Památník Popraviště Zámeček

Můj první dojem z nového areálu potvrdil mé předchozí obavy, hmota (beton)
zvítězil nad duchem místa (géniem loci). Původní prostor ztratil umělecké oplocení,
a tak člověka napadá logická otázka: Kam se asi poděl? Kdopak jej asi rád „zprivatizoval“?
A nyní k nové expozici V. Kyncla: 43,5 milionu Kč si Pardubice mohly ušetřit, protože
vystavené exponáty mohly být veřejnosti prezentovány v Larischově vile, kde by
si p. ředitel Janák chtěl udělat svou ředitelnu a získat kanceláře pro svých 6 zaměstnanců.
Vila je však stále staveništěm, a tak to z tohoto důvodu prakticky nepřipadá
v úvahu. Logicky se však ptám, proč s ředitelnou nebylo uvažováno již v projektu
bunkru? Mohla být umístěna i v bývalém muzeu areálu, dnes zbouraném.
Dopolední čas bude v návštěvních hodinách nového památníku věnován školám,
o víkendu však bude zavřeno. Proč, když je obecně známo, že cestovní ruch bývá
právě o víkendech zvláště v létě na vrcholu? Před časem v předvolebním materiálu
ČSSD náměstek primátora J. Rychtecký napsal: „Bojoval jsem o to, abychom areál
mohli otevřít veřejnosti.“ A toto je prakticky výsledek?
A ještě k názvu památníku, zvlášť u mimopardubických návštěvníků vznikne dilema,
který ze dvou Zámečků navštívit a čím se vlastně od sebe liší. Čs. obci legionářské
tak nezbude než zůstat u názvu „Larischova vila“, novému památníku bych
doporučil přijmout ještě do názvu „popraviště“. Pak by se věci teprve vyjasnily…

Pokud nový pan ředitel opovážlivě tvrdí, že pietní prostor popraviště byl zanedbaný,
uráží tím – nevědomky – naše město a jeho vedení, v jehož péči objekt dříve byl.
Stačí se jen podívat na připojenou pohlednici, ukazující dnes bohužel zničený
velmi cenný projekt arch. K. Kalvody. Foto nedokumentuje žádnou zanedbanost, bylo
třeba jen udržovat zeleň a areál pravidelně uklízet.
A teď k vlastnímu obsahu nové expozice. Její garant a autor Dr. V. Kyncl řekl
26. října deníku DNES: „Vybudovat tento památník stálo velké úsilí. Bylo to pět let
shánění dokumentů, materiálů, pět let debat nad architektonickými návrhy (tomu
vůbec nerozumím, protože od začátku měl přednost vybraný návrh pp. Žalského
a Podráského – pozn J. K.), kombinování a vůbec hledání nejlepšího způsobu prezentace.“

Díky laskavosti VČM Pardubice byly zapůjčeny památníku původní artefakty
z popraviště – popravčí kůl a provizorní rakve pro oběti nacistického teroru. A co
dál? Imitace „biografu“ z Petschkova paláce v Praze (viz Fučíkova reportáž). V Pardubicích
však přeci nic podobného nikdy neexistovalo (ani v budově gestapa ani v gestapácké
věznici v tzv. Pracovně). Mluvit tu jako V. Kyncl o „preciznosti nacistického
aparátu“ je možná sice pravdivé, ale je to jako „s citem nosorožce“ mluvit o „provaze
v domě oběšencově“. Podobné řečičky o tzv. citlivé úpravě areálu s pomocí těžké techniky
a s odvozem zeminy se samy popírají ze své podstaty. Nejhorší však je, že areál
zcela ztratil pietní charakter a na mých fotografiích vidíte, že zdálky vypadá jako
čistička odpadních vod či vodojem. Unifikace pietních území tzv. landartem (Lidice,
Zámeček) nás tak ochuzuje o krásu původní jímavosti a rozmanitosti těchto míst.
Je typické, že při slavnostním otevření byl vyvíjen neslušný nátlak na paní
J. Štulíkovou-Doležalovou, aby přestřihla pásku, což odmítla. Velmi jejímu rozhodnutí
rozumím!
Zhodnocení expozice najdete v rubrice „Z nové regionální literatury“, protože návštěvník
si může zakoupit katalog expozice.