Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Nemošická stráň
Přírodovědná vycházka s J. Rejlem. Sraz je v 9 hodin na konečné trolejbusu č. 2 Zámeček. Možná doprava linkou 2 ze zast. Náměstí Republiky v 8:43 hod. Zakončení akce je plánováno v restauraci U Kosteleckých v Černé za Bory.
typ akce: Přírodovědné vycházky
Do Prahy za Karlem Hynkem Máchou
Václavské nám. - Františkánská zahr. - Petřín - Vrchlického sady - Kampa - Čertovka - Střelecký ostrov - Žofín. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:41 ČD, návrat 17:00 ČD. Ved: Jaroslav Benda. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Náš rozhovor - Vladimír Popelka
1/ Ve své knize jste se pěkně přihlásil ke svému rodnému městu. Zapomněl jste
v ní ještě něco, co k Pardubicím taky neoddělitelně patří?
Zapomněl jsem hned několik věcí. Nezmínil jsem se třeba o nepřehlédnutelné
dominantě Pardubicka Kunětické hoře, cíli svých dávných pěších, později cyklistických,
a ještě později automobilových výletů. Někde v místě, kde dnes Východočeské
divadlo pořádá své open-air inscenace, jsem v roce 1946 u táboráku skládal skautský
slib. V hospodě pod Kuňkou jsme měli v roce 1951 maturitní večírek. A právě sem
– a to už vlastně nedávno – jsem vozil své návštěvy z USA. Aby nejprve v podhradí
okusili něco jiného než své oblíbené nezdravé pochutiny z McDonalds a pak se „nahoře“
podívali na to, co v zemi neomezených možností nemají, ani mít nemůžou,
i kdyby se rozkrájeli. Obvykle jsem ty Američany, nezvyklé chodit pěšky, den předtím
utrmácel prohlídkou Starého Města a pražského Hradu. Z toho byli úplně „vedle
sebe“, pohled na nasvícený Hrad při večeři na Novotného lávce ty dojmy umocnil.
3/ Někdy bývají projevy E. Moravce z doby heydrichiády (1942) přirovnávány
k atmosféře normalizační Anticharty 77. Zažil jste oboje, nekulhá však tato
paralela?
Zda nekulhá? Zcela se míjí s realitou!! Spojovat tyhle věci dohromady je ahistorický
nonsens, svědčí o pisatelově ignoranci či dokonce o jeho zlé vůli. Srovnávat
dobu stovek popravených, vypálených Lidic a Ležáků, deportací do koncentračních
táborů, národ chvějící se strachem o svoji existenci s akcemi, jakými byly ty komunistické
„Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“ 28. ledna 1977 v Národním
divadle a „Setkání umělců zábavného umění“ 4. února v Divadle hudby je urážkou
těch umučených. Ty bolševické akce měly nicneříkající cudné názvy. Předcházel
jim však 12. ledna v Rudém právu zlý pamflet, nazvaný „Ztroskotanci a samozvanci“.
Pouze zasvěcenec, sledující vysílání Svobodné Evropy, mohl mezi řádky vyčíst,
že ten článek svým ostnem míří na výzvu Charta 77, na její autory. Píše se v něm
o „hanopise, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku
a revoluční vymoženosti lidu“. Režim potřeboval legalizovat represe proti autorům
Charty (Havel, Vaculík a další) a tak zaúkoloval umělecké svazy, aby svolaly své
členy k manifestačnímu přihlášení se k ideám socialismu a míru. (Všimněte si té
„logiky“: přihlášení se k ideám socialismu a míru implicitně znamená odsouzení
myšlenek Charty 77. O těch tam nepadlo jediné slovo.) Provolání československých
uměleckých svazů přečetla plamenným hlasem Jiřina Švorcová. Prakticky všichni
přítomní ten text podepsali. V Národním divadle byli hluboce poníženi velikáni naší
kultury, řadě umělců podpis přinášel morální dilema – osobně se znali s lidmi z disentu,
s prohlášením vnitřně nesouhlasili, přesto podepsali. Nepodepsat pro ně mohlo
znamenat vyřazení z veřejného života, z možnosti publikovat atd. Přesto tvrdím,
že tyto osobní existenční tragédie nelze srovnávat s hrůzami heydrichiády, tam šlo
o lidské životy. Zdůrazňuji, tohle srovnávat nelze!
V Divadle hudby už šlo jen o divadýlko Pragokoncertu, který nemohl zůstat pozadu
za velkou demonstrací moci v Národním divadle. V sále v Opletalově ulici jsem byl
osobně. Pragokoncert na to šel mazaně. Zmanipuloval Karla Gotta, Mirka Klempíře,
Evu Pilarovou, Karla Svobodu, Láďu Štaidla a další, aby nám poslali osobní pozvánky
na blíže nespecifikované přátelské setkání. Tu stručnou, nicneříkající pozvánku
jsem oskenoval do své knihy. Nešťastná Eva Pilarová musela přečíst to, co přednesla
soudružka Švorcová v Národním. Slyšeli jsme v Divadle hudby, že protestujeme proti
Chartě 77? Samozřejmě, že ne! O Chartě tady nepadlo ani slovo stejně jako předtím
v Národním.
Jak ti výše jmenovaní v předsednictvu, tak i my v sále jsme byli režimem vychováváni
všechny jeho šaškárny brát s velkým nadhledem. Pamětníci vzpomenou
na pověstné povinné „pochody smrti“ z Rybitví do Pardubic při oslavách VŘSR
7. listopadu, na povinné oslovování „soudruhu“, zdravení „Čest práci“, taky na VUML
– tedy na Večerní univerzitu marxismu – leninismu pro nestraníky (!) atd. Režim
svojí tupostí přiváděl národ k pasivní rezistenci, hrst odvážnějších k protestům.
Jako mávnutím kouzelného proutku jsme po odchodu z toho „přátelského setkání“ se
ocitli v diametrálně odlišném prostředí soukromého života, v němž pro komunistické
zvrácenosti nebylo místo.
Takový byl život v reálném socialismu, nepřetržitá přetvářka, lámání charakterů.
Kdo to neprožil, nic netuší. A může vymýšlet nesmysly o paralelách mezi nechvalně
známým protektorátním politickým zločincem Moravcem a životě v normalizaci. To
nemluvím o nejmladší generaci, zahleděné do nesmyslů sociálních sítí, s duševním
obzorem, který začíná u příchodu internetu. Nezobecňuji, naštěstí mám ve své blízkosti
přemýšlivého hodně mladého člověka, který je pravým opakem.
Mimochodem v seznamech signatářů Anticharty, když už tomu někdo tak chce říkat,
uveden nejsem. V seznamu signatářů – skladatelů někdo při přepisu moje jméno
zaměnil za jméno textaře Vladimíra Poštulky, to se i jindy párkrát stalo. Všichni mí
kolegové tam jsou, já ne. Vláďovi se „tam nahoru“ tímto omlouvám.
Emanuel Moravec? Prototyp oportunisty nejhrubšího zrna. V třicátém osmém
protestoval proti přijetí mnichovského diktátu prezidentem Benešem, o tři roky později
navštívil zastupujícího říšského protektora SS Obergruppenführera Reinharda
Heydricha, „kata českého národa“ hned v den jeho nástupu do funkce a přísahal mu
věrnost Velkoněmecké říši. Byl propagátorem nacistické ideologie, nabádal ke spolupráci
s Němci. Za své pravidelné rozhlasové promluvy k národu, za své kolaborantské
komentáře byl nenáviděný. Měl toho na svědomí opravdu moc, za pomoc k objevení
pachatelů atentátu na Heydricha vypsal odměnu 10 milionů Kč. Pátého května 1945
spáchal sebevraždu na Chotkově silnici v sousedství Hradu, když jeho autu došel
benzin a šofér od něho utekl.
Paličský text v Rudém právu a hanebná akce v Národním divadle byla jednou
z výrazných akcí režimu. V normalizačním bezčasí (Havlův termín) svým způsobem
ojedinělou. Kolaborant Emanuel Moravec svými nesčetnými projevy v pražském rozhlase
otravoval atmosféru v protektorátu Böhmen und Mähren takřka po celou dobu
jeho existence. Byl ministrem školství a lidové osvěty. Měl jsem tu „čest“ nelibozvučný
hlas toho pána z naší jednolampovky slyšet.Ani slovem jsem nezavadil o víc než sedmdesátiletou slavnou historii pardubického
hokeje. Když se v té prehistorii do nezastřešeného stadionu přivalila z blízkého
Labe mlha, ze slavného útoku Velínský, Bendák, Hron zůstaly jen siluety. Na hokej
jsem tenkrát chodil po odpoledníčku v Rotundě se saxofonem ve futrálu u nohou.
NÁŠ ROZHOVOR
Místa byla pouze k stání. Provizorní východní tribuna z železných u – profilů se
jednou pod váhou diváků zhroutila. To byla panika! Za pár let přišlo neméně slavné
trio Jiroutek, Vaněk, Danihelka. Ti špičkoví hokejisté byli tenkrát normálně zaměstnaní!
S Jiroutkem jsem na bráně VChZ občas hned ráno po zápase prohodil pár slov.
Stadion se po letech dočkal zastřešení, dokonce je z něj dnes multifunkční aréna.
Nezapomenu samozřejmě ani na legendární trojici Martinec, Novák (ten bydlel u nás
za rohem), Šťastný. Uměli, paráda!
Věhlas Pardubic šíří i motosport a dostihy. Pamatuji, že ještě po válce se motocyklová
Zlatá přilba jezdila na travnaté dráze Velké pardubické. Dnes už má plochá
dráha vlastní stadion se škvárovým povrchem. Do zákulisí Velké pardubické jsem
měl příležitost nahlédnout asi před 20 lety, když mého hosta, amerického policistu
– koníčkáře (doma měl dva oře ve stáji) prováděl závodištěm tehdejší šéf pardubické
policie mjr Hübl. Bylo pár dní před Velkou, stáje plné koní, procházeli jsme se po
Taxisu, prostě všude, já tlumočil. Dlouho jsem nikoho neviděl tak šťastného. Osobně
jsem ty slavné závody párkrát navštívil jako kluk brzy po válce. Pro dopravní komplikace
dávám dnes přednost pohodlnějšímu a detailnějšímu sledování v televizi.
2/ Naše Zprávy KPP zveřejnily před časem kromě Vašich vzpomínek na B. Ondráčka
a V. Rabase m.j. i rozhovor s J. Schneiderem. Jaký je Váš dnešní pohled
na 1. český muzikál „Gentlemani“, nedávno reprízovaný ČT art?
Nejdříve mi dovolte, abych Vaši otázku malinko rozšířil a upřesnil. Ptáte se
na první český muzikál, inscenovaný na jevišti. Karlínskému uvedení Gentlemanů
však předcházely dva filmové muzikály: Starci na chmelu a Kdyby tisíc klarinetů.
To jen pro pořádek. Nebyl jsem osobním svědkem vzniku Gentlemanů, v mé
vlastně celoživotní blízkosti Bobanovu hudebnímu počínání právě tehdy vznikla
pauza – působil jsem jako hudební redaktor v brněnském rozhlase. Nicméně Bobanovi
(tedy pardon – námět vymyslel Honza Schneider) se „East Side Story“, jak
muzikál pro podobnou tématiku přezdívali, povedla. V Karlínském divadle si Boban
prosadil místo tamních zavedených pěveckých celebrit plejádu mladých interpretů
popmusic: Vaška Neckáře, Pepíka Laufera, Pavla Sedláčka či Evu Pilarovou, věkově
adekvátnějších teenagerskému námětu. To hodně přispělo k úspěšnému přijetí díla
publikem.
Listuji a v duchu si přehrávám hudební publikaci se scénami a písněmi z Gentlemanů,
vydanou v roce 1967 Supraphonem. Ve scénách Boban skladebně exceluje,
muzikálu bohužel chybí superhit, jaký velké muzikály obvykle mívají. Něco jako
Somewhere či Maria v Bernsteinově West Side Story. A že Boban takové velké písně
napsat uměl!
Honzu Schneidera jsem znal jen okrajově, koneckonců textaři či scénáristé svůj
díl práce obvykle vytvářejí v soustředěném tichu pracovny, do studiového rámusu
a shonu zavítají, jen když něco hoří. Navíc Honza po sovětské okupaci v šedesátém
devátém emigroval. Slýchával jsem pak jeho hlas z vysílání Svobodné Evropy.
4/ O. Kmoníček, J. Khail, J. Lautner – co se Vám přitom vybavuje?
Co se mně vybavuje se jménem Oskar Kmoníček? To by bylo na několik stran textu.
Mám-li být stručný, připomenu dvě pro mě důležité věci. Do jeho Melody Clubu
jsem v létě 1949 nastoupil jako trumpetista. O půl roku později mně v pondělí nechal
poslat domů saxofon se vzkazem: „V sobotu na něj v kapele hraješ.“ Věděl, že to dokážu.
O tři roky později jsem na ten nástroj udělal konkurz do orchestru Karla Vlacha.
Konkurz vedl Karel Krautgartner, špičkový hráč, skladatel, aranžér. A už jsem taky
začal hrát na klarinet v symfonickém orchestru. Druhou, asi důležitější věcí bylo, že
mi Oskar u zmíněných dvou pánů udělal jméno, to mi otvíralo další dveře.
Na Oskara už jen prozradím, jak se dostal k muzice. Jen co v roce 1939 zahájil svá
právnická studia, nacisté zavřeli české vysoké školy. Měl praxi v amatérské kapele,
82 83
ZPRÁVY KLUBU PŘÁTEL PARDUBICKA BŘEZEN/ DUBEN 2022
tak to zkusil jako profesionál. Hrál ve špičkových pražských kapelách té doby včetně
Vlachova orchestru. Když mu hrozil Totaleinsatz v Říši, měl štěstí, že právě tehdy
v Praze hledal muzikanty německý kapelník. Pár let po válce ještě pokračoval v pražských
angažmá, pak se usadil v Pardubicích.
JUC Jaroslav Lautner. Jak ten titul říká, na rozdíl od Oskara stačil stihnout několik
semestrů právnické fakulty. Dlouholetý ředitel Východočeské hudební školy,
varhaník v pardubickém krematoriu, dirigent. Jeho taktovkou jsem se řídil hned
ve čtyřech tělesech. Poprvé v roce 1950 dirigoval Kmoníčkovu kapelu s přidanými
smyčci ve V+W zpracování Labichovy frašky Slaměný klobouk, pro kterou jsem
aranžoval Ježkovu muziku. A jako klarinetista jsem pod jeho řízením hrál mnohokrát
v orchestru Vč. divadla, v poloprofesionálním Krajském symfonickém orchestru
a v orchestru Lidové opery. V tom jsem víc, než stokrát odehrál klarinetový part
v Prodané nevěstě.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 3-4/2022
