Zveme Vás
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
11.05.2024 09:00
Nemošická stráň
Přírodovědná vycházka s J. Rejlem. Sraz je v 9 hodin na konečné trolejbusu č. 2 Zámeček. Možná doprava linkou 2 ze zast. Náměstí Republiky v 8:43 hod. Zakončení akce je plánováno v restauraci U Kosteleckých v Černé za Bory.
typ akce: Přírodovědné vycházky
12.05.2024 07:40
Do Prahy za Karlem Hynkem Máchou
Václavské nám. - Františkánská zahr. - Petřín - Vrchlického sady - Kampa - Čertovka - Střelecký ostrov - Žofín. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:41 ČD, návrat 17:00 ČD. Ved: Jaroslav Benda. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Pardubické Vánoce 1948
Prožil jsem osmdesát Vánoc v nejrůznějším měnícím se politickém režimu,
ovšem bez ohledu nato, v nezapomenutelném podkrkonošsky laděném rodinném
prostředí. A když se teď probírám vzpomínkami na ně, zjišťuji, že jedny
z nich vybočují nápadně z řady a mají specifickou atmosféru města Pardubic, ale
ne s vůní perníku, ale s hlukem leteckých motorů. Nelze na ně zapomenout…
Poprvé jsem se do tohoto, od nás z Podkrkonoší dost vzdáleného města
dostal koncem druhé světové války. Měl jsem možnost s obdivem sledovat
vysoko na obloze monumentální přelet spojeneckého svazu bombardérů,
doprovázený monotónním hukotem. Byl to pro mne první skutečný signál blížící
se svobody v dlouhé nenáviděné německé okupaci. Významné a osudové bylo
to druhé setkání v říjnu roku 1948, kdy mně sem na letiště povolalo k prezenční službě slavné československé letectvo. Poněvadž již málokdo z mladších
generací dovede pochopit naši situaci v nepřehledném nástupu totalitního
režimu a prostředí prvních vojenských Vánoc nás, nováčků, trochu informací
pro seznámení: Když jsem poslední rok studoval na vyšší lesnické škole v Písku, tak se nám budoucím maturantům a rekrutům dostal do ruky vojenský náborový leták, vyzývající určité profese středoškoláků a vysokoškoláků, mezi kterými byla i ta naše, lesnická, k přihlášení se do Školy důstojníků letectva v záloze. Tři z nás toho využili a byli přijati. A tak jsme v podzimním termínu, a proto již po nešťastném „vítězném únoru“ 1948, kdy se však ještě komunistická mašinerie nerozběhla natolik, aby uskutečnila osudné kádrování, nastoupili do Pardubic. Byli jsme rozděleni podle určité specializace, navigátoři, spojaři, technici, stavaři apod. do jednotlivých letek (útvarů odpovídajících rotě). Vytvořili jsme zcela spontánně skvělou partu rozumných, politicky téměř shodně demokraticky „postaru“ smýšlejících vojáků aspirantů, asi nestraníků. Dělnické kádry byly sem převeleny až později. Ubytovali nás na letišti do dřevěných přízemních baráků po německé Luftwaffe, obklopených borovým lesíkem. Byla v nich zima, neútulno, černá naolejovaná podlaha s typickým pachem, kovové kavalce s těžkými nehřejícími dekami, které byly stejně jako většina výstroje trofejním materiálem po Wehrmachtu. K němu patřily i noční košile, pro někoho příliš dlouhé, pro jiného naopak krátké-mini, některé bílé, jiné modře kostkované, kanafasové. První večerní kontrolní nástup v nich na chodbě byl fantastickou, nezapomenutelnou módní přehlídkou.
Na světnici nás bylo myslím sedm – stavaři, lesáci, architekt, matematik. Ústřední topení nehřálo, pokusili jsme se kotel roztopit dřevem z anglických klusáků z vrakoviště, ale marně. Rozvod topení nefungoval a rošt v kotli se „zapekl“ vysokým žárem, když se s tímto dřevem dostal do ohniště i elktron a stínění kabelů. K dispozici jsme měli proto jen ledovou vodu.
V některých velitelských funkcích na letišti byli tehdy ještě i „zápaďáci“ z RAF, z nichž někteří vedli náš odborný výcvik. Čistku v armádě ještě v plném rozsahu a kritickém dopadu strana ještě tady uskutečnit nestihla. Našimi přímými veliteli a instruktory zároveň byli majorovi, veliteli letky, podřízení četařiaspiranti a podporučíci ve druhém roce prezenční služby. Byli většinou rozumní, i když někteří z nich nám předváděli, že jsou starými mazáky, kteří museli rovněž prodělat tvrdý výcvik a snad z nás chtěli vychovat řádné chlapy, což se jim částečně povedlo. Plnili instrukce nadřízených požadujících disciplínu tak, jak to na vojně má být. Někdy bývali až příliš iniciativní. Své pocity z této životní situace jsem tenkrát opatrně vyjádřil básničkou na nástěnce, z níž si pamatuji:
….Bodáky do oblak řvou,
jak žížalu tě procvaknou,
když neznáš puškohmat!
Podíl politické výchovy byl únosný, i když se postupně zvyšoval, zesiloval a zhoršoval.
Součástí našeho života po konci zaměstnání byla téměř každý večer na baráku prověrka za účasti našich velitelů čet. Za halasu, křiku a dupotu procházeli ze světnice do světnice. Často byly výsledky tvrdé. Po zemi rozházené prádlo, když v polici „nezařezávalo“ podle požadavku „šarže“. Trest za nedobře vyšištěné boty – půllitry, za prach na skříni, špatně složené deky, a to v podobě určení k raportu nebo přidělením rajonů na WC…
V pozoru hlášení přítomných, kontrola ústroje, povely, křik. Zvykli jsme si na to, brali jsme to sportovněji, i když někdy se skřípáním zubů. A v tomto režimu v předvánočním, v civilu zvaném adventním, čase jsme dostali nápad. Pokusíme se zcela civilně srazit hrot jejich drilu, rozhodit je, brnknout na jejich city, odkrýt jejich pravé nitro a připomenout ideu Vánoc. Koupili jsme papírové jesličky, instalovali je na poličku v temném koutě světnice naproti dveřím, postavili k nim můj rozžehnutý hornický kahan /„sicherku“/ od otce, který jsem ssebou vozil jako talisman. Světnici jsme decentně vyzdobili borovými větvičkami. Erární, armádní odér světnice překryla tradiční vůně doutnající „františky“. V pozoru, předpisově ustrojeni, hladce oholeni jsme stáli u svých kavalců. Když se již dupot a křik přiblížil k našim dveřím, zhasli jsme žárovku a světnici ozařovala jenom blikající sicherka. Když se pak rázně rozletěly dveře, velitel naší světnice zařval „Pozor!“, jak stanoví řády a my všichni, v pozoru stojící jsme místo dalšího hlášení unizóno, procítěně zapěli „Narodil se Kristus Pán, veselme se...“. Na další slova již nedošlo. Velitelská skupina ztuhla a oněměla úžasem. Jak se nám později svěřili, bylo to pro ně největší a nejtroufalejší překvapení, jaké ve své funkci zažili. Poručík, který se vzpamatoval první, uťal náš chvalozpěv, rozsvítil a místo tvrdého zákroku a vynesení trestu za porušení vojenských řádů nás jenom nezvykle mírně, nevojensky pokáral, aby neporušil subordinaci a neztratil respekt. Připomenul nám civilně, abychom si uvědomili, kde momentálně žijeme a také, abychom se s naší atrakcí nechlubili. Reakce všech byla rozpačitá a ani úsměv nechyběl. Betlém jsme ale odstranit museli. A vojna běžela dál.
Za několik dní, ještě před koncem roku, v čase vánočním nás překvapila nečekaná událost. Byl vyhlášen okamžitý nástup školy i akademiků ve vycházkových uniformách na dvůr mezi baráky. K nastoupeným promluvil jakýsi soudruh generál Hanuš /?/. Jak jsme se dověděli později, vysloužil si přízvisko „hrobař československého letectva“. Pamatuji si některé detaily jeho figury. Měl dlouhý, téměř k zemi sahající, dole neobroubený a roztřepený plášť sovětského střihu. Vyhlásil, že určitá část frekventantů nesplňuje požadavky, kladené na budoucí důstojníky československého letectva a je s okamžitou platností ze škol vyloučena, degradována a převelena. Potom následoval dlouhý výčet aspirantů i akademiků, mezi kterými jsem byl i já. Začalo tak dlouhé období kádrování, třídění lidí, perzekuce nepohodlných i nedůstojných praktik. Po rozchodu jsme byli zakrátko, bez vysvětlení z letiště odvezeni kamsi k přenocování. Namačkáni na podlaze v nějaké místnosti jsme přespali nebo lépe přečkali noc a brzo ráno nás odvezli do nechvalně známých starých kasáren v „Kujebině“ – Vysokém Mýtě. Náš další život vojenský nebyl „život veselý“, jak jsme bývali nuceni řvát do pochodu. Byli jsme vydáni na milost a nemilost jakýmsi vojínům instruktorům, vzpomínám si, že jeden z nich byl svalnatý „cirkusák“, kteří nám dali důkladně poznat, co to je, když se na vojně spojí omezenost s politickou motivací. A tak nad námi, degradovanými aspiranty, kterým museli dříve salutovat, dostali neomezenou moc, kterou uplatňovali i v našem osobním volnu mimo kasáren. To se však již vymyká z vánočních vzpomínek.
Jenom pro názornost jeden z jejich prvních činů na uvítanou. Po jejich návratu ze Silvestra, brzo ráno na Nový rok nás nechali klusem nastoupit na dvůr kasáren a s použitím známých „klencáků“ – „K zemi, vztyk!“ a „Plížením vpřed“ s námi doslova vysušili dvůr, pokrytý silnou vrstvou rozbředlé, studené břečky sněhu a bláta. S křikem, kombinovaným přáním šťastného nového roku nás přišlapávali k zemi.
Vysvobozením pro nás bylo, když jsme byli zakrátko převeleni a přestěhováni do vyklizené místnosti biskupského zámku v Chrasti u Chrudimi a nasazeni na těžkou a nebezpečnou práci v blízkém muničním skladu.
