PARDUBICKÝ AZYLOVÝ DŮM S ODSTUPEM ČASU

Stala jsem se ředitelkou a s velkými ideály jsem rovnýma nohama „skočila“ do tohoto pracovního procesu…

            Mimo jiné problémy, které mne čekaly, jsem se tenkrát stala „drahou maminkou“ jednoho velmi opuštěného a chudého klienta. Při pohledu na jeho fyziognomii jsem nechtěla věřit tomu, čím se „chlubil“. Byl malé a slabé postavy, nemocný, ale tvrdil, že přepadl a okradl několik lidí. Brala jsem to jako výmysl, ale během času se ukázalo, že i tak slabý člověk je schopen přepadat mnohem silnější. Ostatně se za své prohřešky skutečně dostal do vězení, odkud mi psal srdceryvné dopisy, zakončené vždy výčtem pochutin, které mu ve vězení chyběly. Ani na svobodě neměl žádný příjem až do té doby, kdy jsem mu doslova vyprosila invalidní důchod. To byl pro něj tak významný krok vpřed, že rodina, která ho původně vyhostila na ulici, byla ochotna ho vzít pod svá křídla zpět. Ale nestalo se. Když byl ze zdravotních důvodů na nějakou dobu propuštěn z vězení, pravděpodobně ode mne očekával více „mateřské lásky“ a když byl zklamán, ukradl mi peněženku. Pak se v něm „hnulo svědomí“ a peněženku s doklady mi vrátil a když bral důchod, vrátil mi i peníze. Jeho pohnutý život pokračoval nežádoucím směrem a jednoho dne byl hospitalizován a byla mu amputována noha. Každý by z toho byl smutný a špatný, ale on se radoval, protože se rázem stal „zajímavým“. Ptáte se proč? Protože byl na vozíku a vzbuzoval soucit. Na tom postavil dočasně svůj nový život. Začal žebrat a najednou měl dost peněz, aby si vydržoval skupinu „obdivovatelů“, kteří se měli z jeho peněz dobře. Dokud nevyschl zdroj od soucitných lidí, tak tato skupina svého „mecenáše“ vozila, nosila do trolejbusu a všelijak ho opatrovala. Ale za čas začal být nechvalně známý a zdroje soucitu začaly vysychat, a tak se opět uchýlil k původnímu „řemeslu“. Jeho doménou se stalo pardubické nádraží. Tam „pořádal“ bleskové přepady cestujících. Vytrhl jim tašku, hodil ji kumpánům a ujel. Než se přepadený vzpamatoval z překvapení, byli všichni pryč. Postupně se stal pardubickým fantomem a jeho ego rostlo. Ale nic neroste do nebe. Říkalo se, že mu policie přeřezala pneumatiky na vozíku, aby nemohl tak rychle ujet (?). Jeho „příjmy“ se tenčily a jeho popularita u kamarádů uhasínala, až zhasla. Všichni ho opustili a on, snad ze žalu, poměrně brzy zemřel.

            Tento „tragikomický“ příběh je pouze jedním z mnoha dalších tragických údělů obyvatel azylových domů. Jsou staré třicet let, ale nezapomenutelné…