NOVÁ EXPOZICE VOJTĚCHA KYNCLA V PAMÁTNÍKU ZÁMEČEK BUDÍ ROZPAKY

Některé údaje nové expozice mne opravdu překvapily. A to tím, že byly kupodivu
dobře. Některé jsou vedle jak ta jedle. To jsem však očekávala. A asi přesně takovou
jedli Pardubice za tu sumu chtěly.
Všechny čtenáře laskavě žádám, aby zde mnou předkládaná fakta porovnali s tím,
co spoluautor libreta uvádí v expozici nebo ve svých pracích. A teprve poté nechť
vyřknou soud.
Kolik osob bylo popraveno v roce 1942 u pardubického Zámečku?
Možná se vám jeví tato otázka jako nadbytečná. Historici i badatelé ji přece již
dávno zodpověděli. Odborníci však přicházejí stále s novými, mnohdy překvapivými
informacemi, které pokaždé konečné číslo změní…
Vycházejme z počtu 194 obětí poprav, jehož zastáncem jsem i já. Přestože tento
údaj používá také například Památník Zámeček Pardubice, příspěvková organizace,
v expozici i na svých webových stránkách https://www.zamecek-memorial.cz/obeti
autor ideového konceptu a libreta expozice Vojtěch Kyncl již roky názor na počet obětí
ve svých pracích mění. Zároveň předkládá informace, proč tato číslovka nemůže být
skutečně pravdivá.
Zaprvé:
„Prvního se pokusilo gestapo zatknout majitele lomu Františka Vaško (jeho ženu
zachránilo vysoké těhotenství – pozn. aut.), ten však ze strachu před výslechy spáchal
sebevraždu na cirkulárce ve své dílně.“
Kyncl Vojtěch: Akce Ležáky; 1. vydání, Miřetice 2002, str. 23.
V tomto nemohu s V. Kynclem souhlasit. František Vaško, nájemce lomu Hluboká,
je uveden jako jeden z popravených v exekučním protokolu ze dne 2. července 1942
mezi čtyřiceti zastřelenými. V protokolu z výše uvedeného dne ho nalezneme pod
číslem 12, viz například
Doležalová Jarmila ml., Doležal Štěpán: Osud jménem Ležáky; 2. upravené vydání,
Včelákov 2017, str. 382. Dále také v abecední databázi osob popravených pod č. 186
na str. 466–467.

Není ani pravdivá poznámka autora, že by manželka Františka Vaško Marie byla
v jiném stavu. František Vaško neměl takovou dílnu. Pokud byl popraven, byl i zatčen,
kdežto autor textu předkládá svou verzi příběhu, v níž lomař unikl zatčení sebevraždou.

Domnívám se, že se autor zmýlil a zaměnil osoby. Sebevraždu spáchal dne
26. června 1942 Vratislav Truhlář. Více například
Kolektiv: Křižovatky času – Ležáky v datech; 1. vydání, Včelákov 2007, str. 73–74.
Podle V. Kyncla bychom tak byli na 193 obětech, ale máme tu zadruhé:
„38. majitel hotelu Veselka Arnošt Košťál, na snímku s přítelkyní Miladou Lautnerovou,
zaměstnal parašutistu Josefa Valčíka a významně podporoval odbojovou aktivitu
Silver A. Svůj život ukončil sám krátce po zatčení.“
Kyncl Vojtěch: Vaše smrt – naše svoboda, nová expozice Památníku Zámeček; Pardubice
2021, str. 29, neočíslována.
Vojtěch Kyncl je přesvědčen o tom, že Arnošt Košťál nebyl popraven u Zámečku,
ale krátce po zatčení spáchal sebevraždu. Navzdory tomu, že je uveden v popravčím
protokole ze dne 2. července 1942 pod číslem 27, viz například
Doležalová Jarmila ml., Doležal Štěpán: Osud jménem Ležáky; 2. upravené vydání,
Včelákov 2017, str. 383.
Přestože uvedl hoteliéra Arnošta Košťála jako oběť sebevraždy, zároveň zařadil
tohoto rodáka z Police nad Metují v té samé publikaci mezi popravené na straně 68,
řádku dvacátém a seznam opatřil popiskem:
„85. Na popravišti u Zámečku zahynulo 194 obyvatel Pardubicka, Královéhradecka
a Kolínska. Čest jejich památce.“
Kyncl Vojtěch: Vaše smrt – naše svoboda; nová expozice Památníku Zámeček; Pardubice
2021, str. 68, neočíslována.
Ani další dochované dokumenty, uvádějící jako datum smrti Arnošta Košťála
2. červenec 1942, autora publikace Vaše smrt – naše svoboda nepřesvědčily o jeho
smrti na popravišti u Zámečku. Zpovídala jsem všechny tři děti Arnošta Košťála,
nikoho z nich nenapadlo zpochybňovat údaj, že byl jejich otec popraven.
Jsme tedy na 192 obětech podle V. Kyncla. Jenže nic není tak jednoduché. Očekáváte-
li za další, tak ano:
„Ještě odpoledne, v době, kdy obyvatelé již byli odvezeni a osada hořela, se vrátil
Antonín Skalický, kameník z Ležáků, který toho dne jezdil jako závozník s nákladním
autem, rozvážejícím kámen z lomu. Dobrovolně se přihlásil přes varování a prosby příbuzných
a chtěl sdílet osud se svou rodinou, neboť si byl jist nevinou své rodiny. Věřil
ve spravedlnost.“
Kyncl Vojtěch: Akce Ležáky; 1. vydání, Miřetice 2002, str. 40.

Porovnejme s tímto textem:
„V době, kdy obyvatelé byli již odvezeni a osada hořela, se vrátil Antonín Skalický,
kameník z Ležáků, který jezdil toho dne jako závozník s nákladním autem, rozvážejícím
dlažební kámen z lomu.
Dobrovolně se přihlásil přes varování a prosby příbuzných a chtěl sdílet osud se svou
rodinou, neboť si byl jist svou nevinou i nevinou své rodiny a věřil ve spravedlnost.“
Šíma Ladislav: Ležáky. Vražda mužů a žen, odvlečení dětí do ciziny, srovnání osady
se zemí; ministerstvo vnitra, Praha 1947, str. 73.
Kdybych měla možnost se autorů zeptat, jak se jim podařilo v rozmezí více jak
padesáti let napsat skoro identický text, bylo by to stejně jen tvrzení proti tvrzení…
Poté, co jsem byla na konci roku 2003 konfrontována V. Kynclem a optala jsem
se ho při té příležitosti na shodné pasáže v jeho publikaci Akce Ležáky neopatřené
citací se stejnými formulacemi v knize Ladislava Šímy, vydává Kyncl v roce 2008
další knihu (roku 2009 vychází její druhé upravené vydání bez informace, že jde
o upravené vydání):
„Až v 18 hodin, dlouho po odjezdu autokarů do Pardubic, přijíždí na Hlubokou nákladní
auto, které řídí Antonín Skalický. Rodiče byli mezi zadrženými a on se rozhodl
dobrovolně se přihlásit. V Hluboké ještě povečeřel a odešel do Dachova ke starostovi
Hřebíkovi, který jej předal v doutnající vesnici tajné policii. Další stopa po jeho osobě
je jen v hromadě zastřelených obětí.“
Kyncl Vojtěch: Ležáky. Obyčejná vesnice, SILVER A a pardubické gestapo v zrcadle
heydrichiády; 2008, str. 188.
V té době se již V. Kyncl věnuje Ležákům kolem deseti let.
Odstavec knihy z roku 2002 přeformuloval. Z nového textu se zdá, že starostou
Dachova byl zmíněný Hřebík. Pan Hřebík byl starostou osady Habroveč (obec Louka)
a v Dachově v oné inkriminované době jen něco zajišťoval.
Rodiče Antonína Skalického nikdy nežili v Ležákách a nebyli mezi zadrženými.
Pokud by v Ležákách bydleli a byli zatčeni, jejich jména Josef Skalický a Františka
Skalická by se objevila v popravčím protokolu (buď večer 24. června 1942, nebo případně
na jiném). Kontrolou protokolu ve výše zmíněné knize v oddělení Obrazová
příloha na str. 269–270 vidíme, že rodiče Antonína Skalického Františka a Josef nejsou
uvedeni v popravčím protokolu. A ani nemohou být.
Přesuňme se o necelých deset let později, kdy se V. Kyncl zabývá již dvacet let tématem
Ležáky. A je vědeckým pracovníkem, historikem Akademie věd ČR.
V nové knize nacházíme tento text:
„Až v šest hodin, dlouho po odjezdu autokarů do Pardubic, přijíždí na Hlubokou
nákladní auto, které řídí Antonín Skalický. Rodiče byli mezi zadrženými a on se rozhodl
dobrovolně se přihlásit. V Hluboké ještě povečeřel a odešel do Dachova ke starostovi 

Hřebíkovi, který jej předal v doutnající vesnici tajné policii. Další stopa po jeho osobě
je jen v hromadě zastřelených obětí.“
Kyncl Vojtěch: Historie Ležáků do roku 1941 (str. 103–184), str. 146. In: Kyncl Vojtěch
a Padevět Jiří (eds.), Chvojková Kamila, Šmejkal Pavel, Vondrka Adolf: Ležáky a odboj
ve východních Čechách; 1. vydání, Praha 2016, str. 103–184.
I když je tato formulace až na jediné slovo zcela shodná s textem v jeho knize
z roku 2008, není opatřena citací. Také v roce 2016 zmiňuje oba rodiče Antonína Skalického.
Pro mě jediné možné vysvětlení této informace je, že Vojtěch Kyncl vychází
z takového zdroje, který já neznám, a i když rodiče Antonína Skalického nejsou uvedeni
v žádném z popravčích protokolů, které mám k dispozici já, existuje pravděpodobně
další, o němž nevím. A byli tak v Pardubicích zastřeleni a počet popravených je
tak opět 194. Pak by po těch všech peripetiích s počtem obětí měl pan doktor pravdu.
Kontrolou matriky úmrtí však potvrzuji mou domněnku, že otec Antonína Skalického
je již více jak dvacet let mrtvý. A jeho matka ještě déle.
Josef Skalický, vdovec po Františce, rozené Procházkové, zemřel v Miřeticích dne
29. dubna 1922 ve věku 62 let.
SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, Římsko-katolický farní úřad
Včelákov, matriční kniha zemřelých sign. 7784, časový rozsah 1876–1926, str. 307.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 3-4/2022