PO STOPÁCH KLASIKŮ PARDUBICKÉ VLASTIVĚDY

Parní lázně zařídil truhlář Karel Netušil roku 1902 v Hronovické ulici, léčebné lázně instaloval v Hlaváčově ulici dr. Karel Vojáček. Moderní lázeňskou budovu mají nyní Pardubice na Olšinkách od roku 1964.

Plováren a koupališť bývalo v Pardubicích několik. Železniční pluk měl pěkně vybavenou a obecně přístupnou plovárnu na Chrudimce Pod vinicí a druhou na levém labském břehu za Ležánkami. Hojně bylo navštěvováno koupaliště při soutoku Labe a Chrudimky – tzv. špice – a naproti byla tzv. Občanská plovárna po dlouhé desetiletí eldorádem celých generací dospělých i mládeže. V paměti žijí plavčíci Gabriel a Šverhart a já vzpomínám na bílé sluníčko na zadní části plavek, náš odznak členů Veslařského odboru Sokola. Dále proti proudu stála Arosa a plovárna turistického klubu, a labskému břehu od stadiónu dolů se říkalo Ostende. Nad dnešním zdymadlem bylo nové velké koupaliště se dvěma bazény dáno do provozu roku 1960. Ale ani potom, až se přístup k němu zlepší, nebude problém koupaliště pro Pardubice vyřešen. Především by bylo třeba asi čtyř až pěti hektarů vodní plochy a zařízení pro mnoho tisíc návštěvníků; náklad by určitě činil nejméně deset miliónů korun, a potřeba travnatých                     a pískových pláží by byla velká. Nejdůležitější však je, že dnes vlastně ani Chrudimka, ani Labe nemohou poskytnout hygienicky nezávadné koupání, neboť téměř absolutní znečištění jejich vod brání zřizování otevřených koupališť. Je tím postiženo i nové koupaliště na Labi a není možno obnovit plovárny na Chrudimce nebo koupaliště Ostende. Ještě roku 1968 se pomýšlelo na to, umístit pardubické koupaliště do prostoru písníků u Černé u Bohdanče, ale prozatím zůstalo při teoretických úvahách. A tak čeká otázka pardubického koupaliště na své vyřešení.

                                                                                                                      Zdeněk Bičík

Slavné osobnosti Pardubicka

Stavitel železnic – Ing. Josef Boháč (1851 – 1904)

Pardubický rodák Ing. Josef Boháč nebyl zřejmě jen jedním z prvních vysokoškolsky vzdělaných Pardubáků, ale i prvním občanem našeho města, kterého existence zavála až do dalekého carského Ruska, kde působil jako železniční inženýr. Pocházel z chudé rodiny místního holiče a kostelníka, absolvoval pardubickou reálku a pražskou techniku. Po jednoroční vojenské službě se coby 21letý mladý muž oženil a působil krátce u železniční správy. Po úmrtí manželky hledal možnosti zaměstnání v cizině, krátce působil v Petrohradu a pak na stavbě železnice v Podkavkazsku. Zde také našel i druhou družku svého života a roku 1884 se žení s Eliškou Abašidze, pocházející z urozeného čerkeského rodu.

Zde nepochybně našel uplatnění svých znalostí a organizátorských schopností. S rodnými Pardubicemi udržoval čilé styky. Otci Františkovi např. velmi barvitě líčil v dopise průběh svatby se všemi místními orientálními ceremoniemi. Pardubice za svého působení v tehdejším carském Rusku též dvakrát navštívil.

Jméno Josefa Boháče najdeme mezi nejstaršími příznivci pardubického muzea, jemuž věnoval orientální čerkeskou výstroj a dva soubory fotografií z výstavby železnic; tyto seriály jsou dodnes v pardubickém muzeu ve sbírkách zařazeny. Muzejní spolek, tehdejšího správce městského vlastivědného muzea, jej jmenoval roku 1888 zakládajícím členem a o čtyři roky později dokonce členem čestným.

V jednom z dopisů své setře do Pardubic vzpomíná na rodné Pardubice. „Počasí jest zde dosti pěkné, já si ale představuji, že ono je to u nás v Čechách mnohem lepší. Čím jsem starší, tím vícekráte se mi v mysli jeví moje drahé rodné město, chce se mi poležet si v písku v lese     u Pardubiček, jak činíval jsem jako student. Zdá se mi, že vůně sosny by mne zcela ozdravila.“

Inž. Josef Boháč zemřel na rychlý zápal plic 28. března 1904 v Petrohradě, kde je                i pohřben.