Náš rozhovor s ing. Pavlem Šmahou

2/ Tvůj zájem směroval i k historii Pardubic, zvlášť k Městské památkové rezervaci. Jsi ještě stále aktivní ve veřejném prostoru Starého Města, kde bydlíš, a jsi ještě členem Spolku Starého Města Pardubic?

Nevím, jestli mě nějaký spolek ještě vede jako člena. Pořád se ale stává, že se na mne obracejí obyvatelé Starého města, povětšině se stížností na to či ono, zejména pořádek, parkování, hluk, náhon. Samému mně leží na srdci osud vzácných jerlínů na Wernerově nábřeží, atd. Obyvatelé Starého Města si zvykli obracet se přímo na mne ještě z dob mé činnosti jako poslance za tuto část města, později          i člena Rady MmP. Stále ještě, s vydatnou pomocí pracovníků MoPce1 a také ředitele městské policie se mnoho problémů řeší a také úspěšně vyřešilo. Nevyřešených záležitostí zůstává přesto stále dost. Ty mně „nedají spát“ a proto se o ně zajímám. Jsem zvyklý problémy řešit tady a teď. Přál bych si, aby historická část Starého Města se stala „třešinkou na dortu“ Pardubic.

3/ Jak jsi se dostal k práci v NKÚ a čím byla zajímavá?

Po absolvování VŠCHT Pardubice v roce 1965 a po roční vojně jsem zůstal na katedře Automatizace chemických výrob jako odborný asistent, V roce 1989 se mi podařilo získat vědeckou hodnost kandidáta věd. V roce 1992 mně bylo nabídnuto místo vedoucího katedry územní informatiky na Fakultě územní správy Univerzity Pardubice, kde jsem vydržel jen rok. Shodou nepříjemných okolností jsem se rozhodl ze dne na den, že pokud do večera toho dne získám nabídku zaměstnání, odejdu. Získal jsem tři. Ta nejlákavější byla nabídka vedoucí pozice na Nejvyšším kontrolním úřadě České republiky. Tady musím vzpomenout na Bohdana Dvořáka, někdejšího předsedu KANu, který mně o této možnosti řekl a u prezidenta NKÚ doporučil. A tak jsem nastoupil v roce 1993 na ředitelské místo na územním odboru NKÚ v Hradci Králové, později v Pardubicích.  Na NKÚ jsem vydržel až do svého odchodu do penze v roce 2007. Byl to tak trochu skok do neznáma, z učitele se stal kontrolor, prostředí státní správy bylo něco úplně jiného než akademická půda. Musel jsem se toho mnoho doučit a nebylo to úplně snadné. Nemohu si ale stěžovat, práce to byla velmi zajímavá, různorodá, každá kontrola je jiná, každý kontrolovaný subjekt byl jiný. Samozřejmě lví podíl na kontrolní činnosti ležel na mých zaměstnancích, jistá zodpovědnost na mně.  Velice mně pomohla znalost programování              a fakt, že v té době jsem byl jediný, kdo měl na NKÚ vlastní počítač, což se brzy změnilo, dnes pracují kontroloři NKÚ se špičkovou technikou. Spolu s jedním ředitelem z jiného odboru jsme svého času vyvinuli základ podpůrného software pro práci kontrolorů, který později rozšířila profesionální firma. Používá se dodnes. Velice usnadňuje, objektivizuje a sjednocuje kontrolní činnost NKÚ. S kolegou jsme tento SW prezentovali v několika zemích Evropy a účastnili se mezinárodních konferencí. V roce 1997 jsem byl vyslán na půlroční stáž na Nejvyšší kontrolní úřad USA ve Washingtonu DC. To bylo opravdu vzrušující. Na léta strávená v nejvyšší kontrolní instituci USA v dobrém stále vzpomínám.

4/ Na Starém Městě jsi s manželkou opravil historický dům, kde bydlíš, ještě za minulého režimu. Můžeš zavzpomínat jaké to bylo svépomocí a opravovat dům v kategorii národní kulturní památky?

Abych pravdu řekl, už téměř nevěřím, že jsme to zvládli. Materiál jsme získávali povětšině na bouračkách, tehdy za obligátní láhev rumu. Trámy, podlahové fošny, dlažby cihly, tašky.  Na ty tašky obzvláště vzpomínám. V těsném sousedství našeho domu magistrát likvidoval dvorní přístavbu. Polovinu tašek jsem si po dohodě sundal, druhou polovinu dělníci jednoduše shodili a rozbili. Mně pak za tašky přišla faktura, a ne malá. Na můj dotaz, zda dělníci zaplatí rozbité tašky, když byly tak cenné, nakonec příslušný úředník rozhodl, že tašky byly vlastně bezcenné. Třeba trámy! V době, kdy se bourala ulice Jiříkova, daly se použité sehnat lehce. Vzpomínám, že jsem za dva trámy zaplatil dělníkům obvyklou cenu s tím, že si pro ně k večeru přijedu s vozíkem. Když jsem ale přijel, nestačil jsem zírat, na hromadě trámů parkoval buldozér a ty moje byly pod ním. V duchu hesla „orel se nevzdává“ jsem holýma rukama buldozer podhrabal, trvalo to do noci, ale mé zaplacené dva trámy byly skutečně moje. Takovýchto situací bylo více než dost. Neměli jsme auto ani moc peněz, a tak jsme museli se ženou vézt šestimetrovou traverzu přes město na skládacím kole a vzadu na vozíčku. Byl jsem vždy přesvědčen, že když člověk za něčím jde s utkvělou myšlenkou a odhodláním, že se tak opravdu stane. Samozřejmě při všech, jak říkám, „bororo akcích“ trpělivě mně za zády stál anděl strážný. Je také třeba znovu poděkovat nebožtíkům, mému otci a strýci, bez jejichž nejen finanční pomoci by to bylo o mnohem těžší. Obrovské uznání patří mé ženě, která vše absolvovala se mnou, přežila a usměrňovala všechny mé bláznivé nápady a ve všem mně byla oporou, Bez ní a jejich znalostí ze studia na umělecko-průmyslové škole, by to vše bylo asi jiné. Také musím konstatovat, že s průčelní fasádou a střechou později vydatně pomohla státní dotace. A co plyn? Abych ho dostal do domu, musel jsem se nechat najmout jako dělník plynárny a vykopat sto metrů výkopu na uložení potrubí, a v něm sedm montážních jam. Že jsem cvakl vojenskou linku a málem prorazil sbíječkou silnoproudý kábl, ani nemluvě. A tak to bylo dokola několik let. A jak dílo rostlo, měli jsme z toho stále větší radost          a větší odhodlání pokračovat. Těžko si představit, že z půdy jsem napytloval pět tun prachu, vyházel jako bomby okýnkem před dům. Dodnes vidím přeložený traktor, jak se kymácí na dlažbě kolem kostela a prosil jsem svého anděla strážného, ať se to, když bude muset, rozsype až na státní. Nakonec zařídil, že to traktor i šofér ve zdraví přežili. A já taky až na problém z nadýchaného prachu. A jak jsem už říkal, tak to bylo od roku 1974 s jistými obměnami více než deset let a fakticky pokračuje          v mnohem méně hektické podobě dodnes.

5/ Spolu s rekonstrukcí jste s manželkou dokonale restaurovali do tohoto domu většinu historického nábytku. Jak jste v tom dosáhli profesionality?

Dokonale je silné slovo. Začátky jsou vždycky těžké. Moje žena byla v tomto velký a inspirující kontrolor. Při pohledu zpět bych mnohé, po zkušenostech, udělal lépe. V té době nebylo zbytí. Na nový nábytek nebyly finance, ani jsme ho nechtěli, do historického domu by to bylo jako pěst na oko, alespoň z našeho pohledu. A proto, co jsme různě sehnali, jsme opravovali a „přizpůsobovali k obrazu svému“. Co jsme si udělali sami, to se dvakrát počítalo, zejména když amatéři, kterými jsme zůstali, mohli konkurovat profíkům, a ještě zachránili mnohé, co by přišlo na smeťák či do kamen.

6/ Ještě nábytek restauruješ nebo v tom pokračuje už další generace v rodině?

Jen zřídka, příležitostně. Není to už můj koníček a taky už pomalu není co restaurovat, není čas a místo, kam s ním. Hodně času mně zabrala a zabírá starost o chalupu, zahradu, stromy a především včely. Dříve jsem choval i kamerunské ovce, s příchodem vnoučat se to už ale nedalo zvládat. Co mně ale zůstalo, rád opravuji historické mosazné lampy a lampičky. Další generace v mé rodině pokračuje v designu a šperkařství. Doufám, že vnuci se pochlapí a budou z nich dobří hospodáři. Jen se toho dožít!

7/ Co by sis rád přečetl v našem časopise?

Rád bych si přečetl, že příslušné instituce, úředníci a úřednice si váží toho, co v Městské památkové rezervaci máme, co nám zanechaly minulé generace a že se opravdu snaží, aby tato část města byla po všech stránkách vizitkou Pardubic. Aby se sem vrátil život, který tu pamatuji, z doby, kdy jsme se sem přistěhovali, a nejen při komerčních atrakcích, mnohdy nevhodných pro tuto část města. Vždyť návštěvníci města zamíří do historické části především pro její krásu a jedinečnost.

Děkujeme za rozhovor.