MĚKKÝŠI NA PARDUBICKU PŘED 100 LETY

Formy života na zemi jsou neuvěřitelně rozmanité. Zdaleka nejrozsáhlejší skupinou
živočichů na zemi tvoří hmyz, který je zastoupen mnoha sty tisíci druhy. Druhé
místo (co do počtu druhů) zaujímají právě měkkýši. I když nikdo nedokázal všechny
druhy kmene měkkýšů (Mollusca) spočítat, předpokládá se, že jich je nejméně
100 000.2 Mnoho druhů, žijících na souši, ve sladké vodě, bratické3 či mořské, ještě
čeká na své objevení. Někteří naopak vlivem globálního znečištění oceánu vyhynou
a věda je nestačí zaznamenat.
PhDr. Petr Borovec, Ph.D., Pardubice:
MĚKKÝŠI NA PARDUBICKU
PŘED 100 LETY
Slovo měkkýš je odvozeno od měkkého zranitelného těla sestávajícího z 90 % vody
(lat. mollis = měkký, pojmenování Mollusca zavedl roku 1795 známý francouzský
učenec Cuvier).4 Ovšem měkkýši se jako samostatnou živočišnou skupinou zabýval
už žák Platona Aristoteles ze Stageiry (původem Trák).
Jednoduše můžeme kmen měkkýšů rozdělit do dvou velkých skupin (rozdělení
je však mnohem složitější, patří sem např. i třída Cephalopoda – hlavonožci s obrovskou
krakaticí – Architeuthis dux (princeps)5: třída Gastropoda (plži) a třída Bivalvia
(mlži). Plži mají ulitu (schránku), např. homolice či náš „obyčejný“ hlemýžď zahradní.
Mlži mají dvě misky většinou souměrné, které jsou spojeny pevným svalem – vazivem
(ligamentem), např. zéva obrovská či naše „obyčejná“ škeble rybničná.
Měkkýši jsou velmi starou živočišnou skupinou, první se objevily na počátku
paleozoika (prvohor) v kambriu bezmála před 0,5 miliardou let!
Základ pro stavbu lastur (mušlí) je z 90 % uhličitan vápenatý. Lastura má většinou
tři vrstvy. Vnitřní se nazývá perleťová a je tvořena velmi tenkými šupinkami
krystalů uhličitanu vápenatého. Střední vrstva (prizmatická) je rovněž z uhličitanu
vápenatého. Vnější vrstva (periostrakum) je tvořena konchinem, rohovinovou látkou
podobnou chitinu hmyzu. Tvarová rozmanitost je neskutečně bohatá. Ve sbírce mám
před tisíc mušlí a každá má jiný tvar a jiné zbarvení.
Některé druhy jsou, jak to v přírodě bývá, obvyklé a běžné, jiné vzácné a velmi
drahé.6
Měkkýši na Padubicku před sto lety
Na počátku dvacátého století bylo v tehdejším Českém království (součásti
Rakouska-Uherska) známo celkem 170 druhů měkkýšů. Z toho na Pardubicku žily asi
dvě třetiny. Zvláště hojní tu byli plži. Tyto informace sepsal v r. 1904 (čili ještě před
Velkou válkou) uč. Em. Kalenský, kterého ve sbírání měkkýšů (především plžů) zaučoval
již tehdy zemřelý zoolog Jaroslav Košťál. Ten sbíral a popisoval měkkýše v celé
Polabské rovině, v tůních, potocích, náhonech, příkopech, lesích, na vlhkých místech
a na lukách. Jeho poznatky (a vydané přírodozpytné příručky) revidoval tehdy velmi
známý Dr. Antonín Frič, řádný prof. zoologie na Karlově univerzitě (ten mj. proslul
i nálezem „prvního českého dinosaura“, tzv. Albisaura, na konci 19. stol. u Srnojed,
poblíž Pardubic).7
Zajímavostí je, že se v Pardubicích o sběr měkkýšů též zajímal Josef Topič, sklenář
v Pardubicích.8
Začneme dětskou říkačkou „Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dám ti chleba na parůžky!“
Snad nikoho nepřekvapí, že se před sto lety na Pardubicku vyskytoval tak „obyčejný“
tvor jako hlemýžď zahradní (Helix pomatia). Objevoval se sporadicky na talířích
několika luxusnějších restaurací. V 19. století o něm psala jako o výtečné pochoutce
známá kuchařka Magdalena Dobromila Rettigová. Málo se ví, že hlemýždí maso 

(svalnatá noha) se používalo běžně ve středověku i u nás a zdá se, že dokonce
v 16. stol. mnohem více než v tehdejší Francii. Hlemýždi byli masem chudiny prakticky
až do 19. století. Ve dvacátém století se na ně jako na pokrm téměř zapomnělo,
aspoň u nás. V 80. a 90. letech se masově sbírali a naše republika byla společně
s Maďarskem a Řeckem největším vývozcem tohoto tvora, hlavně do Francie. Před
sto lety nebyl Helix pomatia rozhodně chráněným druhem. Dnes je u nás v některých
místech jeho sběr zakázán. Jako ohrožený druh je brán například v sousedním
Německu.9
Chov hlemýžďů je znám už z dob starých Římanů. Neopovrhoval jimi ani známý
gurmán Lucullus. Dnes je konzumováno asi 15 druhů rodu Helix. Hlemýždí sekret
se pro své hojivé účinky používá rovněž v kosmetice.
Centrum areálu rozšíření je střední, západní a jihovýchodní Evropa.
Helix pomatia je druhem suchozemského plže z čeledi hlemýžďovití. Se svou
velikostí 40–50 mm je největším ulitnatým plžem žijící v Česku. Dožívá se přibližně
6 let, v zajetí až 12. Vyskytuje se na vlhkých místech, v křovinách, hájích a zahradách.
Zimu přečkává vytvořením vápenatého „víčka“ (epifragma).10 Hlemýžď má
pravotočivou ulitu (levotočivá – sinistrální je vzácná).11
Ústní otvor obsahuje radulu (pilníkovité chininové destičky), které fungují na způsob
pilníku a hlemýžď pomocí ní získává potravu. Hlemýžď denně zkonzumuje tolik
potravy, kolik sám váží. Čím je starší, tím se tmavě hnědá ulita mění v šedou až světle
bílou. Helix pomatia je hermafrodit.
Před sto lety se na Pardubicku vyskytovaly tři druhy škeble, z nichž nejznámější
a nejhojnější byla škeble říční (Anodonta anatina), slovensky Škĺabka riečná, anglicky
Duck mussel. Obzvlášť na Bohdanečsku měla spolu se škeblí rybničnou (Anodonta
cygnea) velký ekonomický význam. Přímo v Bohdanči existovala řemeslná
dílna na výrobu perleťových knoflíků – F. Čepek. Dílna stála v Tyršově ulici čp. 95
(směrem na Živanice).12 Proto se škeble chovala v Labi a především v Opatovickém
kanále, který bral vodu z Labe v Opatovicích nad Labem a zase ji vracel přibližně
po 34 km do Labe u obce Semín na Přeloučsku. Výrobě perleťových knoflíků se věnovaly
i firmy na Přeloučsku. Této řemeslné tradici se říkalo lidově „čamrdářství.“
Dodnes se nacházejí škeble především při hluboké melioraci na místech, kde
jsou dnes pole, ale kde dříve stávaly rybníky, které byly zaorány zejména za reforem
Marie Terezie a jejího syna Josefa II. To je případ např. poblíž obce Lány na Důlku
(v minulosti Lány Dlouhé), na místě zaniklé tvrze Krchleby, kde jsou ještě dnes
patrné hráze bývalých rybníků jako Tvrzný, Hluboký apod.
Škeble je sladkovodní druh mlže z čeledi velevrubovití. Množí se larvami (glochidium),
které mají lepkavé vlákno a malou ozubenou skořápku. Určitou dobu cizopasí
na kůži nebo žábrách ryb. Dožívají se 20–40 let. Živí se filtrováním vody planktonem.
Na našem území žijí celkem tři druhy škeblí. Škeble říční je nejběžnější. Na zimu
se pomocí silné nohy posouvá do míst, která nepromrzají. Škeble říční je indikátorem
čisté vody. Kromě škeble říční žije u nás škeble rybničná, která byla před 100 lety na
Pardubicku stejně hojná a běžná jako škeble říční. Dnes patří mezi ohrožené druhy.
Před 100 lety byla na Pardubicku hojná i škeble plochá (Pseudanodonta complanata).
Dnes je už velmi vzácná.
Délka misek se pohybuje mezi 75–120 mm. Na miskách je výrazná štítová lišta.
Zbarvení – šedavě zelené až hnědé, dorůstající části vytváří tmavší prstence. Vnitřní
strana misek je šedavá s perleťovým nádechem. Rozšíření – evropský druh, žije i na
Britských ostrovech a Irsku.13 Škeble říční je mj. oblíbenou potravou ondatry pižmové
(Ondatra zibeticus).14
Zatímco předešlý mlž byl během dvacátého století v mnohém počty zredukován,
nedotčeny zůstaly okružák ploský (Planorbarius cornes) a plovatka bahenní (Lymnaea
stagnalis, Linné 1758) se stala dokonce nejpopulárnějším plžem, chovaným
v akváriích. „Zlatá doba“ akvárií (můj otec také jedno vlastnil) byla v 70.–80. letech,
kdy podle jednoho z údajů, který bohužel nemohou ocitovat, jsme byli doslova akvarijní
velmocí. Sám si dobře pamatuji, jak jsme chodili chytat nitěnky k Jarkovskému
jezeru, tehdy zarostlému a obtížně přístupnému. Okružák ploský patří k čeledi okružákovití
(Planorbidae). Silnostěnná ulita dosahuje velikosti 30 mm na šířku a 13 mm
na výšku. Zajímavostí je, že v mládí má na ulitě štětinky, které se postupně ztrácejí.
Ulita je sice pravotočivá, ale anatomie je jako u levotočivých plžů. V krvi má hemoglobin.
Živí se řasami. Může být mezihostitelem řady parazitních onemocnění. Žije
dokonce i v oblasti východní Sibiře. Vyskytuje se v zarostlých stojatých vodách
nižších poloh s bahnitým dnem, což je přímo učebnicová krajina kolem Bohdanče,
bohdanečských rybníků a Opatovického kanálu.
Plovatka bahenní patří mezi nejhojnější druh našeho plže. Běžně se vyskytuje
v evropských rybnících. Má ulitu s vrcholem protaženým do špičky. Plovatky žijí 2–5
let. Živí se řasami, též však jinými vodními rostlinami, s čímž je třeba počítat v akvaristice,
kde jsou velmi oblíbené (podobně jako např. chov Oblovky velké, Achatina
achatina, pocházející ze západní Afriky, suchozemský plž, který má největší ulitu).
Protože plovatka dýchá tzv. vodními plícemi, má vyvinut zvláštní kornoutovitý dýchací
otvor (pneumostom), který vystrkuje nad hladinu. Biotopem plovatky jsou pomalu
tekoucí vody a rovněž vody stojaté. Při přemnožení produkují více odpadních
látek než ryby! Skvěle se hodí jako zdroj na vápník bohaté stravy pro vodní želvy.
Čtverzubci je požírají i s ulitami. Ulita plovatky byla první v mé začínající skromné
sbírce.15

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 1-2/2024