JULIUS MITLÖHNER A PARDUBICKÉ DIVADELNICTVÍ - II.

Tedy velmi oblíbený Skružného „Románek na horách“ (Vlach), hraný mimo Pardubice,
je mostem, po němž se Mitlöhner vrací z kasáren na jeviště a dne 1. ledna
1919 hrajeme v Městském divadle slíbeného „Otce“. Ostře řezaný profil stejně tvrdého
jako bigotního Diviška je úspěchem, který vybojoval jeho představitel. Kritika píše
s údivem, vždyť nezná vlastně toho mladého ochotníka, jenž měl štěstí, že v prvém
představení, které na velké scéně činilo nárok především na jeho osobu, setkal se
s rolí své individualitě nejbližší. Dobře tedy začal Nový rok, rok 1919, nejplodnější
doba Mitlöhnerovy divadelní činnosti, jakoby vskutku pravdivou byla pověra, že jde
s námi po celý rok, co činíme v prvý jeho den. Již v následujících dnech překotným
letem střídají se na pardubickém jevišti další postavy: Jiří v Štolbově „Závěti“, Kloc
v Hilbertově „České komedii“, Bergamin v Rostandových „Romanticích“, řada Jiráskových
osob, neboť autor Tříkrálové přísahy je nyní nejhledanějším dramatikem českého
jeviště, Kudrna v „Emigrantu“, Vojnar a Kubíček v „Panu Johanesovi“.

A tu náhle zaťukalo cosi, co se dalo čekat: sen o tragédu Romanovském přihlásil
se o splnění. Před prázdninami přijíždí do Pardubic činoherní společnost ředitele J. O.
Martina, která ohlašuje dobrý repertoir i ensemble. Je v něm stařešina kočovného divadla
Knotek, výborná Krejsová, avšak vlastní hereckou páteří souboru je sám mladý
ředitel, rozený divadelník, stejně nadaný jako poctivý představitel mladých charakterních
hrdinů. I v řízení společnosti má šťastnou ruku a divadlo je mu zřejmě více,
než pokladna. Studenti denně plní parter, jediný Mitlöhner odvažuje se dál, vniká do
zákulisí a ocitá se tváří v tvář oblíbenému herci – řediteli. Co spolu jednali, přestává
být tajemstvím, když dne 5. června 1919 v Sophus Michaelisově „Revoluční svatbě“
poznává udivené obecenstvo mezi herci v roli abbého Mitlöhnera. Po několika dnech
se zkouška na angažmá opakuje rolí Kiliána v Kolárově „Pražském židu“ a je rozhodnuto.
Znovu začaly prázdniny, znovu oživla kůlna Pírkovy zahrady, ale Mitlöhner
chybí. Zradil Studentské divadelní sdružení pro Martinovu společnost, která na čas
obsadila staré, polodřevěné Jiříkovo divadlo v Poděbradech. První krůčky jsou zlé
a nemají nic společného s představou tragéda Romanovského; mladý adept hraje jen
malé úložky, zato roznáší plakáty a po představení opisuje do noci role. Dopis, který
byl kamarádu v jedné z poděbradských nocí napsán, mluví steskem. Ale přece není
hoch zcela osamocen, stojí vedle něho vlídný a lidský ředitel, který sám ještě nezapomněl
dob, kdy se probíjel hereckými začátky. Zaučuje začátečníka v jevištní abecedě
a než se společnost stěhuje z Poděbrad do Litomyšle, smí si Mitlöhner zahrát větší
úlohu Josefa v Guimerově „Nížině“ vedle nezapomenutelné Nuri Krejsové. Poslední
štací jsou Holice, v nichž rozumný ředitel zastavuje další kočování, neboť prázdniny
jsou u konce a mladý divadelník musí dokončit gymnasium, z něhož mu chybí již jen
oktáva. Mitlöhner poslechl, aniž by tušil, že se loučí s profesionální scénou navždy.
Vrací se do škamen obohacen o jevištní jistotu a klid, který by mu dalo ochotnické
divadlo teprve po drahných letech.
Divíte se tedy, že studentské divadelní sdružení přivítalo marnotratného syna nejen
s otevřenou náručí, ale i otevřenou hrstí rolí? Vždyť byl-li Mitlöhner již před tím
vedle Jiřího Plachého prvým hercem studentských představení, nyní se jeho cena
zdvojnásobila a nových sil je potřebí k útoku, který právě Studentské divadelní sdružení
připravuje. Plán na výboj se zdařil a dík tomu až do konce roku 1922 bylo jeviště
i hlediště pardubického divadla ovládnuto podnikavými studenty. V Jiřím Plachém
získali skvělého organisátora, jenž se nebál úkolů nejodvážnějších. On inspiroval
a vedl Mahenova „Jánošíka“, Šubertova „Jana Výravu“ i Schillerovy „Loupežníky“.
Téměř se zdálo, že obě silné individuality – Mitlöhner a Plachý – stěží se snesou na
jediném jevišti, nikdy však nedošlo ke konfliktu. Byla to opravdu vzorná studentská
spolupráce, která nejlépe byla dokumentována tím, že v Erckmann-Chatrianově „Polském
židu“ oba herci v téže roli alternovali.
Když pak Plachý odchází, aby ve sboru elévů Národního divadla započal svou profesionální
kariéru, zakotvuje Mitlöhner v roce 1923 se zbytky Studentského sdružení
v Ochotnickém spolku. V novém prostředí postupně dobývá posici za posicí, funkci za
funkcí a stává se zakrátko nejen prvým hercem, ale i prvým členem.

Není myslitelné, abychom sledovali divadelní vývoj Mitlöhnerův po návratu z války
do roku 1927 od role k roli, jak jsme činili dosud. Zastaviti se nad všemi šedesátipěti
úlohami, nečítaje v to hry absolvované u Martina, vyžádalo by úvahu samu pro
sebe a byla by to kniha stejně silná jako pestrá. Neboť mnoho zmatků a tápání je
v tomto období. Marně se ohlížíme po pevné linii, kterou by bezesporně již silná
herecká individualita důsledně sledovala. Libovůle málo hodnotných režisérů, nedostatek
jiných interpretů a v neposlední řadě i neucelená vnitřní jistota Mitlöhnera
samého přináší ssebou chaos. Postavy hraných dramat jakoby spolu zápasily, narážely
na sebe čelem, jedna z nich sestavuje druhou. Tímže dechem hraje Mitlöhner
stařeckého Diviška a zbujného Jiřího (Štolba „Závěť“). Po zbojnickém Ilčíku následuje
zachmuřený Karásek (Stroupežnický „Zkažená krev“). Profesor Florentýn (Skochova
„Libellula“) je konfrontován s Kudrnou Jiráskova Emigranta. Vášnivý Palmieri
(Bracco „Masky“) je vystřídán nebeskou vyrovnaností Sofoklova Apollona („Slídiči“),
rhetorický Dvořák (Šubert „Výrava“), resignovaným manželem tiché Dymovy hry
„Ňu“. Števa (Preissová „Její pastorkyně“) sráží se s veseloherním Timmem Bootsem
(Molnar „Právní zástupce“), mladičký student Johaník (Mahen „Chroust“) s vysloužilým
komediantem Světlovidovem (Čechov „Labutí píseň“), romantický Tylův hrdina
Švanda s realistickým tajným radou Scharizerem (Bahr „Děti“), Franz Moor s Šamberkovým
Voborským („Jedenácté přikázání“), vznětlivý Schönherrův strážník („Ďáblice“)
s farářem Hoppem (Halbe „Mládí“) a starší bratr ze Schönherrovy „Tragedie
dětských duší“ s Mathisem Erckmann-Chatrianova dramatu „Polský žid“. A stejně
tak úlohy, řadí se v podivných skupinách i autoři: Rostand vedle Vlčka, Schiller vedle
Vikové-Kunětické.
Co se děje? Nelekejte se, nic! Prozatím nic víc, než: hledá se! A nebylo by hledání,
kdyby nebylo bezradnosti a tápání. Vše je správné a zdravé: tento nepořádek potvrzuje
jen vyšší řád, po jehož stupních Mitlöhner právě jde. Ano, je tu nepořádek,
nikoliv však z nedbalosti, to je spěch alchymistické kuchyně, kde se chtivě a překotně
hledá zlato, aniž by byl čas odložit zkumavku, která se stala nepotřebnou. Věřte, není
zde snadné rozhodnutí! Jistě všestrannost a nepopíratelná zkušenost Mitlöhnerova
talentu tyto obtíže dokonce zvyšuje. Vždyť v té záplavě různorodých rolí marně pátráte
po jediné úplně nezdařené. Kde je tedy ta pravá?
Jak je tedy pochopitelné, že několikráte padla na zem zkumavka právě ve chvíli,
když se v ní zatřpytilo. Poprvé bylo to v samých počátcích – Divišek. V roce 1921 svítalo
podruhé. Mohutný Alguistův závěr, jímž Mitlöhner končil poslední akt Čapkova
„R.U.R.“, naznačoval cestu velmi zřetelně. Krátce potom pomáhala i sama pražská
kritika, když uznala Šrámkovo „Léto“ s Mitlöhnerem jako Peroutem za vítězné představení
v soutěži ochotnických her na smíchovské scéně. Jaro roku 1922 přináší dvě
vážná vnuknutí. Prvým jest dokonale vyrovnaný, v sebe obrácený občan akademik
Teullier v Rolandových „Vlcích“, důstojný a téměř rovnocenný předchůdce Courvoisiera
z roku 1930, nezapomenutelný zvláště ve scénách s Quesnelem a v ukončení
dramatu. Za několik měsíců znovu cenný nález: Hlubina Šrámkova „Měsíce nad řekou“.
Orel se zastřihnutými křídly, vyrušený barevnými sklíčky, o nichž se domníval, 

že jsou dávno pohozena, někdejší premiant, jenž nyní v čistém krámečku prodává
pohlednice, to vše nalezlo v Mitlöhnerovi svůj tichý, upřímný přízvuk. Mlčenlivou
bolestí válkou zmučeného Vičara (Mahen „Nebe, peklo, ráj“) končí na dlouhý čas – až
do roku 1927 – těchto několik bezpečných šlépějí, vír tápání dostupuje zběsilé síly,
náhle vše zapadlo do prázdna bezduchých veseloher a hledání mění se v krisi, která
musí míti v zápětí buď katastrofu všedního ochotničení, nebo osvobozující objev.
V kritické chvíli přistupuje k alchymistovi, který zabředl, kdosi, kdo až dosud pozoroval
jeho práci jen z povzdálí. Je to režisér. Prvý, kdo v pardubických ochotnických
poměrech toho jména zasluhuje. Kde se vzal, tu se vzal Jarka Podpěra, mladý hoch,
jehož hlavou hučí jevištní nápady, volající po uskutečnění.
Pirandellova hra „Šest postav hledá autora“ je nástupem. Mitlöhnerův divadelní
ředitel, reální tvor s pevnou půdou dneška pod nohama, svádí boj s metafysickými
šesti postavami. Zde životní logika, tam básnická iluse, všednímu rozumu nesmyslná.
Po delší době nový úspěch! Zdánlivě bezvýznamný „Transport č. 20“ (Vrbský-Štěpánek)
pokračuje v této linii. Nevýbojná a ovládaná láska kapitána Jana, toť celá Mitlöhnerova
bytost, jako zcela jeho je skromný a věcný prolog „Cvrčka u krbu“ (Dickens.
Gamza), jímž uvádí v život nově utvořenou společnost svého přítele Jiřího Plachého.
I tvrdý Nikitin Koptovy „Revoluce“ nevybočuje z oněch postav, které zdůrazňují především
chladný rozum. O’Neillův „Císař Jones“ není v Mitlöhnerově pojetí pudový primitivní
negr, ale opatrný a prohnaný ničema, který propadá hrůze teprve tehdy, když
objeví ztrátu nenahraditelné nezbytnosti svého klidu: potravy. A dne 12. května 1928
končí konečně téměř desetileté úpěnlivé a místy již nervosní hledání naprostým vítězstvím.
Romainsův revolucionář, jejž vlna odboje vynese až v ústředí státu, pochopí,
že revolta je zápor a odpovědnost nezbytný klad, že smysl života a dějin je v šedivém
pořádku a že bezpečnost všech leží v maličkosti, aby vlaky jezdily včas a ve furgonu
měly poštu. Mitlöhnerův Denis přesvědčil tak hluboce, že nebylo lze odporovat. Ve
vyznání Féreolu vyrostl do výše, jaká mu byla dosud odepřena. Slyšíce jeho důrazný
monolog uvědomovali jsme si radostně: nalezl!
(Pokračování)