Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Jiří Toman (1924 - 1972), výtvarník a přítel
Dnes, pětaosmsdesát let po svém narození, je Jiří Toman, pardubický rodák
a občan, uznávaným fotografem, knižním ilustrátorem, filmovým scénáristou,
tvůrcem animovaných filmů a průkopníkem konceptuálního umění. Jeho různorodé
dílo je uzavřeno, popsáno a z větší části zpracováno, a má své odborné
interprety v Anně Fárové a Jaromíru Zeminovi. Zabývají se jím i diplomní práce,
a z nich podává nejucelenější pohled Lenka Sedláčková: Hry Jiřího Tomana,
Masarykova univerzita, filosofická fakulta, seminář dějin umění, Brno 2004.
Nebylo by na místě, abych dodával něco k tomu, co řekli kvalifikovaní, ale
rád se připojím s několika vzpomínkami na přítele Jiřího Tomana.Poznali jsme se někdy začátkem roku 1950 v pardubické tiskárně pana Vlastimila Vokolka v Jindřišské ulici. Pan Vokolek byl kultivovaným tiskařem, laskavým člověkem, a kouzlem své osobnosti přitahoval mladé, tvořivé lidi. S Jiřím, i když o osm let starším, jsme se snadno spřátelili. Trochu přes knížky, ale hlavně přes film, který ho přitahoval zřejmě už od klukovských let. Nostalgicky někdy zavzpomínal na „Liďák“, jak se říkalo Lido – bio v Dělnickém domě v Jindřišské ulici, kam před válkou chodil na nedělní odpolední představení, za korunu do první řady. Na němé americké grotesky, a některé ještě po letech dokázal převyprávět málem políčko po políčku.
Jiří měl nedaleko za městem, pod soutokem Labe s Loučnou, jednoduchou, nezařízenou chatu, a sem mě s kamarády zval. Chtěl vědět, co nás baví, zajímá, a co můžeme sami ze sebe dávat druhým. Očekával, že se každý nějak projeví. Chatu jsme si postupně v surealistickém duchu vyzdobili a v jejím zarostlém okolí instalovali různé objekty a vymýšleli různé zábavy, kterým se dnes říká happeningy. Chata se stala známější svým nic neříkajícím názvem OBR VOZUTY MEDO. Nedaleko odtud proti proudu, už na Loučné, stál jez, který nejen nás trvale přitahoval. Jiří tam nadělal snad stovky negativů, a řada jeho nejlepších a nejváženějších záběrů pochází právě odsud.
K návštěvníkům chaty v jejím raném období patřili výtvarníci Adriena Šimotová, která v té době pracovala na pardubickém hřbitově na monumentální mosaice, Stanislav Kolíbal a Jiří Šindler. Někdy v té době Jiří uvedl svoji pečlivě připravenou „Vodní slavnost“. Za hluboké a ještě dokonale tmavé letní noci jsme vypustili na Labe snad dvacet malých lodiček se zapálenými svíčkami a nechali je plout a kolébat se, dokud se v Hrčákách nepotopily. Nikdo z nás nemohl tušit, že se jednou, za 15 – 20 let, bude takovým akcím říkat Land – Art (krajinné umění), a že se Jiří stal jeho průkopníkem, zatímco jen chtěl dopřát sobě a nám nevšední zážitek. Inspiroval ho k němu vánoční zvyk s pouštěním skořápek se zapálenými svíčkami. Teoretik umění vidí v takovém počinu umělcovu potřebu zbavit se tíživé fixace na ateliér!!!
V roce 1958 se bourala pardubická synagoga a nám se podařilo zachránit část varhanních píšťal a přenést je na chatu. Když se sešlo více lidí, píšťaly se rozdělily a začalo se pod vedením Zdenka Šikoly, autora scénické hudby Fialkovy pantomimy, muzicírovat. Zase jen pro vlastní potěšení. Jako fotograf měl Jiří širokou náruč. Byl všímavý, měl nízký podnětový práh a měl cit pro jedinečnost místa a chvíle. Nestál ale o to, aby určité místo jen dokumentoval, chtěl, aby jeho záběr zobecňoval – strom, člověka, ulici, aby působil nadčasově. Proto ta snaha, to úsilí zvládnout protisvětlo, opar. Izolované objekty, fragmenty či struktury ho nezajímaly. Vrozenou potřebu mít co nejvíce zrakových zážitků, dojmů, uspokojoval na svých zdánlivě bezcílných cykloprojížďkách po městě, kolem Labe, v okolí Rosic. Odtud také podle mě pochází to nejlepší, co udělal. Krátkodobé exkurze do cizích krajin mu nesvědčily. Pracoval s dvouokou zrcadlovkou Rolleiflex formátu 6x6 cm, objektiv Tessar 3,5. Nepoužíval a snad ani neměl expozimetr, blesk, filtry, jen sluneční clonu. Později si koupil v Tuzexu poslední model Rolleiflexu, ale to už ho čtvercový formát přestával bavit, protože poznal možnosti panoramatického formátu 6x18 cm, v němž „se našel“. Opustil i někdejší projekt cyklu o Pardubicích. Ztrácel pro něj, jak se vlekl v čase, na naléhavosti a přitažlivosti. A tak paradoxně jediným ukončeným a odevzdaným fotografickým projektem je maturitní tablo oktavánů z r. 1951. Pojal ho jako rozměrné leporelo šestatřiceti zapaspartovaných portrétů 18x24 s úvodním textem Jiřího Pištory, v kaligrafické úpravě malíře Josefa Salavce a v bibliofilské vazbě Karla Šika. Absolventi darovali tablo v r. 2004 Východočeské galerii.
Na otázku, zda je fotografie uměním, Jiří jednou bez rozmýšlení odpověděl: „Tak mě nafoť Nanebevzetí Panny Marie“. Uvědomoval si omezení, se kterými musí jako fotograf počítat a smiřovat se. I proto se od počátku šedesátých let více a více věnoval kolážím, montážím, ilustrování a hlavně filmovým scénářům. Zatímco pro nás „z chaty“ bylo toto období časem intenzívní četby, Jiří byl čtenář – nečtenář. K jeho kultovním titulům patřily: Exupéry: Země člověka, Bruce Marshall: Plná slávy, Fournier: Velký Meaulnes, Flaubert: Mne. Bovary, Ray Bradbury, jak si jistě, jen neúplně, vzpomínám. Ale knihy se k němu dostávaly přes přátele, on sám se do četby tolik nehrnul. O životě toho věděl dost z rušného dění v rodičovském domě, z komunikace s ulicí a přírodou. Jeho velká pátrací aktivita ho často přiváděla tam, kde se něco dělo. Informace si ho jakoby samy vyhledávaly.
Tak, jako potřeboval tvořit, tak i potřeboval umění zprostředkovávat, dávat dál. Jako člen Akademického spolku Pardubice (ASP) organizoval výstavy ve čtenářském pavilonu v Tyršových sadech, který by byl nejraději uchránil před stržením. Na krátkou dobu ochladl v zápalu, když z rámů zmizely fotografie Josefa Ehma, vystavené na chodbách divadla. Osobně se mu za ně zaručil. Za čas ale přivezl velkou výstavu Josefa Sudka do Galerie na tř. Míru. Pro své přátele – začínající výtvarníky – zařídil, že mohli neoficiálně, a hlavně nelegálně, vystavovat v prostorách cukrárny, jindy knihkupectví. Neméně se zasloužil, když o tzv. Železných nedělích s přáteli prohlížel hromady haraburdí, vynášeného z domácností, a zachraňoval poklady – litinové formy na pečení, staré kafemlejnky, žehličky a mnoho jiného.
V r. 1962 se Jiří stal členem Čsl. svazu výtvarných umělců a mohl se konečně jako výtvarník na volné noze „na plný úvazek“ věnovat své práci. Chata byla tou dobou již dva roky nuceně opuštěná, a je vlastně s podivem, že nás StB nechávala tak dlouho na pokoji. I když brzy na to dřívější strachy pominuly, čas se vrátit nedal. Jiří samozřejmě uvítal příležitosti a možnosti, které se mu s pražským jarem 1968 otevřely, a přestával být k dispozici pro nezávazná setkání, legrácky.
Po většinu svého času žil Jiří v napětí a s vědomím, že nikdy nebude mít dost času k uskutečnění byť jen částí svých nápadů. V těch letech jsme oba četli Welshovu knihu „Času je málo a voda stoupá“. Je to o lidech, kteří ve spěchu zachraňují živočichy z území již napouštěné přehrady. Jiří pak, když jsme se někde míjeli, vždycky omluvně volal… “voda stoupá“ a spěchal dál. Brzy na to ho začaly trápit úporné bolesti hlavy, měl stavy deformovaného vidění a poruchy stability. Musel být hospitalizován na neurochirurgickém oddělení královéhradecké nemocnice a 10. dubna 1972 tu zemřel po operaci mozkového nádoru.
