Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
95. nedožité narozeniny akademického malíře Josefa Salavce
4.června t.r. by se dožil 95 let pardubický občan profesor Josef Salavec, akademický malíř a grafik čistého českého stylu a vysoké virtuozity v pointili-stické technice, jak jeho umělecký výraz nazval A.Matějček, význačný český historik umění. Po absolvování zdejší reálky studoval J.Salavec Umělecko průmyslovou školu v Praze, kde se také dal zapsat na několik semestrů filozofické fakulty Karlovy univerzity. Výtvarné umění studoval u profesorů V.H.Brunnera a Josefa Schussera. Současně zvláště úspěšně studoval po čtyři léta speciální uměleckou školu u profesora Jakuba Schikanedera. Po studiích působil jako středoškolský profesor na gymnáziích v Kladně a Lounech a na reálce v rodných Pardubicích: jen velmi krátce také ve slovenské Rimavské Sobotě. Převážnou část svého života prožil v Pardubicích jako umělec "na volné noze".
Josef Salavec byl už svým základním naturelem samotář. Umění pojímal jako zbožňování, krásu neviděl v předmětech, ale v člověku samém. Bytostně nenáviděl špatnosti světa, a často zraňován na křehké duši, utíkal se do vlastního uzavřeného světa s barevnými miniaturními rytinami, kreslenými do jemné blány speciálními anglickými rydly a barvami. Na jednotlivá grafická díla vynakládal až i 200 hodin práce, která přespříliš namáhala jeho oči. Umělci z nejpovolanějších, jako byli např. národní umělec Jan Zrzavý nebo už zmíněný prof.Antonín Matějček či prof.Nejedlý, postřehli v rytinách Josefa Salavce "ojedinělou českou lyrickou komorní grafiku a v ní renesanci dávných iluminátorů na základně moderní". Zvláště celý rozsáhlý soubor "České kytice" vnímala národní umělkyně Růžena Nasková jako "píšťalky udělané z české vrby".
Do roku 1930 maloval Josef Salavec akvarelové obrazy z rodného kraje-Polabí, které v počtu 62 děl byly v roce 1942 (s úvodním projevem prof.Matějčka) na jeho souhrnné výstavě. Salavec raněn v tom období zášťi a mimořádnou hrubostí některých předních činitelů tehdejší místní smetánky a současné řadou osobních životních tragedií, vyplývajících zejména z okolností kolem jeho protifašistické činnosti v době příprav atentátu na říšskoněmeckého protektora Heydricha, velkou většinu svých obrazů v hluboké duševní depresi spálil. Po několikaleté přestávce, vynucené otřeseným zdravotním stavem, znovu se vydává "v neckách přes oceán" s hlubokou svou vírou, že nejdále dojde, kdo sám jde, a znovu je stržen do víru svého umění jako osudového prokletí. Své tehdejší nové vize znovu opírá o oblíbené čapkovské "kdo chce daleko vidět,musí vysoko vyrůst". Pokračuje pak už výhradně v komorní barevné grafice: vytváří v podobě grafických rytin a jiných pointilistických prací, jako byly např.pozdravné adresy T.G.Masarykovi, E.Benešovi, J.B.Foerstrovi, Josefu Sukovi, Albertu Pražákovi a mnoha jiným, nebo grafickými miniaturami (Vojtěch z Pernštejna se zubrem, znak města Vysoké nad Jizerou, studie ke kopiím korunovačních klenotů pro turnovskou uměleckou školu, pamětní knihu zdejšího Spolku pro komorní hudbu a j.) Na pamětních knihách, kronikách, pozdravných adresách a i toho druhu unikátních dílech měl význačnou účast pan Alexandr Bydžovský, jehož umělecké řemeslo knihařské se proslavilo v řadě evropských zemí.
V tomto oboru vytvořil J.Salavec celkem 250 děl, ze kterých pouze 27 prodal, většinu ostatních rozdal různým institucím a přátelům. Jeho miniaturní barevná grafika, rytá do speciální blány, nemohla být rámovaná a vystavována dlouhodoběji na denní světlo, protože velmi tenký nános, byť těch nejkvalitnějších barev, by se nenapravitelně poškodil. Salavec v takto zcela hmotně nevýnosném grafickém umění nepochybně cítil svoji naivnost a pošetilost, ale neuměl se změnit, cítil se naopak blaženě prokletý svým údělem. Dále horečnatě tvořil v mnoha směrech: ilustroval bibliofilská vydání básní a "Zimní pohádky" Antonína Klášterského, nespočítatelné vzorce a grafiky pro různá umělecko - průmyslová řemesla, pamětní knihu Benátek nad Jizerou, grafickou úpravu kroniky Zrzavého Okrouhlice, je autorem známého plakátu "Světového tisku", ztvárnění rozsáhlých oken z katedrálních skel znázorňující všechna řemesla provozovaná v Pardubicích pro tehdejší průmyslové muzeum, tvoří scénickou výpravu her divadelního spolku Dr. Karla Krpaty, kde scénou Torquata Tassa je v Hronově hodnocen na prvním místě: v mnohaleté spol. práci s akad.arch.Karlem Řepou tvoří kresby perspektivních obrazů jím projektovaných budov (nádraží Pardubice, divadlo ve Zlíně, varianta dostavby Národního divadla v Praze, Sportovní lázně v Pardubicích a j./: vytváří grafické návrhy desek umučených vlastenců a celou řadu náhrobků na zdejších hřbitovech, ale i diplomy vítězů Techfilmu apod. Jeho grafiky jako symbolické pozdravy českého výtvarného umění putovaly do řady zemí evropských i za oceán, kde jsou vysoce cenným obsahem sbírek speciálních galerií a soukromých sběratelů.
Rozsáhlá a umělecky významná byla jeho mnoholetá scénografická práce i se zdejšími tělesy hudebními a pěveckými. Miloval hudbu, sám hrával výtečně na klavír. Hudba v něm již od útlého mládí začarovala svět krásy. Zvláště díla Schubertova, Beethovenova a Mozartova prožíval s citem, který ho snad až zraňoval. Krása hudby byla jeho dobrotivou přítelkyní, která přinášela do bolavé a často zraňované duše usmíření. Až dojemné bylo jeho osobní i umělecké souznění s klavírní virtuózkou Dagmar Dobiášovou, s národním umělcem Františkem Rauchem a Miroslavem Poncem, pro jehož vydávané skladby hudební tvořil grafickou úpravu.
Naproti tomu se až na některé výjimky dosti výrazně distancoval od místních "duchokrasů" v oboru výtvarného umění. Patrně mu u některých z nich více než rozdílné nazírání umění výtvarného vadily obecné postoje společenské a filozofické.
Byl svým způsobem hrdý na to, že nejen datem narození, ale zejména vyznáním duchovních hodnot patří k pozitivům minulého století. Byly doby, kdy mu byl vytýkán jeho údajný prorakouský sentiment. Ještě že se tolik nevědělo, že jeho kmotrem při narození byl MUDr.Josef Kerzl, osobní lékař samého císaře Františka Josefa - jinak Salavcův strýc pocházející z blízké obce Veská.
Vzácně plodná a inspirující jsou léta Salavcova osobní a uměleckého přátelství s národním umělcem Janem Zrzavým v Praze i v Okrouhlici, s básníky a spisovateli Vladimírem Holanem a J.V. Rosůlkem, dále s význačnými osobnostmi zdejšího kulturního života, a to především už zmíněným akad.arch. Karlem Řepou, ředitelem hudební školy K.Macákem, Vlastimilem Vokolkem a mnohými dalšími.
Po únorovém převratu v roce 1948 a následných hektických letech "socialistického realismu" v umění trpí profesor J.Salavec různými šikany, pustým vydíráním a faktickou chudobou. Různé sekretariáty a "kulturní komise" ho bez honoráře nutí malovat pochybné plakáty, prapory a transparenty, "besedovat" na různých schůzích o umění s "pracujícími". Z iniciativy tehdejších představitelů Svazu výtvarných umělců v tehdy krajském Hradci Králové byl dokonce z řad členů vyloučen, avšak Praha proti této příliš trapné diskriminaci rázně a rychle zakročila. Řízeným zásahem byl zase jinak zbaven už reálné možnosti graficky pracovat na nových státních bankovkách. Přichází o všechny své neveliké úspory a navíc je mu zcela zmarněna vysoce atraktivní objednávka - prakticky na celé jeho grafické dílo - ze strany významné galerie amerického Detroitu. Málokdo dnes dobře pochopí, jaké potupě a pocitu marnosti byla vystavena jeho snivá křehká duše. Výmluvný je jeho vlastní záznam v kalendáři z těch časů: "Doba vzala putýnku pomejí, přidala do ní fráze soudobého výtvarného slovníku a ideologických pokynů a spláchla mou trpělivou práci do nejbližšího kanálu ... Když ovšem člověk stárne, z hněvu se stává smutek". Často pak uštván, nemocný a už poloslepý, hleděl zamyšleně ze své samoty v garsonce v Polabinách čp.218 do deštivého času a říkával si svoje oblíbené: "Již třetí den prší. Ryby mají svátek: mají naději, že doplují k nebi".
V šedesátých letech se dostalo přece jen několik slušných a kulturních lidí na významnější posty ve zdejší státní správě. To byly ojedinělé roky, ve kterých dílo Josefa Salavce bylo i oficielně oceněno I.cenou v oboru výtvarného umění a Zlatým odznakem města Pardubic, ale i základní lidskou pozorností i pomocí už velmi těžce churavějícímu umělci. Z mladších malířů a umělců jiných pomáhali proteplit léta jeho podzimu Jiří Toman, J.A.Kellar, W.Horný, Jiří Lacina a j., ale i nemalá řada dalších osobních přátel z okolí i vzdálenějších. Profesor Josef Salavec zemřel po dlouhé přetěžké chorobě dne 9.ledna 1988 v pardubické nemocnici a jeho popel je uložen v umovém háji v hrobce rodiny akademického sochaře Karla Krátkého, jeho celoživotního přítele.
Jeho přáním bylo - bude-li o něm cokoli psáno - aby bylo citováno jeho poslední vroucí lidské vyznání:
Duchu skrytý, který se mi zjevuješ
v květech šípku a v očích telátka,
dej, abych byl pokorný jak ta tráva,
která posečena znovu roste k užitku
a odpusť mi, čím jsem se zrazen životem v opovržení k bezcitnému světu,
s nímž se nelze smířit - provinil.
