjednodušená. V doslovu k antologii povídek z finského severu Za letních nocí se tu nespí lehce z loňského roku se píše: „Světlé letní noci neodkazují nutně k radosti a naději, naopak mohou být zdrojem tísně                    a sklíčenosti; ostré jarní světlo odhalí a bezohledně nasvítí všechny nedostatky a křivdy, zatímco tma nocí a dnů zimních důvody smutku a beznaděje milosrdně zahalí.“ (s. 132) V zimě navíc krajinu halí i sníh, který ji zároveň mírně osvětluje, a i ve švédštině se říká „Det som göms i snö kommer upp i tö.“ Doslova to znamená, co se skrývá ve sněhu, bývá odhaleno při oblevě; švédsko-český slovník to překládá jako pravda vyjde vždycky najevo. A také v Lindgrenově Čmeláčím medu se pravda odhaluje až s příchodem jara.

Co jsem za ony čtyři dny v Skellefteå stačil absolvovat? Přednesl jsem v rámci festivalu dvě přednášky, jednak o své specializaci, švédskojazyčné literatuře ve Finsku, jednak o pohledu na fenomén skellefteåského rodáka Stiega Larssona v České republice. Obě proběhly na tzv. vysokých lidových školách s názvy Sunvik a Medlefors – tam vyučuje také jeden ze dvou Rolfových synů Olov. Tyto školy představují zvláštní formu vzdělávání dospělých v severských zemích; na jedné     z mých přednášek byli mj. pouze lidé předdůchodového či důchodového věku.

V Skellefteå se mj. nachází i mnoho dalších škol nejrůznějšího stupně včetně univerzit. Rolf jako vysloužilý učitel dokáže dlouze hovořit o všech svých pedagogických zkušenostech, například         o tom, jak ho na výměnném pobytu v Dánsku 80. let překvapilo, že tam učitelé ve třídě při výuce kouří, což je věc ve Švédsku, a zvláště v dnešním, naprosto nepředstavitelná. I mezi severskými zeměmi, které nám středoevropanům splývají do jednoho celku, jsou totiž rozdíly. Rolf není nadšen současnou praxí v dosud dominantně státním švédském školství, která umožňuje pronajímání celých škol neveřejným subjektům. Takto dopadla škola, ve které Rolf dříve učil; funguje nyní         v jakési zprivatizované podobě s využitím nárokových státních dotací na žáka a generuje provozovateli zisk. Padesát procent výuky je realizováno v angličtině, protože jejím cílem je pomoci dětem zahraničních pracovníků, kteří přicházejí do Skellefteå. Školu využívají ale i místní Švédové, a děti navíc při přijímání do školy prochází určitým výběrem. Tím se narušuje princip rovnosti v přístupu ke stejné výuce pro všechny, na kterém bylo postaveno poválečné švédské školství[2].

Zpět ještě k vysokým lidovým školám, které mívají často také určité ideové kořeny, z nichž vyrůstají: buď se jedná o zaměření sociálnědemokratické čili odborářské, nebo křesťanské. První     z nich je odrazem oblastních tradic dělnického prostředí, značně patrných i v místní regionální politice. Druhé je spojeno s náboženským životem v této oblasti i celém Švédsku, který může být buď napojen na největší Švédskou církev luterskou, do roku 2000 státní, nebo menší samostatné skupiny věřících protestantů, nazývané „svobodnými církvemi“. Svou modlitebnu má některá          z nich téměř v každém bloku domů ve městě. Tyto dvě ideové linie nemusí jít nutně vzájemně jedna mimo druhou: výše zmiňovaný spisovatel P. O. Enquist sám sebe nazývá„ … pozoruhodnou slitinou sportu, evangelické vlastenecké nadace a lidového socanství“.

Ubytován jsem byl v zařízení bývalé usedlosti Stiftsgården, s jejíž hlavní bílou budovou se pojí historka z doby švédsko-ruské války na počátku 19. století. Skellefteå tehdy okupovali Rusové         a usadili se právě zde. Město nezapálili pouze pod podmínkou, že jim místní obyvatelé dodají pálenku. To skellefteåští splnili, Rusům zachutnala a mnozí tu zůstali. Dodnes se tu a tam v oblasti vyskytne rusky znějící příjmení. Vypráví se také, že na cestě železnicí ze Stockholmu přenocoval     v nádražním hotelu v Jörnu, který je rovněž součástí okrsku Skellefteå a nachází se 50 kilometrů západně od něj, kdo? Samozřejmě, že Vladimír Iljič Lenin. Je to možná skröna, je ale jisté, že Lenin, jenž do začátku roku 1990 seděl i před pardubickým divadlem, po oné železnici na jaře revolučního roku 1917 skutečně cestoval směrem na sever do finského Tornia, které bylo tehdy ještě ruské. Švédů si Lenin cenil jako organizačně zdatných a vzdělaných lidí, byli pro něj ale příliš pacifističtí, a to včetně švédské krajní levice, kterou častoval přídomkem „buržoazní pacifisté“.

Nedaleko Stiftsgårdenu se nachází tzv. Bonnstan (Selské město), památkově chráněná oblast více než sta dřevěných domečků, postavená zřejmě již na počátku 17. století u místního kostela. Byla od té doby několikrát poničena požárem. Zde se v minulosti ubytovávali lidé ze vzdálenějších míst, kteří se museli zúčastňovat bohoslužeb a ráno by ze svého bydliště do kostela dorazit nestihli. Tyto domečky popsal mj. v roce 1732 při svých cestách po Švédsku i tamní přírodovědec a lékař Carl von Linné (1707–1778).

Zúčastnil jsem se také dalších festivalových aktivit, především v místním Västerbottenském divadle či kulturním středisku Nordanå. Oficiální večer festivalu byl zakončen tzv. „elektrohudební koláží“ z projevů zmiňované autorky Sary Lidman(ové), týkajících se mj. marginalizace severošvédských regionů. Nenechal jsem si ujít kratší koncert s písničkami švédského rokokového básníka Carla Michaela Bellmana (1740–1795), jehož význam pro švédskou literaturu bývá srovnáván                  s významem Shakespearovým pro literaturu anglickou (č. výbor Sestry, bratří – číše výše! z roku 1994), ani představení Kallocain podle stejnojmenného dystopického románu, připomínajícího pozdější sci-fi, z pera Karin Boye(ové) (1900–1941) – a to v moderním zpracování s účastí metalové hudební skupiny (česky byla kniha vydána v letech 1982 a 1989). Spolu s Rolfem jsme byli novým skellefteåským velmi mladým místostarostou pozváni na večeři do restaurace využívající regionálních zdrojů. Místostarosta, pocházející z třicet kilometrů vzdáleného Bolidenu, se studiem připravuje na povolání středoškolského učitele dějepisu; ve Švédsku totiž zvolení regionální politici nikdy nepracují na plný úvazek, pouze na čtvrtinový, a zbytek práce v místní správě vykonávají profesionální úředníci. Místostarosta ještě nikdy nebyl v České republice a hodlá to napravit; měl jako historik zájem o podrobnosti týkající se života v naší zemi po Listopadové revoluci. Při jiném rozhovoru jsem mj. zaznamenal, že i sem na daleký sever dolehly zprávy            o justiční korupci na sousedním Slovensku.

Při mém pobytu by se určitě nic tak nevydařilo bez obětavé pohostinnosti naprosto úžasného hostitele a věrného průvodce Rolfa a jeho manželky Margarethy. Manželé bydlí v malém dřevěném domečku ve čtvrti Prästbordet (Farářský stůl), ve kterém se Rolf i narodil, a kam jsem byl pozván dokonce dvakrát. Poznal jsem rovněž detail ze svérázu národního lovu: u Rolfova známého jsem byl svědkem porcování losího mláděte.

Odjížděl jsem z hostování v Skellefteå, které mi umožnila jak tato severošvédská obec, tak příspěvek od mého zaměstnavatele, Univerzity Karlovy, ohromen autentickým poznáním toho, co jsem doposud znal jen z literatury. A také uvědoměním, jak odlišný je švédský sever od té části země, kterou jsem doposud znal celých dvacet pět let od roku 1994, kdy jsem do Švédska zavítal poprvé. A především nadšený tím, jak zajímavého partnera na Severu Pardubice mají.