Z HISTORIE VELKÉ PARDUBICKÉ - 3. část - Úpravy kursu a překážek, povrch dráhy, závlahy

První přišly na řadu překážky a jako první samozřejmě Velký Taxisův příkop, jako
nejznámější symbol Velké pardubické. Nejprve pár slov obecně ke kursu dostihu.
Jak to bývá u mnoha sportů a závodů, podmínky, pravidla i stadiony se mění s časem
a stejně tak to platí pro dostihy a závodiště. Od založení Velké pardubické se podstatně
měnil kurs dostihu minimálně čtyřikrát, v detailech nepočítaně častěji.
Překážka č. 4 Taxisův příkop
Jen těžko lze tvrdit, jaká byla vlastně úplně původní podoba Taxisova příkopu.
Viděl jsem mnoho fotografií a obrazů a na některých je pouze v místě živého plotu
nízká proutěná překážka a příkop sám je široký asi 3 m a hluboký tak 70 cm. Přitom
grafické materiály říkaly něco jiného. Kvalita jezdců, koní i dostihu ale stoupala. Asi
můžeme přijmout za pravděpodobné, že do první světové války měl živý plot výšku
i šířku mezi 1–1,2 m a příkop se rozšířil. Tady jen poznámku; nelze vycházet jen
z dobových nákresů, skutečnost se vždy lišila. Po první světové válce a během první
republiky došlo k dalšímu vývoji, takže lze mít za věrohodné, že v roce 1937, kdy
zvítězila komtesa Lata Brandisová na klisně Normě z Kinského chovu plaváků, byla
už šíře příkopu 5 m a živý plot měl šířku 1,4 a výšku 1,2 m. To, že se Lata Brandisová
díky tomu, že v posledním předválečném ročníku porazila celou německou elitu,
stala národní hrdinkou, patří už do jiného příběhu. Po válce došlo v roce 1946 díky
pardubickému primáři a milovníku jezdeckého sportu MUDr. Václavu Horáčkovi
k rekonstrukci a obnově závodiště a překážek, areál totiž zasáhlo koncem války mnoho
leteckých pum při bombardování sousedící rafinerie. Podle tehdejších údajů a svědectví
pamětníků se dá téměř s jistotou říci, že živý plot měl rozměry 1,4 x 1,4 m,
příkop byl široký 5 m. Hloubka příkopu není průkazná, podle některých údajů došlo
k prohloubení v této době, pravděpodobnější je však to, že k tomu došlo při melioracích
v padesátých letech, kdy komunisté zamýšleli dostihy a závodiště zrušit a na závodišti
se nacházela pole, která by se tak mohla stát součástí některého blízkého JZD.
Ironií osudu pardubické závodiště zachránil sovětský maršál Buďonnyj, ale i to je
jiný, i když dost zajímavý příběh. Během let docházelo k dalšímu utváření a změnám
profilu překážky, a to spíše samospádem, přestože se tehdejší správci závodiště snažili,
co mohli, ale v existujícím systému byli spíše bezmocní. Já jsem poznal až pány
Nechvíleho a Hubálka, kteří to vykonávali v posledních 20–26 letech před naším příchodem.
V roce 1992, kdy jsme závodiště převzali, byl živý plot vysoký 2,1 m, široký
mezi 2,2 a 2,6 m (i když ta šíře nebyla pro délku skoku podstatná, ubírala na šíři hlavně
příkopu) a díky nekontrolovanému růstu keřů byl plot na mnoho místech řídký
a průhledný. K porozumění tomu, co to znamená, je nutné říci, že průhledný plot kůň
nerespektuje, neodrazí se dost, plot proletí, narazí do stěny příkopu a následuje pád,
v horším případě zranění a v nejhorším smrt. To byl první důvod zbytečných zranění
v minulosti do roku 1990, dalším byli nezodpovědní majitelé a třetím nesystémový
způsob kvalifikací. Majiteli koní v předchozím systému nebyli soukromníci, byla to
hlavně JZD a Státní statky. Ne každý předseda, či ředitel vnímal zodpovědnost i za
koně a ti proto s vidinou slávy startovali poměrně často ne úplně zdraví. Nedivím se 

proto, že pověst našeho dostihu nebyla zrovna zářivá a že se lidé, jako například Brigitte
Bardot stavěli proti. Oni znali jen ty odstrašující publikované momenty.
Při Velké pardubické 1992 došlo k vniknutí zhruba 500 mladých lidí přímo do dostihového
prostoru závodiště a Policie ČR musela závodiště vyklidit. To je další zcela
samostatný příběh, ale musím uvést, že skutečných ochránců zvířat bylo tak 20–30
a faktem bylo, že akce byla iniciována ze zahraničí a přes vysílačky jí veleli Rakušan
a Němec schovaní za plotem a ti převážně pardubičtí mladí dostali dopředu odměnu
v tehdejších DM a část to považovala za podařenou srandu.
Tento incident měl za následek odstoupení sponzora, byť po dlouhých úvahách
a s lítostí, protože pan Patrick Martell na závodišti byl a závod se mu líbil. Sponzor
byl nakonec tak velkorysý, že zorganizoval a zaplatili odbornou komisi, která
měla posoudit podmínky a regulérnost našeho závodiště. Mezitím v prosinci 1992 ze
soukromé iniciativy Petra Drahoše vznikl Dostihový spolek jako akciová společnost
s menšinovou účastí města a dospěli jsme rychle k nutným úpravám některých překážek.
Komise, která se skládala z jednoho z nejlepších francouzských trenérů Francoise
Doumena, nejlepšího britského překážkového jezdce Petera Scudamora a šéfa
závodiště v Aintree Charlese Barnetta uznala, že naše závodiště je korektní a po úpravách,
které jsme jim představili, nebude mít žádnou závadu, což nám otevřelo cestu
k široké mezinárodní účasti. S komisí přijeli i dva lidé, kteří nebyli její součástí, ale
byli možná o to důležitější. První byla šéfredaktorka časopisu Cheval Magazine paní
Pierrette Bres, která bez znalosti věci na popud Brigitte Bardot vyvolala svými články
a pořady ve Francii odpor k našemu dostihu. K nám byla moc příjemná, na místě se
nám omluvila za publikování nepravdivých údajů a pokud vím, v jedné z francouzských
televizí uvedla posléze věci na pravou míru. Možná to bylo způsobeno i tím, že
po příjezdu hrozně potřebovala kávu, vzal jsem ji tedy k Nouzům a ona pak řekla, že
to byla nejlepší káva v jejím životě. Někdy takové maličkosti pomohou a třeba i rozhodují.
Po pár letech jsem při našich dostihových kontaktech ve Francii teprve zjistil,
jak populární a známou osobností ve Francii je a to nejen mezi koňáky. Druhým byl
pan Lemarquis, veterinář a předseda francouzského Spolku přátel koní. Ten se následně
po delší diskusi na naše pozvání stal členem veterinární komise, která před
dostihem zkoumá zdravotní stav koní a jejich schopnost pro dostih. I on nám hodně
pomohl a tak se v následujících letech zlepšila pověst Velké pardubické tak, že po
letech mnoha různých přenosů, filmových pořadů a další pozitivní publicity včetně
tiskových konferencí v zahraničí byla VP v roce 2010 vysílána přímým přenosem ve
Velké Británii, Irsku a Francii a sledovalo ji kolem 10 milionů diváků. Za výše i níže
uvedené úpravy překážek jsme si však stejně vysloužili ostrou kritiku a možná i nenávist
lidí, kteří se domnívali, že jsou to oni, kdo znají a brání tradici a jsou k tomu
svým dlouholetým povoláním jediní způsobilí.
Zpět k Taxisu. Při našich úpravách v roce 1993–4 jsme museli vycházet z mnoha
faktů. Abychom nebyli obviněni z nepravd, vždy jsme uváděli, že vracíme původní
rozměry skoku. Které to však byly? V každém případě jsme upravili příkop. Z hloubky
2,2 m se po zasypání stalo 1,0 m a také jsme zaoblili hranu příkopu tak, aby 

i v případě, že kůň úplně nedoskočí, měl šanci přistát bez pádu. Šíři živého plotu jsme
upravili na cca 1,55 m, výšku na 1,6–1,7 m s náběhem v koruně plotu. Pravda tedy
nebyla úplná, ale mnohokrát jsem se přesvědčil, že svět chce být klamán. Vzhledem
k tomu, že plot obsahuje 21 různých druhů keřů a dřevin, má často v říjnovém termínu
málo listí. Aby nebyl průhledný, vycpává se plot vydatně chvojím, což znamená, že
kůň při odskoku zelenou hráz plotu respektuje a odrazí se tak, že příkop bez problémů
přeletí. Zpřísnili jsme systém kvalifikačních podmínek. Nová soukromá majitelská
struktura odstranila nezodpovědnost majitelů. Díky všem těmto faktům zahynuli na
skoku za 27 let pouze čtyři koně, první z nich v roce 2007, tedy po 13 letech, čtvrtý
vloni. V tomto období se uskutečnilo zhruba 540 startů koní v dostihu, fatální případy
znamenají 0,73 % z počtu startů. Nemá smysl předstírat, že překážkové dostihy jsou
stoprocentně bezpečné. Je ale nutné uvést, že na pardubickém závodišti dochází v průměru
v posledních 30 letech z celkového počtu startů k 0,6–0,8 % fatálních důsledků
zranění koní, což je naprosto srovnatelné s jinými odvětvími jakékoli sportovní, či jiné
provozované aktivity koní. Z výše uvedených čísel je zřejmé, že Taxis není problémem,
ale stal se symbolem mediálním, viditelným a nejčastěji uváděným.
Přesto dnes nemám jednoznačnou odpověď na otázku, zda znovu upravit, či neupravit.
Já bych osobně asi neupravoval, ostatně Dick Francis, když jsem mu ukazoval
přímo u Taxisu naše úpravy, mi řekl: „Mirku, víc už ale nedělejte, abyste to nezkazili
jako u nás Beecher’s Brook.“ To je nejtěžší překážka v Aintree při britské Velké
národní. Na druhou stranu už deset let za to nenesu žádnou zodpovědnost a uvědomuji
si, jakým směrem, zejména v rychlosti, se i překážkové dostihy vyvíjejí. Musíme
si uvědomit, že naše dostihy cross-country jsou tak trochu reliktem 19. století a že
jinde se běhá způsobem start – cíl a co to dá. I naši jezdci, kterým jsme vlastně tehdy
otevřeli cestu do ciziny, nejezdí dnes jinak než rychle, i koně jsou rychlejší. Stačí se
podívat na posuny rekordních časů při VP. A protože vývoj často nese změnu, asi
nakonec řeknu, byť s bolestí, ať se skok upraví, ale jen jemně a s citem. Pořád si ale
přeji ten relikt 19. století zachovat alespoň tak, aby na něj zase přijížděli diváci i za
zahraničí, protože takový unikát, jakým Velká pardubická stále ještě je, se nedá nikde
na světě spatřit ani zažít.
Úpravy Taxisu nebyly a nemohly být jediné, byť byly nejvíc viditelné. Muselo dojít
i k dalším překážkám.
Vodní příkopy
Na dráze jsou čtyři vodní příkopy, z nichž tři jsou součástí Velké pardubické. Při
každém ročníku měly podstatně odlišné parametry. Pokud nepršelo, měly odskok
i doskok suchý a poměrně pevný. Podle intenzity srážek a výše hladiny Jesenčanky,
která je tvoří, docházelo sice k zajímavým, ale v už v tehdejších dostizích nepřijatelným
situacím. V extrémních případech sahala voda koním až do půlky těla a jezdci
se téměř topili. Doskok byl bahnitý a nebezpečný. Věděli jsme, že vodní příkopy
v kursu Velké národní v Aintree už dávno nejsou přírodní, byť tento dostih byl původně
také cross-country, stejně tak hlavní skok – zbylý vodní příkop v belgickém 

Waregemu ve Velké ceně Západních Flander a i ve většině irských a francouzských
dostihů. Původně jsme chtěli provést více kombinovanou úpravu a méně betonu, ale
byla by mnohem dražší, trvala by déle, a navíc by neřešila potřebu regulace průtoku
Jesenčanského potoka, proto jsme se nakonec rozhodli pro tvrdší betonovou variantu
s úplným uzavřením vodní plochy skoku a přírodní zůstala pouze Teplého voda, která
je v kursu pouze u některých dostihů nižší kategorie. Kdybychom měli více času
a zejména finančních prostředků, asi bychom úpravy provedli poněkud citlivěji. I tak
splnily záměr, skoky se staly bezpečnými, vyhovují dodnes a dělají dostih nejen bezpečnějším,
ale hlavně daleko lépe porovnatelnými jednotlivými ročníky.
Živé ploty
Velká část živých plotů byla podle botanického průzkumu a navrhovaných úprav,
které jsme si objednali u nejlepších odborníků z Průhonic a Vysoké školy zemědělské,
obor zahradní architektury v Lednici navržena pro různé způsoby rekonstrukce.
Ta u několika překážek, například č. 24 – Živý plot u hangáru, č. 7 – Francouzský
skok a pár menších Taxisových příkopů v jeho prodloužení a části Zahrádek podle
následujícího schématu. Nejprve bylo třeba sehnat vzrostlejší túje a vysadit je za
překážku, která byla na straně doskoku nejprve sestříhána. Když túje vyrostly do
požadované výše a byly sestřiženy na správnou šíři, byl původní živý plot odstraněn
a za tújemi, někdy i před nimi osázen nový, už trochu vzrostlejší plot z požadovaných
dřevin. Poté, co dosáhl potřebných parametrů, byly túje přesazeny k rekonstrukci
jiné překážky. Takto bylo uvažováno i se způsobem a postupem rekonstrukce Velkého
Taxisova příkopu, k tomu ale pro nedostatek financí a nejistotu časového průběhu už
za mého působení nedošlo.
Změny kursu
V počátcích docházelo k drobným změnám kursu dostihu na tzv. „Náměstí“ před
tribunami, zejména proto, že na závodišti se vyskytují tekuté písky a ani při dovezení
stovek kubíků zeminy za pomoci stovek náklaďáků se nedařilo dosáhnout stabilizované
roviny a kvality dráhy v tomto prostoru. Ke druhé změně došlo v roce 1996
v souvislosti se stavbou nové tribuny D. Dlouhá desetiletí byl doběh VP ve směru
západ–východ s cílem ve východní polovině po zatočení do cílové roviny na levou
ruku. Tento doběh měl dvě zásadní nevýhody. Koně vcházeli vždy ze stájí a padoku
na dráhu v západním koutu na začátku cílové roviny, ve stejném místě jako dnes, kdy
je ale toto místo až za cílem. Kůň má neustále snahu vracet se z volného prostoru do
místa, kde se cítí dobře, to jest do stájí. V případě, že je toto místo v cílové rovince
před cílem, mají někteří koně tendenci do stájí zahnout, jiní jsou tím rušeni a nesoustředí
se na finiš. Je docela možné, že právě toto a nikoli vyčerpání, mělo vliv na
nešťastný pád vedoucí klisny Lukavy v roce 1967, kdy tím ona a jezdec Israel ztratili
jasné vítězství. Často je to srovnáváno s nikdy nevysvětleným pádem vedoucího Dicka
Francise s koněm královny matky Devon Lochem v roce 1955 při Velké národní
v Aintree. Druhou nevýhodou je fakt, který není nijak pozorovatelný. Cílová rovinka má překvapivý výškový rozdíl od západu k východu 2–2,5 m.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 3-4/2022