Náš rozhovor s ing. Pavlem Lejhancem

Dědeček se narodil v Barchově v roce 1895, zlatnickému řemeslu se vyučil ve Vídni, firmu  založil v Pardubicích v roce 1899. Dílnu měl v Jindřišské ulici, později na dnešní tř. Míru společně s optikem Pavlem vedle hotelu Střebský. Od roku 1924 je (s přestávkou od okupace až po období zestátněného) na současné adrese tř. Míru 65. Dědeček zemřel za války v červenci 1941. Obchod potom vedla jeho manželka s mým otcem až do znárodnění v padesátých letech.

Otec odjel jako už bývalý živnostník (jak sám říkal) na dvouletou „rekreaci“ do Jáchymova. Doma jsme zůstali s matkou čtyři bratři, pátý se narodil po otcově uvěznění. Mám doma dopis otce, kde popisuje den návratu z Jáchymova a první setkání se svým pátým synem.

(Matka pocházela z Kroměříže, její otec Josef Hilgartner byl ředitelem kroměřížského gymnázia, organizoval většinu koncertů vážné hudby a pěveckého sboru Moravan. (Wikipedie Josef Hilgartner). Nikdy jsme nemluvili o tom, proč se musel přestěhovat z činžáku do skromného bytu přízemního domku v Jarošově ulici, kam jsme jezdili na prázdniny nebo když jsme očekávali čtvrtého  a pátého bratra. Do stejného domku byli přestěhováni i rodiče s malým klučinou, se kterým jsme pouštěli draky. Ten klučina má v Kroměříži v Jarošově ulici 11 pamětní desku. Dle mého názoru jde o jednu z největších osobností roku 1968. Tak jsem se setkal s Karlem KRYLEM. V Krylově tiskárně si nechával dědeček za první republiky tisknout různé bibliofilie, plakáty a podobně).

2/ Jaká je historie trofeje Zlaté přilby ČSR?

Zlatá přilba zaujímá v historii naší rodiny významné místo. Pamatuji se na jednu z posledních, kterou dodával otec před znárodněním. Nevím, zda dodavatelem byl od prvního ročníku můj dědeček, od čtvrtého ale určitě. Dostala se mi do ruky fotografie a etuje 4. Přilby z roku 1932, kde je na vnitřní straně vytištěno LEJHANEC PARDUBCE, vloudila se chybička, opravdu I tam chybí. Přilby byly již od prvního ročníku až do padesátých let vyrobeny ze stříbra                      a vystavovány v naší výloze na třídě Míru – tehdy Wilsonově. Proto také po restituci našeho domu a obchodu v roce 1990 vedly mé první kroky na schůzi výboru Automotoklubu, kde jsem nabídl převzetí výroby již mojí firmou a návrat ke stříbru a tradiční prezentaci ve výloze našeho obchodu. Takže od roku 1991, kdy jsme měli vystavenou poslední zlacenou mosaznou (výroba Turnov, vyhrál ji Kasper) a od roku 1992 je opět stříbrná, letos již 32.

3/ Jaký je Váš vztah k pardubickým dostihům?

Velká pardubická byla vždy společenskou událostí, první mé vzpomínky byly zvláštní, nic jsem neviděl, na nošení na krku jsem už nebyl nejmenší, a asi také proto, že otec bez klobouku nechodil. Historie je mi známa, doma nám visel obraz – fotografie parforsní společnosti v roce asi 1869 kolorovaná c.k. dvorním fotografem Pírkou.

 (Vím, že o titul c.k. hodně usiloval). Nejstarší historii závodu dobře dokumentoval,           i když právě tuto naši fotografii nefotografoval. Takže historii Velké jsem měl a mám denně na očích, dnes v obchodě. Od devadesátých let jsme členem Dostihového klubu, takže všechny dostihy sleduji, nikdy by mě nenapadlo, že se setkám s Vladimírem Prachovem, který zvítězil                      s Epigrafem v roce 1969-1970, nebo s pardubickým Milošem Svobodou a dalšími osobnostmi dostihového světa.

4/ Co byste vzkázal redakci ZKPP?

Přeji Zprávám KPP aby se udržely i nadále, nemusely už nikdy křivit pravdu jako v době nesvobody, aby všichni, kdo něco pamatují, své vzpomínky napsali a předali a aby měli                   i nadále v redakci tak kvalifikované historiky jako dosud.

Děkujeme Vám za rozhovor. Přejeme Vám pevné zdraví a úspěchy v podnikání.

     Ptal se: Jiří Kotyk

Přílohy:

1/ Dopis Ing. J. Lejhance z 10.2.1955

2/ Ukázka rukopisu J. Lejhance

3/ Účet – Autoklub Pardubice 1947

4/ Likvidace – Autoklub Pardubice 1949

Dopis Ing. Jiřího Lejhance 10.2.1955

Adresát Otokar Valenta, Buškovice u Podbořan okr. Karlovy Vary

Naši milí,

konečně se dostávám k napsání dopisu, který má být odpovědí a díkem za tolik milých řádků   a účinné pomoci. Bouřlivý rok 1954 je šťastně za námi. Byla to velká zkouška pro nás pro všechny a člověk si připadá jako by plaval rozvodněnou řekou plnou úskalí. Nyní je šťastně na břehu a rozhlíží se a vidí jen přátele. Takové, o kterých se říká, že je v nouzi poznáš. Mnozí se osvědčili a jiní zklamali. Mezi těmi prvními místo nejčestnější mají Otík s Marunkou. Děkujeme Vám z upřímného srdce za projevy ryzího přátelství. Bylo tak krásné a posilující. Když jsem koncem dubna projížděl ve Vaší blízkosti, tolik jsem vzpomínal na Vás a na rok 1947 kdy jsme byli naposledy u Vás, jediný rok z naší první desetiletky, kdy jsme byli trochu klidni a spokojeni.  A ze vzpomínek jsem žil celou tu dobu odloučení. Vzpomínám-li na příjemné chvíle života znamená to vzpomínat na Vás. Můj návrat byl něco krásného. Tak jsem si to představoval ve svých nejodvážnějších snech!

23.12 (1954) ve 2 ráno stál jsem v ložnici a díval se na spící rodinku a poprvé na malého Petra. Bál jsem se je vzbudit, a nakonec jsem nevěděl, koho mám zlíbat prvního. Byly to krásné Vánoce a budou asi nezapomenutelné. Týden nato utekl jako voda. Každá vycházka z domu se silně protáhla tak že cesta z domu na náměstí trvala obvykle 2 hodiny a více jsem postával            a vítal se s přáteli a někdy se i těšil rozpaky těch druhých.

Místo jsem hledal přes týden. Neměl jsem žádné omezení, přesto jsem se rozhodl pro manuelní práci a jsem zaměstnán jako dělník v Průmstavu na stavbě mrazíren. Na práci jsem si zvykl, ztratil jsem 8 kg čili mám váhu tak jako v době, kdy jsme se s Otíkem poznali. To, co dovedu dělat nesmím a kdybych mohl tak bych nemohl z důvodů finančních, protože plat 1 000 Kč není pro nás postačující. Nakonec mám jasnou hlavu, klidné nervy, tak že se mohu věnovat dětem, které hodně zdivočely za mojí nepřítomnosti.

Mám toho tolik na srdci, co bych Vám chtěl všechno povědět, upřímně si přeji, abychom se sešli a mohli hodně porozprávět. Změnil jsem se hodně, zda k lepšímu nemohu posoudit. Rozhodně tato změna činí můj život snesitelný např. tím, že se nerozčiluji věcmi, které mě dříve rozčilovaly. Nyní zas už život běží dál i když trochu jinak než před rokem. Nechodíme nikam. Stačíme všechno projíst. Hlavně klukům chutná velmi. Marunku bude zajímat, jak se Petr dal do pořádku dík zkušenostem naší mamičky. Má nyní přes 8 kg takže už dohonil Vojtu v tomto věku, kdy Vojta byl opravdu kus. S Jirkou máme určité starosti s jeho znalostmi, které získal vlivem prostředí. Vojta je dosti vážný, zodpovědně se staví k úkolům, které mu máma svěřuje. Pavel hodně čte, češe si vlasy dozadu a zraje na intelektuála. Nakonec bude možná zedníkem Milan bude mít tři roky a je ve věku, kdy jsou děti nejroztomilejší. Náš děda o něm říká, že je to kvalitní dítě. I když má dosud vlastní slovník jazyka mluveného, myslí mu to velmi rychle    a dobře. Petr jedním slovem charakterizován je dítko veselé. Stále se směje a zvykl si na vřavu, která kolem něj panuje. Kabátek od tety Maru mu sluší a rád by se poděkoval šikovným úsměvem. Olenka konečně po tomto pátém klukovi se spravila. Dnes lékař zjistil, že má nízký krevní tlak, což snad je přechodný stav (má jen 95) z toho pocit únavy a pod. zjevy. Já se držím dík čerstvému vzduchu, na kterém vegetuji. Stonat nesmím, to v mém novém prostředí znamená pokles příjmů, což si nemůžeme dovolit. Paradentózu (krvácení dásní) kterou jsem si přivezl z rekreace snad postupem času vyléčím. Zatím jsem pro nedostatek času s tím nic nedělal. Co jinak nového u nás nevím. Lubora jsem krátce jen viděl. Je spokojen nyní v kanceláři. Já mám svoji práci jako brigádu dlouhodobou a opravdu dobrovolnou (podtrženo), což dnes nebývá. Mohu kdykoliv poměr rozvázat, jakmile by se našlo něco vhodného. Ale budu se těžko rozmýšlet. Zatím mi to vyhovuje na 100%. Tak ještě jednou dík za všechno jsme dlužníky.

Vaši Lejhancovi

Prosím potvrďte aspoň lístkem příjem tohoto dopisu.