KAREL HOVORKA (1867–1952) a jeho vzpomínky na Pardubice

I.
Procházím ulicemi pardubickými, vzpomínám a srovnávám, jak bývalo tu před
lety, kdy pobýval jsem v Pardubicích jako mladý student.
Přišel jsem do čtvrté třídy zdejší reálky po prázdninách roku 1882.
Tenkráte chodívali jsme z nádraží do města přes pole. Dnes rozkládá se na nich
značná část nového města. Pardubice rozrostly se také v místech, kde bývala pole
mezi Zeleným předměstím (Královská třída), drahou a Karlovinou – Karlovina byla
tehdy „pátá čtvrť“ města – i vykrášlily se villovou čtvrtí „U kostelíčka“.
Pardubické náměstí mělo ráz starobylejší nežli teď. Dávná minulost mluvila tu
skoro všemi stavbami. Některé domy, vysokých štítů a lomenic, zvláště vynikaly
bohatým reliefovým průčelím.
Stála tenkráte ještě i pěkná stará radnice v místech nynější. Při ní na náměstí pod
přístřeškem ležela černožlutá truhla, prý pokladna zdejší vojenské posádky jízdecké,
a u ní stávala stráž. Když jsme chodívali o polednách ze školy, střídaly se stráže
u truhly. Brousívali jsme svůj vtip o bednu, její obsah i o vojáka, který hlasem velikým,
co hrdlo stačilo, volal „Gewehr heraus!“ vida přicházeti od Zelené brány novou
stráž.
Vedle náměstí vnitřní město vůbec bylo hodně starožitné. Znal jsem tu každý starý
dům, každý zděný klenbový oblouk, přepínající úzké ulice, neboť jsem na starém
městě bydlil.

Ulicí Pernštýnskou vedla z náměstí cesta na starý zámek kdysi Pernštýnů, později
statek komory českého krále. Reliefové obrazy nad branami jeho promlouvaly k nám
staročeskými nápisy, co bývalo, a co už není…
Tichý zámek pardubický, jakoby v sebe zadumaný, byl v malém nám tím, čím byly
královské Hradčany tehdy národu, jejž ovládal upřílišněný historism.
Chodili jsme kolem zámku. Hrdi na ty staročeské nápisy, snili jsme o staré slávě
české a těšili se, bláhoví, jak bude, až vídeňská vláda a jiné kruhy vrátí nám zanedlouho
už bývalou sílu, dají české státní právo. Ochuzený potomek utěšoval se aspoň
vzpomínkou na bohatství předků svých a o něm bájil…
Plno romantiky bylo ještě v letech osmdesátých století devatenáctého ve veřejném
našem životě i v umění. Historičtí povídkáři naši opřádali staré hrady a města česká
svými romantickými vidinami a sny, a nám se líbilo. Minulost byla idealizována.
Vzpomínám, s jakým nadšením navštívil jsem zříceninu hradu Kunětic za pěkného
podzimního dne, brzy po svém příchodu do města Pernštýnů.
Přišed do Pardubic, zastal jsem ještě doznívající dobu národních táborů, poděbradek
a čamar let 60. a 70., kdy cítila se potřeba i zevnějškem projevovati své češství
a vlastenecké cítění. Čamaru pořídil jsem si ovšem také, jednoduchou, jaké nosili
studenti většinou. Ojedinělí oblékali čamaru se šňorou přes ramena volně přehozenou.
I starší ještě druh tohoto kabátu s ležatým límcem a drobnými čamarami nosili
někteří a na hlavě poděbradku.
Pro tu poděbradku světlého lemu beránkového všiml jsem si Stanislava Suchardy,
známého mistra sochaře, tehdy studenta o dvě třídy výše než já. V mlze let zdá se
mi, že vidím poděbradku i u Jaroslava Janečka, o třídu níže naší, o němž se říkalo,
že básní. Když vystoupil později na veřejnost jako poeta, poesie unesla jej kamsi do
mlžin spiritismu a záhrobního světla (vydával časopis Hvězda Záhrobní), kam jsem
ho nesledoval.
Dnes, kdy střízlivě díváme se na zašlé doby, vidíme, že byla to přirozená cesta
obrozujícího se národa. Po době dětských nemocí (na počátku 19. století přišla
doba jinošství a jeho romantických snů roku 1848 a nadšení let šedesátých a sedmdesátých),
jež vyspěti musí v mužná léta rozvážné, zralé práce kulturní a národohospodářské.
***
Jdu od zámku k labskému mostu stinným stromořadím, vysázeným v bývalém
hradním příkopě. Napouštívali sem v zimě vodu a upravovali tu kluziště, kde rušno
a veselo bývalo za nedělních odpolední.
S labského mostu široký rozhled otvírá se do Polabin s Kunětickou horou na
obzoru. Roku 1882 tento most stavěli místo dosavadního dřevěného. Chodil jsem
v prvních dnech po prázdninách sem dívati se na postupující práci a rozptylovati tak
stesk po domově.
Vracím se Labskou ulicí, drobných nezměněných domků, přes Bělobranské
předměstí do města.
Z Pernštýnské zabočuji týmž klenbovým podjezdem jako před lety do Kostelní
ulice. V té, ve starém domě, jehož zahrada přiléhala k valům zámeckým, jsem bydlel.
Okno přízemního pokojíku, kdysi mého, známě mi kyne. Sloužívalo nám studentům
také občas za vchod, když nechtěli jsme rušit svým pozdním příchodem dveřmi obyvatele
starého domu.
Jedenkráte však vcházeli a vycházeli tímto oknem všichni obyvatelé patrové budovy.
Bylo to roku 1883 o velké povodni. Dosud značí tabulky ve zdech ulice zasazené,
jak vysoko stála voda, jmenovitě dne 20. června toho roku.
Rozvodnily se tehdy Labe i Chrudimka, jejíž voda, nemajíc odpadu, zatopila část
města. Polabiny byly jedno ohromné jezero. Skoro celá Kostelní ulice byla plná vody
z Pernštejnského náhonu, že jsme museli jezdit do našeho a sousedních domů po lodi
jako v Benátkách. Domovní dveře byly zataraseny, a tak stalo se okno studentského
našeho pokojíku teď jediným vchodem do budovy.
Pojednou v noci prorazila voda domovními dveřmi, vnikla nám i do pokojíku
a tekla, hučíc po síni, do dvora i na zahradu níže položenou v bývalém příkopě pod
zámeckými valy. Teď museli jsme i na dvůr lézt oknem kuchyně po žebříku. Síní
nemohli jsme po několik dní, pokud zátopa trvala.
Tuším, že toho roku 1883 byl prorokován s obavami konec světa. Vzpomínám, jak
majitelky našeho domu, dvě staré slečny, dívaly se od rána na slunce dnem sklenice
jako dalekohledem a pozorovaly, že „slunce skutečně dnes divně vypadá“. Šťastné
však přežily kritický den.
Ve studentském našem bytě bývalo živo, když jsem byl v V. třídě. Bydleli tu
se mnou sextán a septimán, tedy zastoupena vyšší reálka. Dost kamarádů přicházelo
na návštěvu k nám. Často býval tu hostem Otomar Viglic, spolužák Suchardův, výborný
student, nyní profesor strojnické školy v Přerově. Přišel, pohovořil, pokouřil si.
Miloval poesii (byl ctitelem Vrchlického) a již tenkráte psal verše i prosu. Vystoupil
pak veřejně jako beletrista (Dvě ženy, Povídky, Resignace, dramatický obraz Mistr Jan
Hus aj.), ale později se odmlčel. Přešel na jiný střízlivější obor (vydal Mechanickou
technologii).

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 1-2/2024