Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Ze vzpomínek - 3. část
1) Osobnosti kolem muzea a) Muzejní spolek a muzeum 1945 -1953
Zde především musím vyslovit své politování nad tím, že jsem v době svého prvního působení v muzeu nepřišel na to, že bych měl zaznamenávat nejen význačnější události, ale též alespoň letmé postřehy, týkající se osobností, v muzeu pracujících. Byl jsem plně zaujat svou profesí a ostatní se mi zdálo nějak nedůležité. Vlastnost, sledovat stále své okolí a zaznamenávat plynoucí děj souběžně s vlastni prací, je asi člověku dána při zrození. Myslím, že ani doporučení z mého okolí, abych já se touto věcí zabýval, by bylo nepomohlo. S publikační činností, zabývající se historickými zbraněmi jsem začal ihned po příchodu do muzea. Zde jsem se k věci rychle dopracoval sám. Ale zajímat se ještě o své okolí, to mne vlastně ani nenapadlo. A tak zde dále mohu zachytit pouze to, co jsem si (kupodivu) dosti dobře zapamatoval, či co jsem dodatečně až nyní našel v archivu muzea i v archivu okresním. Nejvíce mne mrzí, že mně - doufám jen zatím, chybí údaje o osobách, pro život muzea významných, kupř. o panu insp. Zhánělovi. Ta hlavní práce v tom směru nyní čeká na skutečného historika dějin pardubického muzea. Začátek je jíž dán v záznamech Dr. V. Zikmundy, to však je stále málo. Doufejme, že pokračovatel se brzo najde. Čím tedy začít? Přesněji kým? Vzhledem k tomu, že první osobností každého podniku či instituce je její ředitel, pokusím se tedy nejdříve podat přehled ředitelů pardubického muzea v období od roku 1945. Již zde si nejsem jist pravdivostí údajů, ale pro další práci jistě budou dobrým výchozím materiálem.
V létech 1945 - 1952 byl ředitelem muzea v Pardubicích Emanuel Froněk. V roce 1954, po zrušení Muzejního spolku, přebírá muzeum stát a řediteli se stávají pánové Michálek a Šrettr. Když se pak muzeum stalo součástí Krajského střediska státní památkové péče, je společným ředitelem J. Řeřucha.
V roce 1960 se muzeum osamostatňuje a místo ředitele přebírá J. Tesař. V roce 1963 nastupuje St. Dvořák, působící zde do února r. 1966. Pak až do července je muzeum bez ředitele, zastupuje vedoucí historik, V. Zikmunda.
V srpnu r. 1966 přichází J. Frajdl. V únoru r. 1969 zde však svou činnost končí a ředitelské místo je opět prázdné. Dochází k druhému zastupování, tentokrát přírodovědcem muzea J. Sklenářem. V prosinci r. 1969 přichází M. Koubek, který se brzo postaral o spojení pardubického muzea s muzeem v Hradci Králové. Vedoucím pardubického pracoviště, tohoto nově vzniklého útvaru, nazvaného Krajské muzeum východních Čech se sídlem v Hradci Králové, byl jmenován Dr. Šebek. Po odchodu M. Koubka se ústředním ředitelem stala hradecká Dr. Stárková. Konečně pak po roce 1989 se opět pardubické muzeum osamostatňuje, vrací se ke svému názvu ze začátku 60. let (Východočeské muzeum) a ředitelem je jmenován PhDr. F. Šebek.
Dále jsou uvedeny údaje k těm několika málo osobám, činným v muzeu, nebo s ním úzce spolupracujícím, o kterých si toho pamatuji více díky tomu, že jsem se s nimi častěji setkával.
Bičík Zdeněk (26. 2.1926 - 8. 2.1990)
Podrobně o Z. Bičíkovi napsal F. Šebek v Informačním zpravodaji Klubu přátel pardubického muzea, č. 1 - 3, r. 1986. Z. Bičík přišel do muzea v roce 1942 podobně jako já - prostřednictvím ředitele Cinnera. Absolvoval státní archivní školu v Praze. Od září 1948 se jako městský archivář (vedoucí archivu) stal současně prvním placeným zaměstnancem muzea. V roce 1961 nastupuje do Státního archivu v Zámrsku a konečně r. 1979 se vrací do pardubického muzea jako historik a pracovník pověřený dohledem nad kronikami okresu. Bičíkovy zásluhy o pardubické muzeum jsou opravdu velké. Byl zde znám jako veselý člověk, vždy připravený každému poradit a svým kolegům pomáhat i při pomocné práci, při budování expozic a přípravě výstav. Nejsem zde vůbec schopen vypočítat jeho činnost publikační a přednáškovou. Obzvláště v publikační činnosti přesáhl jeho záběr zdaleka rámec kraje, především v otázkách letecké války nad naším územím v období 2. světové války. V době ne právě lehké rehabilituje jako první americké letce, o nichž jsme do té doby stále museli číst jako o teroristech. Pravděpodobně také jako první se na našem území stává „leteckým archeologem". Neméně známa jeho kolegům jeho láska ke sportu, kde tenis se pro něho stal naprostou životní nezbytností. Je otázka, zda právě zde neuškodil svému zdraví, k jehož určitému narušení přispívala rozhodně i jeho dynamická, stále uspěchaná letora. Také dědičnost asi bude nutno vzít v úvahu - on, i jeho otec zemřeli na selhání srdeční činnosti. Pardubice a Východočeské muzeum mohou být Z. Bičíkovi vděčnými za mnoho.
Cinner František (27.11.1877 -17. 9.1958)
Řídící učitel měšťanských škol v Pardubicích, rodák z Kutné Hory. V Pardubicích učil od roku 1910. Zakládající člen Sokola v Bohdana, později náčelník. Vzdělavatel Sokola Pardubice I. a VIL. okrsku sokolské župy východočeské. Zakladatel a vedoucí loutkářského odboru Sokola Pardubice
I. Člen Muzejního spolku, průvodce po sbírkách. Vybudoval exposici odboje
II. světové války, pro kterou shromáždil materiál. Publikoval o cestách na Balkán, do Itálie a Francie.
O panu F. Cinnerovi se podrobně zmiňuji v textu vzpomínek. V každém případě však není možné čtenářům dosti dobře vylíčit jeho osobnost. Jen ten.
kdo s ním mohl mluvit a delší dobu pracovat, mohl pochopit jeho svéráznost, jeho lidství a ušlechtilou povahu. Znamenal pro mne hodně, bez něho bych by! rozhodně v muzejničině nezakotvil. Byl všeobecně uznávanou autoritou i mezi staršími členy spolku. Jako průvodce sbírkami muzea byl nepřekonatel¬ný. On a pan ředitel Šabata byli v této činnosti dvojicí zcela nepostradatelnou.
Froněk Emanuel (2. 3.1886 -13.11.1974)
Učitel, ředitel školy. Poslední předseda Muzejního spolku, zrušeného v roce 1953. Vlastivědný pracovník, botanik se specializací na nižší rostliny. Je znám jako herbář mechů Pardubicka a vyšších rostlin Kunětické hory. V pardubickém muzeu pracoval od roku 1924. Byl sem přiveden zájmem o botaniku a archeologii. Pak se stal ředitelem muzea, předsedou Muzejního spolku a Kunětického družstva. Od roku 1931 působil i jako konzervátor ochrany přírody.
Podrobně o něm píše J. Kotyk ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka, č. 7/89. Dále se o něm můžeme dočíst v mimořádném čísle ZKPP v r. 1985.
S panem ředitelem Froňkem jsem se pravidelně setkával při mé práci v muzeu a při schůzích spolku. Pro všechny členy MS byl velkou autoritou, danou i jeho dosti uzavřeným vystupováním a přísným vzezřením. Ale to byl jen povrch - rád každému poradil, oblíbil si mladé zájemce o tak zvláštního koníčka, jakým byla práce v „zaprášeném muzeu". Že byl trochu jiný, než jak se na první pohled jevil, to mohu potvrdit i já. Dost často se za mnou otočil a s lehkým, trochu ironickým úsměvem se buď zeptal „jak to jde", nebo jen utrousil „á náš zbrojíř..." Krátce a dobře, domnívám se, že v pardubickém muzeu byl něčím takovým, jako oblíbený president, uznávaný všemi politickými stranami.
Jung Adolf (7.1.1877 -1.11.1950)
Dlouholetý domovník pardubického zámku. Rodák z Hor. Kružce (okr. Sušice), zemřel v Pardubicích. O panu Jungovi jsem v textu těchto pamětí napsal hodně, mnohem více ve většině případů, než o odborných pracovnících. Ale on opravdu byl osobností zcela nepomíjitelnou, snad bych mohl říci, že byl jakýmsi dynamem zámku a muzea. Velice pěkně je o něm psáno ve dvou číslech Národní politiky, pocházejících z roku 1942. Článek z 12. 8. 1942, nazvaný „Zajímavosti pardubického zámku" je doplněn i fotografií pernštýnské truhly (autor. Ing. Lejhanec). V článku z 30. 10. 1942, uvedeném nadpisem „Objevitel tajností pardubického zámku" je popsána jeho snaha, prozkoumat důkladně celou tuto vzácnou stavbu.
Kubeš Alois Jaroslav (1897 -1989)
Jeden z nejzasloužilejších spolupracovníků pardubického muzea. Sedmdesát let svého života věnoval našemu městu, které si opravdově zamiloval a stal se součástí jeho historie. Starými Pardubicemi pravidelně procházel jako průvodce četných návštěv, skupin turistů i místních občanů. Stál u zrodu Klubu přátel Pardubicka. Poznal jsem ho jako laskavého člověka, piného humoru, stále se usmívajícího. Nikdy v sobě nezapřel přesného a svědomitého vojáka období 1. republiky - jak svým držením, tak přesností a čestností. Zdravil mne vždy salutováním, měl mne opravdu rád. Asi se mu zalíbila právě moje profese v muzeu. Velice si vážil mého otce, též vojáka stejného období. Když otec zemřel, vzpomenul na něho pěkným nekrologem ve zprávách Klubu přátel. Pan Kubeš byl také výtečným znalcem osudů Ing. Kašpara a stal se z rozhodnutí velitelství železničního pluku v Pardubicích pořadatelem Kašparova pohřbu v roce 1927.
Pospíšil Otakar (17. 2.1871 - 28. 3.1949)
Ředitel školy, spisovatel. Zakladatel literárního archivu v pardubickém muzeu, nazvaného Slavín, v němž jsou shromážděny údaje o všech význačných osobnostech pardubického kulturního a vědeckého života. V dětské literatuře byl průkopníkem realismu. Správce muzejní knihovny, jejíž fond zkatalogizoval. Zde se věnoval především oddělení pedagogickému a časopisům. V roce 1938 se stal místopředsedou Muzejního spolku. Jeho osobě jsou věnovány vzpomínky, uveřejněné ve Zprávách KPP č. 3/1979 a č. 4/1980. Manželka ředitele Pospíšila , Hana, byla kustodkou sbírek keramiky, skla a porcelánu.
Svatoň František (14. 7.1904 -11. 6.1984)
Jednatel Muzejního spolku, okresní archivář v létech 1951 - 1958. Zaměstnáním poštovní úředník. Zajímal se o historii a botaniku. Jeho hlavním dílem bylo zpracování archivních materiálů pemštejnského panství. Své výpisy předal Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Do muzea přišel v roce 1937 při ustavující schůzi Přírodovědného klubu. Velmi pěkně o něm píše Z. Bičík v č. 4 Zpráv KPP, ročník 1980. Vzpomíná zde, jak se u pana Svatoně učil číst staré archivní doklady a zdůrazňuje pak jeho obrovské dílo, spočívající v rejstříkování starých gruntovních a sirotčích knih patrimoniálrúho archivu. Pro tuto mravenčí práci a zvláště zálibu měl na štěstí dosti času vzhledem k tomu, že pracoval v tzv. turnusové službě u vlakové pošty.
Také pan Svatoň pro mne znamenal velmi mnoho, byl vlastně, vedle pana inspektora Zháněla další postavou, s níž jsem se seznámil již při druhé návštěvě muzea. Opět v doprovodu ředitele Cinnera jsem přišel do kanceláře muzea, kde již nedýmal jen pan ředitel Pospíšil, ale ještě jeden pán, sedící u prostředního stolu, obklopený starými folianty a nesmírně zapáchající svou viržinkou. Další obyvatel této místnosti, sedící v rohu u okna (tam jsem pak dlouhá léta sedával já), hubený a vysoký, byl tak zabrán do své práce, že si našeho příchodu ani nepovšiml. Ten na štěstí byl nekuřákem, což asi prozřetelnost dobře zařídila. Jak klasický by to byl fejeton, kdyby atmosféru oné panující chvíle v ředitelně muzea mohl popsat Jan Neruda! Ten pán s viržinkou byl ovšem pan tajemník Svatoň, druhým byl pan inspektor Zháněl. Pan Svatoň se na mne v tu chvíli tak nějak pátravě, se skloněnou hlavou, podíval a pokračoval ve své práci. Ještě dlouho potom jsem spolu nemluvili, to spíše pár slov padlo mezi mnou a panem inspektorem, ponejvíce tehdy, když se jednalo o ovoce z valů. K mému sblížení s panem Svatoněm došlo s největší pravděpodobností tehdy, když poznal, že můj zájem není pouze prostřední, spočívající jen v čištění vojenské techniky. To druhé, co mne v muzeu od začátku lákalo, bylo studium různých starých tisků, hlavně heraldiky, přinesených z vedlejší knihovny. To mu neuniklo a začali jsme spolu v některých klidných chvílích hovořit. Postupně pak ve mně vzbudil i zájem o citáty římských a řeckých klasiků, jimiž se také rád zabýval. Rozhovor s ním byl pro mne vždy náročný. Často jsem nevěděl, zda mluví vážně, či pouze jemu typickou, zvláštní ironií mně naznačuje, že jsem „vedle". Že jsem hodně přestřelil, to jsem vždy poznal z toho, že opět se skloněnou hlavou se na mne podíval a prohodil své známé „ale děte, slečno..." Mohu říci, že jsme se nakonec měď rádi a toho existuje i hmotný důkaz. Nebylo to dlouho před jeho odchodem, když jsme se potkali blízko jeho bydliště v Sakařově ulici a on mne vyzval, abych šel s ním, že mně něco daruje. Dar stál za to, byla to kniha Dr. Šťastného „Okřídlená rčení", v podstatě sbírka více než čtyř tisíc význačných výroků z cizích jazyků, nejvíce však z literatury klasické. Poznal jsem, jak vděčné a užitečné je tyto myšlenky pravidelně sledovat. Ovšem horší je, dodržovat je. Na pana Svatoně vzpomínám dále se stejnou vděčností, jako na pana ředitele Cinnera...
Vágner Václav (17. 2.1900 - ?)
Kustod oddělení numismatiky. Povoláním správce zdymadla v Srnojedech. S panem Vágnerem se mně nikdy nepodařilo navázat alespoň ten nejzákladnější kontakt, předpokládaný u kolegů tak mimořádné instituce, jakou muzeum je. Podobně jsem to nedokázal ani u Dr. Obhlídala, přírodovědce. Postupně se tento stav měnil k lepšímu, převážně u Dr. Obhlídala, ale to již se blížilo období mého nástupu na vojnu v roce 1952 a tak na dosti dlouho ustaly nejen s nimi, ale i s ostatními členy Muzejního spolku.
Zháněl Antonín (? - ?)
Pokladník muzejního spolku a správce zámku. Zmínil jsem se o něm několikrát v textu samotných vzpomínek a právě u něho musím opět vyjádřit lítost nad tím, že jsem v mém prvním muzejním období nepsal alespoň základní postřehy ze styku se všemi pracovníky. On by zde byl určitě zaujímal jedno z nejpřednějších míst.
