Z historie Velké pardubické - 4. část

Začátky nové éry – Doncaster
Již v předchozím prvním dílu jsem zmínil úlohu Tomáše Jansy a to, že on přivezl
kontakt na Johna Sandersona. John Sanderson poprvé přijel na Velkou pardubickou
v roce 1991 a přivezl s sebou i svého kolegu Jonathana Irwina. Oba byli vlastníky
firmy IRM (International Racecourse Management) a provozovali čtyři závodiště
– Doncaster, Thirsk, Redcar a Wetherby. Co jsme v té době netušili, že je John Sanderson
předsedou British Horseracing Board, a tím i nejvlivnějším člověkem britského
turfu. Na začátku nám pomáhal s úpravami dráhy, dával nám nezištně své know-how
a zajímal se i o možnost provozovat pardubické závodiště. To jsme pro naši neznalost
nedokázali využít, čehož jsem pak mockrát litoval, protože John mezitím provozoval
závodiště v ruské Kazani, v Rijádu v Saudské Arábii a Bahrajnu. Nicméně i tak nám
nesmírně pomohl, nejprve pozvánkou do Doncasteru. V Doncasteru se koná klasický
Ing. arch. Miroslav Petráň, Pardubice:
Z HISTORIE VELKÉ PARDUBICKÉ
rovinný dostih St. Leger s nejdelší nepřerušenou tradicí od roku 1776, delší, než má
nejznámější klasický dostih Derby. Tamní závodiště je v majetku města a bylo provozováno
dle smlouvy s místní radnicí a tím se velmi podobalo našemu případu. V březnu
1994 jsme se rozhodli pozvání využít a do Doncasteru nás jelo rovnou 24. Delegace
byla složena tak, že Dostihový spolek jsme reprezentovali s Petrem Drahošem, město
primátorka Hana Demlová a vzali jsme s sebou několik důležitých sportovních novinářů.
Nejvíce pak bylo pardubických podnikatelů, kteří si cestu stejně jako my a naše
manželky rádi zaplatili. V Doncasteru na nás čekalo obrovské překvapení. Na závodišti
vlála česká vlajka a John se nás zeptal, jestli nám bude vadit, když se při pátečních
dostizích poběží Cena Pardubic a při sobotních Cena Velké pardubické. Byli
jsme moc potěšeni, a tak vlastně začala naše intenzivní propagace na ostrovech. Poprvé
jsem také vystoupil v přímém interview v britské televizi Channel 4. K tomu je
potřeba říci, že v Doncasteru se překážkové dostihy běhají pouze dvakrát do roka,
a to v zimě, jinak je to jedno z hlavních závodišť rovinných dostihů. Už při této první
návštěvě John zorganizoval setkání s trenéry a majiteli a nechal nás náš dostih propagovat
při tiskové konferenci. Jeden večer se konala na naši počest na doncasterské
radnici recepce a od té doby jsme byli partnerská závodiště i partnerská města a nejdůležitější
politik Doncasteru Ron Gillies byl v Pardubicích mnohokrát. Tento vztah
vydržel téměř deset let, my jsme byli v Doncasteru víc než desetkrát. John se mne zeptal,
zda chceme se ženou v září přijet na třídenní dostihový rovinný festival St. Leger,
že by uspořádal tiskovou konferenci pro propagaci Velké pardubické. Samozřejmě
jsme souhlasili, a protože podmínkou účasti na slavnostním večeru byl smoking,
koupil jsem si první smoking v životě. Při tiskové konferenci bylo přítomno mnoho
britských dostihových novinářů a jednoznačně byla povedená. Také jsem měl druhé
přímé interview v Channel 4. Nejdůležitější byla ale naše účast na slavnostní večeři.
Tam sehrála důležitou roli moje žena Alena, protože ze 150 přítomných nejdůležitějších
osob britských dostihů byly pouze čtyři ženy a ona z nich byla nejmladší, takže
si s námi postupně připili téměř všichni přítomní muži. Zahraniční hosté byli jen
čtyři, my dva a dva Japonci. Od té doby jsme měli v Doncasteru jednu až dvě tiskové
konference ročně, což přineslo ovoce už v roce 1995, kdy ve Velké pardubické zvítězil
Charlie Mann na koni It’s a Snip a v dalších letech se vystřídalo mnoho kvalitních
koní i špičkových jezdců z Velké Británie a Irska. Z těch nejlepších je nutné jmenovat
alespoň šampiony žokeje Normana Williamsona, Ruby Walshe, Adriana Maquira a Richarda
Dunwoodyho, později vyhlášeného nejlepším překážkovým jezdcem historie
britského turfu. Ten nám také nesmírně pomohl ve svém životopise, kde prohlásil
své starty ve Velké pardubické za nejhezčí svezení v životě. V roce 1995 také přijeli
první britští diváci se speciálním zájmem o náš dostih. Byli to malíři dostihových koní
bratři David a Adrian Dentovi z Cardiffu a s nimi manželé John Smith a Diane Hill.
Všichni se stali každoročními návštěvníky nejen Velké pardubické, ale i červnového
Zlatého poháru. Dentovi se stali oficiálními malíři našeho závodiště, a protože ve stejné
pozici působili i na závodišti v Cheltenhamu a francouzském Deauville, nesmírně
nám pomohli, protože obrazy z Pardubic prodávali na všech možných závodištích.

John a Diane zase od té doby až dodnes sponzorovali soutěž o nejlépe upraveného
koně, což zvedlo úroveň našich dostihů i z pohledu péče o koně. Po vítězství It’s
a Snipa jsme na přelomu let 1995–6 navštívili stáje Charlie Manna, Jenny Pitmann
a dalších trenérů v Lambournu a ve Walesu jsme přemluvili ke startu v červnovém
Zlatém poháru mladé jezdce Chrise Mauda, Guye Lewise a Richarda Daviese. U něj se
musím zastavit proto, že psal do Racing Postu (nejdůležitější britský dostihový deník)
třídílný seriál o svých zážitcích z Pardubic. Po jeho otištění a necelý měsíc po startu
v Pardubicích bohužel v Anglii při jednom dostihu zahynul. To paradoxně zvedlo
zájem o jeho líčení pardubických dostihů, které bylo v superlativech a my jsme na
jeho nešťastné úmrtí okamžitě reagovali tím, že jeden z dostihů deset let nesl jméno
Memoriál Richarda Davise. A protože to neudělalo žádné britské závodiště, nesmírně
to v dostihovém světě zvedlo naši prestiž. Bylo to moc smutné, ale my jsme potom léta
byli v kontaktu s jeho rodiči a bratrem, kteří k nám jezdili a nikdy nezapomněli, že
jsme Richardovi vzdali čest. Od poloviny devadesátých let stoupal nejen počet zahraničních
účastníků, ale stejně tak i diváků, takže po mnoho let, po přelomu tisíciletí
bývalo na Velké pardubické dva až tři tisíce diváků z britských ostrovů, kteří zvedali
objem vsazených peněz měrou do té doby nevídanou.
Na jednu z doncasterských tiskovek přišel i pan Saunders, do doby Josefa Váni
nejstarší jezdec, který v Pardubicích startoval, ale to zasluhuje samostatný příběh.
Další rozšířování kontaktů
Ve Velké Británii brzy přišel kontakt další, pro překážkové dostihy nejprestižnější;
jednak s pořadatelem Grand National závodištěm v Aintree a hlavně se závodištěm
v Cheltenhamu, pořadatelem čtyř až pětidenního festivalu Gold Cup (Zlatý
pohár je vůbec nejprestižnějším překážkovým dostihem). Ve stejné době jsme díky
paní Magdě Hromádkové navázali kontakt se závodištěm v italském Meranu, v roce
2000 jsme zajeli pod Pyreneje do Gaskoňska do francouzského Pau a také do belgického
Waregemu, kde se běhá Velká cena Západních Flander, dosti s velmi podobnou
historií, jako má Velká pardubická.
Část 5.
Rozšíření zahraničních kontaktů
Velká Británie – Cheltenham, Aintree
Po nezdařeném ročníku 1993, kdy nám firma Martell sice odešla jako sponzor,
ale zaplatila mezinárodní komisi, které naše závodiště shledala korektním a tím nás
v očích veřejnosti rehabilitovala, byl jedním z členů této komise i tehdejší manažer
závodiště v Aintree Charles Barnett. Nejdříve nám pomohl tím, že na jaře 1994 umožnil
našim zástupcům včetně policie vidět rozsah bezpečnostních opatření policie
hrabství Merseyside při Grand National a systém jejich práce. Já jsem poté navštívil
Aintree při GN v roce 1998, rok poté, kdy se po ohlášení možného bombového útoku
v původním datu nekonala. Tam jsem se potkal s obchodní manažerkou firmy Martell
a ta mne zavedla do jejich lóže, kde jsem se znovu setkal s Patricem Martellem. Uvolnil
se až poté, kdy jsem ho ujistil, že nepřicházím žádat o sponzorství. Tady jsme měli
první kontakt a setkání s Dickem Francisem. Další naše kontakty popíši samostatně
v doprovodném příběhu. S panem Barnettem jsme se také shodli, že naše spolupráce
nebude z mediálních důvodů příliš těsná. Potkal jsem se s ním ještě jednou, po letech
v roce 2011, kdy už pracoval jako ředitel přestavěného a modernizovaného prestižního
rovinového závodiště v Ascotu u Londýna.
Náš nejpodstatnější a nejúspěšnější kontakt vznikl v roce 1999, kdy se poprvé
zúčastnili čeští koně Peruán a Marketplace v crosscountry dostihu Sporting Index
v Cheltenhamu. Skončili na druhém a třetím místě, což založilo desetiletou tradici
účasti českých koní, kdy tam startovali třeba i 4 koně v českém tréninku. Nejblíže
vítězství byla dvojnásobná vítězka VP Registana v sedle s německým žokejem a trojnásobným
vítězem VP Peterem Gehmem. Do finiše šli v jasně vedoucí pozici, ale
jezdec zvolil špatně poslední překážku, a proto finišovali chybně kursem v paralelní
cílové rovince, což znamenalo diskvalifikaci. Naše kontakty se závodištěm v Cheltenhamu
trvaly téměř patnáct let. Tamní veterinář John Codner byl dlouhou řadu let
členem naší veterinární komise, která posuzuje zdravotní stav koní ráno v den startu
VP. V Cheltenhamu také za přítomnosti manažera závodiště Edwarda Gillespieho přišel
první kontakt, který poté vedl k účasti britské princezny Anny na VP v roce 2007.
Správce tamní dostihové dráhy nás všechny včetně našeho správce vzal do dráhy,
abychom viděli, jak probíhá péče o její povrch a o překážky. Měli jsme vždy volný přístup
do vážnice i padoku a jezdili jsme i v televizním voze, který snímal pohyb koní
při dostihu. Obtížnější to bylo do stájí, tam nemůže bez zvláštního povolení ani ředitel
závodiště, nikdo nesmí mít možnost ovlivnit jakkoli ustájené koně, ale i tam jsme se
za asistence stájové ochranky na zvláštní povolení dostali. Jak při několikadenním
obvykle 4denním březnovém festivalu Zlatého poháru kdy je každodenní návštěva
mezi 65–80 000 diváků, tak při podzimním méně prestižním festivalu, kdy je návštěva
zhruba poloviční, jsme měli jako česká výprava vždy vyhrazený stůl při slavnostním
večeru. To nám umožňovalo přímá setkání s majiteli stájí, trenéry i jezdci, a tím
i příležitost přesvědčit je o užitečnosti startu v Pardubicích. Tyto večery jsou navíc
nejdůležitějšími a hodnotícími setkáními britského překážkového turfu, tam se nám
dařilo získávat britskou, irskou a někdy i francouzskou účast pro naše dostihy. Cheltenhamské
závodiště nám také poskytovalo startovné za naše koně, což nám umožnilo
zčásti uhradit náklady naší účasti, a ještě stále zbývala část na startovné pro
zahraniční účastníky u nás. Tyto kontakty a možnost propagace k nám na pardubické
dostihy také přivedly tři dostihové cestovní kanceláře a tisíce diváků, takže při dnu
Velké pardubické bylo vždy 2,5–3 000 diváků z britských ostrovů a Irska. Znamenalo
to významný finanční přínos nejen ze vstupného, ale i tím, že prosázeli velké sumy
peněz a my jsme od sázkových kanceláří dostávali více za procenta z obratu sázek.
Zajímavé je, že ve Velké Británii sice města těží z umístění závodiště na svém území, 

ale mimo Doncasteru se na jejich provozu ani nijak nepodílí. Místní politici nepožívají
žádných výsad a myslím, že většinou nejsou ani zváni. Naše kontakty nám přinesly
posun v pohledu na péči o dráhu, překážky a jiné provozní náležitosti, což vedlo
zejména k tomu, že jsme začali pořádat mimo tradičních crosscountry také klasické
překážkové dostihy, které se běhají po travnatém okruhu (tedy bez oranic) a přes
čtyři typy standardních umělých překážek. Tím se čeští koně naučili jinému stylu
závodění, mohli začít vyjíždět do zahraničí a postupně se dočkali nečekaných úspěchů.
Nakonec na výhrách vydělávaly stáje více peněz než doma.
Mezinárodní kontakty nás také vedly k tomu, že jsme naše dostihové dny pořádali
pod záštitou velvyslanectví zemí, kde se dostihy běhají, a tak jsme měli postupně pravidelně
den britský, francouzský, italský, ruský a slovenský a také diplomatický, kdy
se zúčastňovalo více diplomatů, činných v Praze. Prestiž Pardubic tím v mezinárodním
měřítku stále získávala a při těchto dnech bylo navázáno také mnoho obchodních
kontaktů.
Sem patří i zmínka o tom, že na většině našich výprav byla i Česká televize
s kameramany a moderátory. Na první takové anglické výpravě byl i legendární
kameraman Pavel Křížek. Jinak s námi nejvíce zažili Marek Svačina, Pavel Fučík
a Vlastimil Weiner. Díky nim je Česká televize tím nejdůležitějším mediálním partnerem
Dostihového spolku a kazety z Velké pardubické, které jsme od ČT pravidelně
dostávali, byly v zahraničí pravidelně uváděny a zvedly nejen prestiž našeho dostihu
a města Pardubic, ale zároveň sklidily obrovské uznání za profesionální úroveň přímého
přenosu.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 5-6/2022