NÁVRAT DO OSVĚTIMSKÉHO PEKLA

„Je to jako výlet na rodinný hřbitov,“ povzdychne si pětadevadesátiletý Vladimír Munk uprostřed prázdného prostranství, kde stojí jen komíny někdejších baráků a ostnaté dráty. Jsme na místě největšího nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau poblíž polské Osvětimi, tam, kde při dobře organizované nacistické genocidě zemřelo milion lidí. Vladimír sem přijel v říjnu 1944 v jednom z posledních transportů z židovského ghetta v Terezíně – a měl štěstí. Nezabili jej hned v plynové komoře, dostal se do pobočného lágru, který sovětští vojáci osvobodili už pár měsíců po Vladimírově příjezdu, koncem ledna 1945.

Tehdy se ani ne dvacetiletý zařekl, že Osvětim už nikdy v životě nechce vidět. Rozmyslel si to po tři čtvrtě století, když mu táhlo na pětadevadesát – a dorazil těsně před koronavirovou pandemií. A tak tu stojíme uprostřed pláně s dráty a komíny, kolem nás se valí davy návštěvníků. Exkurze, mezi nimiž občas zahlédneme velkou izraelskou vlajku, po pamětníkovi na vozíku zvědavě pokukují. Jejich zájem pomáhá odbourávat stísněnou atmosféru a Vladimír vypráví svůj příběh.

Z idylky do nacistické pasti

Otec Vladimíra Karel Munk musel za první světové války po třech letech na pražské technice narukovat do rakousko-uherské armády. Na ruské frontě byl zajat a prožil obvyklý příběh československého legionáře. Po návratu však odmítl dobře zajištěnou službu v armádě či ve státní správě. Dostudoval chemii a nastoupil jako chemik a později šéf výroby do pardubického lihovaru. Oženil se s Hermínou Gesmaiovou a 27. února 1925 z manželství vzešel syn Vladimír, který zůstal jedináčkem.

„Prožil jsem dětství na lihovarnickém dvoře. Hrál jsem si mezi hromadami uhlí,“ vzpomíná Vladimír Munk na jedny z nejšťastnějších chvil ve svém životě. Ač byli Karel a Hermína Židé, víru téměř nepraktikovali, do synagogy chodili jen o židovských svátcích. Každý rok jezdili do Krkonoš lyžovat, mívali i vánoční stromeček s dárky a pořídili si psa Cigyho.

Koncem třicátých let to v Sudetech vřelo, Munkovi se zděšením sledovali zprávy                              o protižidovských pogromech a diskriminaci v Německu. Zkoušeli uniknout, k vystěhování do USA po nich však chtěli záruku někoho přímo na místě, a tak rodina zoufale psala do Spojených států na všechny adresy, kde bydlel někdo s příjmením Munk. Odpověď nikdy nepřišla. Pak Karel Munk s přáteli vymysleli další možnost úniku. Složili peníze a jeden z nich vyjel do Jižní Ameriky, kde měl začít s podnikáním a připravit půdu pro ostatní – jenže zmizel i s penězi. Nakonec nevyšel ani pokus poslat Vladimíra s transportem takzvaných Wintonových dětí do Anglie.

„Po německé okupaci se všechno změnilo,“ vzpomíná Vladimír Munk. Němci začali s cílenou likvidací všeho židovského, tatínka si však německý správce v lihovaru pro nepostradatelnost nechal. Mladý Munk tak protižidovské represe pociťoval více než znatelně. Zákaz chodit do školy, povinnost nosit žlutou hvězdu, mazlíčka Cigyho museli kvůli zákazu držet zvířata předat známým…

Vladimír pracoval v družstvu Jiskra vyrábějícím radiové přijímače, jeho ředitel František Černý totiž dostal povolení zaměstnávat levnou židovskou pracovní sílu, tedy pokud tato nepřijde do styku s ostatními pracovníky. „Mohl jsem poslouchat i zakázané vysílání BBC, ale zprávy z války nebyly dobré. Německo vyhrávalo na všech frontách,“ vzpomíná Vladimír.

Terezínská idylka

František Černý prokázal obdivuhodnou solidaritu, když jednoho prosincového dne roku 1942 Munkovy transportovali spolu s ostatními pardubickými Židy do ghetta v Terezíně. „Přišel          a protestoval. Němci mu řekli, ať se vzdálí, on na to nedbal, tak ho sbalili a poslali do věznice v terezínské Malé pevnosti. Odtud odjel s transportem do Auschwitzu. Za dva měsíce přišla domů zpráva, že je mrtvý,“ říká Vladimír.

„Rok 1942 byl osudový pro celou rodinu, strašlivé perzekuce Židů,“ poznamenala si do deníku jedna z Munkových příbuzných, Berta Gesmaiová. V tomto roce byli všichni v rámci „čištění měst od Židů“ vystěhováni z domovů a posláni do ghett či koncentračních táborů.

„Proti tomu, co jsem zažil tady, byl Terezín absolutně civilizovaný,“ říká na rampě selekcí v Auschwitz-Birkenau Vladimír Munk a jeho slova na tomto šíleném místě znějí věrohodně. Terezínské ghetto, kde vlivem špatných životních podmínek zemřelo 35 tisíc lidí, líčí bývalý osvětimský vězeň Munk se srovnáním s Osvětimí jako ráj na zemi: „Sice jsme nežili normální život, ale předstírali jsme, že to normální život je.“

V Terezíně se bydlelo odděleně, jako ve vězeňském táboře, členové rodin se však mohli navzájem navštěvovat, nebyli tam suroví kápové schopní umlátit vězně holí a hlídali tam čeští četníci, daleko lidštější než fanatičtí esesáci a sadisté z Osvětimi.

„Chodili jsme na práce, po nich jsme si jako rodina udělali něco k jídlu a pak jsem mazal na rande,“ vzpomíná Vladimír, který v terezínském ghettu paradoxně prožíval šťastné chvíle. Našel si tam velkou lásku, tehdy patnáctiletou Kitty Lowiovou. Jejich příběh dopadl dobře, po válce se znovu sešli a zůstali spolu celý život. Osudy ostatních členů rodiny však byly tragické.

Je tam, ve sloupci dýmu…

„Vystoupili jsme, byla tam dlouhá řada a na konci důstojník SS. Můj tatínek, bylo mu 53                a v Terezíně pracoval jako úředník, nebyl v kondici. Řekl, že má astma, a poslali ho napravo. Mě se nikdo neptal a šel jsem nalevo. Běžný vězeň z Terezína nevěděl, o co se jedná, myslel jsem, že je to rozdělení na lehčí a těžší práci,“ líčí Vladimír úvodní proceduru hned po příjezdu do tábora v Osvětimi.

To, že šlo o selekci a všichni vpravo putovali rovnou do plynu, se dozvěděl o pár dnů později, když mu zkušenější spoluvězeň na dotaz po tatínkovi ukázal na sloupy dýmu nepřetržitě se valící z komínů krematorií. „Vidíš ten kouř? To je místo, kde je tvůj otec,“ zpražil ho syrovou odpovědí. Na ohledy se mezi vězni nehrálo.

Stejně skončila o pár dnů později i Hermína Munková. V transportu jela v posledním vagonu s matkami a dětmi, a i když jí naznačovali, ať vystoupí a zachrání se, odmítla. Vůz ani k selekci nešel, jeho osazenstvo zavedli esesáci rovnou do plynové komory…

Uprostřed rampy, kde probíhaly selekce, stojí jako připomínka transportů prázdný nákladní vagon. Návštěvníci chodí kolem, dělají si selfie a nás všechny vracejí do tvrdé reality. Stojíme tu s Vladimírem, spisovatelkou Julií Caneovou, která ho doprovází z amerického Plattsburghu, kde žije, a dvěma tamními dokumentaristy, Paulem Frederickem a Brucem Carlinem. Ti                o Vladimíru Munkovi natáčejí dokumentární film. I pro Ameriku, kde žijí bývalých osvětimských vězňů desítky, je jeho příběh zajímavý.

Kdo přežil selekci, mohl napsat korespondenční lístek. Dvacet slov německy, bez zmínky, že se nachází v Osvětimi, a smělo se sdělit jen to, že jste v pořádku. Vladimír přemýšlel, jak dostat do sdělení alespoň náznak skutečnosti, ale příliš to nešlo. Lístky chodili pozdě nebo vůbec            a stávalo se, že nacisté je záměrně posílali i dlouhou dobu po smrti odesílatelů, aby utajili, co se v táboře skutečně děje.

Každý den byl pro řadového osvětimského vězně bojem o existenci. „Jakýkoli kápo z řad vězňů vás mohl přetáhnout klackem po hlavě a byl konec,“ říká Vladimír, který rychle pochopil, že se dostal do pekla. „Po selekci jsme pochodovali kolem drátů, vyběhly ženy z ženského tábora, hrnuly se k drátům a dejte nám chleba, chleba… No a ty, které byly nejblíž, esesáci prostě postříleli,“ vzpomíná.

V reakci na tu hrůzu zahrabal do země své hodinky. „Kápové na nás ječeli: dejte nám, co máte! Jestli u vás něco najdeme, umlátíme vás! No tak jsem je schoval pod sebe do hlíny. Možná tam někde pořád ještě jsou,“ dodává.

Ke konci války Němci zoufale potřebovali pracovní sílu. Mladého vězně Munka tak poslali do pobočného tábora Gleiwitz (dnešní polské Gliwice – Hlivice) opravovat vagony, proděravělé od stále častějších útoků amerických letadel. Pro devatenáctiletého kluka bylo obrovským traumatem, že nikdo neuměl česky – a on se zase příliš nedomluvil polsky ani německy, jazyky, které byly v táboře nejčastější.

Sovětská fronta se blížila. Následovala „evakuace“ neboli pochod smrti, který Vladimír Munk přežil díky tomu, že se v největším vyčerpání pověsil na vůz se zavazadly esesáků a nikdo si ho nevšiml. V tranzitní destinaci, v lágru Blechhammeru, jej druhý den ráno, vyčerpaného            a ležícího na zemi, zřejmě považovali za mrtvého, a tak unikl kulce. Den před osvobozením hlavního tábora v Osvětimi, 26. ledna, byl volný.

Osvětim v nás

Po válce se jako mnozí jiní bývalí vězni koncentračních táborů stal nadšeným komunistou, vystudoval chemii, oženil se s Kitty a nic by mu nebránilo ve šťastném životě, kdyby nepřišla další vlna antisemitismu, tentokrát komunistická.

V březnu 1953 založila Státní bezpečnost (StB) svazek na šest lidí, vesměs chemiků z univerzit či výzkumných ústavů s podezřením, že se jako „osoby židovského původu“, které strávily válku v koncentračním táboře nebo v Anglii, „navzájem protěžují“ a mohou páchat „nepřátelskou činnost“. Koncem padesátých let však protižidovská bdělost vyčpěla, StB případ odložila a v roce 1962 navrhla svazek zničit. „Naopak ve všech případech se ukázalo, že šlo       o členy strany, kteří ve svém okolí požívají důvěru,“ píše StB v dokladu o zničení dokumentace.

Po sovětské okupaci 1968 Munkovi na nic nečekali a odjeli. Dostali se i se synem Peterem do amerického Plattsburgu, kde Vladimír žije dodnes. Kitty Munková nedávno zemřela.

Pokud lidé, kteří si prožili tak příšernou zkušenost jako holocaust, mohou vůbec dosáhnout pocitu smíření, je Vladimír Munk nejlepším příkladem. Byla to víra v to, že se jednou Němcům pomstí, která mu pomohla přežít koncentrák. A byla to nenávist k Němcům, jež ho po válce rychle přešla. Dokonce se spřátelil s několika vrstevníky, bývalými německými vojáky, které potkal na svých cestách. Doma se snažili osvětimské zkušenosti spíš upozaďovat, nebylo zvykem chodit po pietách. „V mnoha rodinách děti běžně peskovali: Nechceš jíst? Kdybych já tohle měl v koncentráku, byl bych šťastný,“ říká Vladimír.

Snaha osvětimskou skutečnost vytěsňovat však léty vzala za své. „Proč jsem se vlastně rozhodl do Auschwitzu po 75 letech jet? Kvůli těm, které jsem znal a kteří tam skončili, všichni z rodiny tam zemřeli, na třicet velmi blízkých lidí. Rozloučit se s nimi. I pro mě je to takové uzavření života,“ vysvětluje.