Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Veselka: Odeon
Zvěčnělý otec nynějšího modernějšího již hoteliéra, muž jinak prozíravý,
podnikavý a oblíbený, vycítil záhy, že městu, v němž peněžní obrat tehdy byl
vskutku nezvykle značný, schází místnost, kde by se zase něco utratiti mohlo,
a postavil Odeon! Sál pro plesy i divadlo. Tančili tam kavalíři, měšťané, řemeslníci.
U nás se arciť jevil největší ruch, kdy se připravoval „eisenpoňácký bál“.
Slavný ples. Nejčetněji vždy navštívený. A možno říci, že na tehdejší poměry
nádherný. A trvání měl! Při Máteřovské hudbě proháněly se matky i dcerky po
dvě noci v šustivých krinolinách v síni taneční; třetího dne pak o polednách
ještě seděli vytrvalí hudebníci v síni restaurační na kulečníku, umístěném na
témže místě jak nyní stojí, a rozjaření otcové naši zpívali národní písně. Matinky
vyspalé poněkud, však také trochu nevrlé nad houževnatostí manželů, posílaly
nás chlapce na Veselku. „Tatínku, máte jít domů!“ – „Sedni si a pij!“ – Pak přišla
matinka – musela však také přisednout, také pít, grog, limonádu, až konečně
v podvečer podařilo se jí odvésti mužíčka i synáčka domů. Vždy s velkou
výsluhou. Patřívalo k dobrému tónu, že mnohý z dělníků, z těch „furiantských“,
koupil od „kočébra“ celý koš. Pomeranč? Tehdy? Měl víc ceny, byl větší
vzácností než dnes kalifornská hruška. Škatulka „prinelek“? Dva, tři měsíce
vydržela taková lahůdka. Bozi vědí, jak to mohlo být? Platy dělníků při dráze
byly nepoměrně menší než nyní, ale stálo za podívanou, jak se dělník po delší
dobu připravoval, jak šetřil, aby se dovedl v pravou chvíli „reprezentovat“, aby
se dovedl „okázat“, jak uměl udělat „bastanta“. Většina z nich měla i dokonce
uspoříno několik těch stovek. Veselka jen o bále nebo o divadle. Veselka byla
nejvíce frekventovanou místností, eldorádo lepší třídy, byla ve flóru, jak se
říká, patřilo to jaksi ke dnům svátečním, šel-li dělník na Veselku, s manželkou
a dcerami do Odeonu…Mně se stal Odeon osudným. Netančil jsem tam. Něco horšího. Vystoupil jsem tam poprvé na jevišti. Pod pseudonymem pan Pardubský. Toť se ví, otec by to nebyl trpěl, aby mé jméno bylo na divadelní ceduli. A pak – zní to vždy lépe, jméno s koncovkou „ský“. Frankovský (Franěk), Šimanovský (Šíma), Florjanski (Kohmann) atd. atd. Ovšem že to mělo mrzutou dohru, když se otec dozvěděl, kdo ten pan „Pardubský“ byl, co pohostinsky v Odeonu vystoupil. Nikdo z krajanů žijících v Paříži o světové výstavě mi nechtěl věřit, že jsem před mnoha a mnoha léty v Odeonu hrál a nota bene po česku. Myslili, že Odeon může být jen na Sekvaně. Hrál jsem! První úloha, důstojná, ve které jsem před lety vystoupil, byl udatný hrdina rytíř z Pernštýna v komedii Rozkotání hradu Kunětického. Nynější kolegyně paní Ryšavá byla mou milenkou. Byl jsem jí tehdy sotva pod bradu. Natahoval jsem se srdnatě. Nu – a – proto, že to nikomu nebylo proti srsti, že mne nikdo nezrazoval, naopak, že říkali, abych se k tomu dal – šel jsem. Jeden z těch, kteří k tomu dokonce radili, byl nebožtík Bednář. Bývalý četnický strážmistr. Přijal místo průvodčího vlaku u dráhy státní, chtěl se oženit – spadl ze své budky mezi jízdou a nebožáku odejmuli levou nohu, pravou ruku a u levé ruky palec. Plány jeho byly zmařeny. Muž ten objevil se v Hradci Králové co mluvčí mého otce. Připadlo mu za úkol přemluvit mne, abych se zase vrátil ku dráze. Otec že mi vše odpustí. Pousmál se trpce, dobrý ten muž, když jsem mu co nejrozhodněji dal na srozuměnou, že se nevrátím.
Pohlédl na svou dřevěnou nohu, na bezruký rukáv a – odjel s otcem s nepořízenou. Trpké pousmání zklamaného muže připadalo mi jak požehnání vlídné na pouť uměleckou. Otec nesl útěk můj těžce, daleko více však rozmrzen nad činem mým byl Maleček, můj šéf, ředitel topíren na dráze liberecké. Nesouhlasil nikterak s těmi, kteří lhostejně se tvářili při pomyšlení, že má být ze mne jen „aktér“. Zůstal mi však provždy upřímným rádcem, přítelem, i v dobách, kdy jsem byl hercem kočujícím.
Setkání po letech
To příjemné nelze dnes upřít při našem povolání, že za hodinu, dvě možno se stát umělcem. Třeba si jen přečíst na zadní stránce Národní politiky inzert pod záhlavím „Divadlo“. Pan ředitel X. oznamuje, že přijme hned hrdinu, charakterního herce, komika – tedy první obory. Nemáte-li co na práci, oholte se pečlivě, vsedněte do vlaku, cestou se rozhodněte pro obor nejvděčnější a nejvýnosnější; dojel jste, představíte se, ujednáte podmínky a druhého, třetího dne již vám podává listonoš dopis s adresou „Slovutný pan X.Y., dramatický umělec“…
Tak rychle to nešlo za mých mladých let. Nebylo inzertních stránek v pražských listech, nebylo drah – nu já kupř. seděl na fůře bez krytu as osm hodin, než jsem se dostal z Pardubic do Nového Bydžova. A bylo šestnáct stupňů mrazu nejméně. Psaní? Tehdy? Bílá vrána! A když – nejvyšší epitheta byla „divadelní herec“. To jen pro zasloužilé, nejstarší členy. Nám mladým psali na adresu i nejzdvořilejší příbuzní „X.Y. u spol. p. Čížka“. Tak, jak se píše domestikům. Náš šéf nás mladší sám jinak nepojmenoval než – „kandrdáskové“. To jako, že ještě nic neumíme, že jsme jako – v učení. My nemukali. Rozepisovali jsme úlohy, nosili cedule po domech, lepili na rohy plakáty – tehdy patronované povětšině, cídili lampy, pomáhali stavět i bourat jeviště, nakládat kulisy na fůry, tlačili omnibus, šlo-li do vršku, jak co bylo, a bez zvláštního honoráře. My byli rádi, že nás u společnosti trpí, a poděkovali uctivě, když nám po hře dal ředitel desetník – dva – nu, jak byla kasa. Dostal-li starý ženatý herec zlatku, připadl na kandrdáska desítník. Některý měsíc jsem dostal těch 18 fl., většinou byl větší nedoplatek. To však nikomu tehdy nepřekáželo. Kavárny nelákaly, za krejcar houska a bylo po snídani. Však také nezbývalo času k hodům. Každý den jiný kus, co den nová úloha. Ať byla jakákoliv – přes noc se hrála. My neremonstrovali – ne, čím větší byla, tím větší byla radost, ať kručelo třebas v žaludku. My se o úlohy prali! Jen kvůli tomu vznikala tu a tam řevnivost. Nikoli kvůli gážovním poměrům – měli jsme tak sumárně všichni dales. Místních časopisů nebylo, kritiky o nás nepsaly, my mladší slyšeli od starších většinou jen výtky a zvykali si pozvolna podrobovat výkony vlastní kritice. A že nebylo divadelních listů, ni inzertních stránek v listech pražských – nebylo vyhnutí, nebyla pomoc nasnadě, a tak zřídka jen kdo odešel nebo ku společnosti přistoupil. Kde jaká společnost? To nikdo nevěděl a chtěl-li přec jen někdo od společnosti, musil pěšky nazdařbůh. Na omnibus nezbylo. Tak jsem tedy trčel já např. u Čížka a byl bych asi sotva odešel, kdyby si mě nebyl v Klatovech nebožtík Švanda ze Semčic vyhlídl a sám mně angažmá nenabídl. Za ten tříletý pobyt u Čížka navštívil jsem jednou Pardubice. Fyziognomie města se valně nezměnila, jen tu a tam některou českou firmu jsem pohřešoval. Zmizela Lorenzova kovárna, čtyři košaté kaštanové stromy proti Lernetovu domu, zmizela před vojenskou hlavní stráží na náměstí stříška, pod kterou měli husaři postavené karabiny u černožlutého bradla, zmizela zvonice, konečně i radnice…
Dokud jsem chodíval přes náměstí do reálek, nevšímal jsem si hrubě náměstí. Později, když přijížděl jsem z jiných měst a poznal náměstí bezslohová, sestávající z víceméně obyčejných činžáků, v údivu pohlížel jsem na náměstí a hlavně na radnici naši. To náměstí lišilo se od všech, jež jsem v Čechách viděl, a mohu říci, že jen plzeňské náměstí, kde dodnes se udržuje řada barokních fasád, mělo cosi společného s pardubským. Naše náměstí, nepoměrně menší plzeňského, překvapovalo přímo architektonickým detailem. Známo, že Norimberští si střed starého města udržují ve staré formě. Opravy všechny se dějí, podobně as jako v Benátkách, tak, aby archaistický ráz města ani v nejmenším neutrpěl. Kol starých omšelých zdí rozvíjí se nový Norimberk slohu nejmodernějšího, kdežto vnitřek zůstává jakousi retrospektivní ukázkou, lákající cizince k návštěvě a obdivu. Třebaže bývalá naše radnice nahražena impozantním moderním palácem, přec jen dlužno konstatovat, že originální ráz náměstí tím nadobro zničen. To tím více, že posud z obou stran přilípnuta jsou stavení rázu starého. Ta radnice tedy též zmizela, zato nezmizela – firma „Oesterreicher“ z náměstí, nezmizela v Labské ulici firma „Mischkönig“.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2009, číslo 5/6.
